NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13821.

Pro spor ze služebního poměru pomocného zaměstnance československých státních drah není výlučně příslušným okresní soud, a to ani za platnosti zákona o pracovních soudech ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 4. října 1934, Rv II 467/34.)
Žalobce byl pomocným zaměstnancem československých státních drah. Vyjádřil se ke svému představenému, že službu opouští, následkem čehož byly mu zastaveny všechny služební požitky. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na československém státu, by žalovaný byl uznán povinným uznati, že služební poměr mezi žalobcem a žalovaným nebyl rozvázán žalobcovým prohlášením, ježto prý žalobce byl tehdy nepříčetný. Žaloba byla zadána n a krajském soudě v B., jenž Ji zamítl, maje za to, že v souzeném případě nebyla určovací žaloba přípustná. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Zmatečnost podle §§ 503 čís. 1 a 477 čís. 4 c. ř. s. spatřuje dovolatel v tom, že pro tento spor, v němž jde o nárok ze služební smlouvy, jest výlučně příslušným soud okresní podle § 40 čís. 6 j. n. a § 1 odst. (2) zákona čís. 131/1931, sb. z. a n., že však v první stolici byl spor projednán a rozsudek vynesen soudem sborovým, který ani výslovnou dohodou stran se nemohl státi příslušným pro tuto rozepři. Dovolací soud však neshledal, že by tu byla vytýkaná zmatečnost. Původním předpisem § 49 čís. 6 j. n. byly k výlučné příslušnosti okresních soudů — nehledíc k hodnotě předmětu sporu — přikázány rozepře ze služebních a námezdních smluv mezi zaměstnanci a zaměstnavateli v § 49 čís. 6 j. n. blíže uvedenými, pokud by všechny tyto rozepře nebyly vyňaty z příslušnosti řádných soudů. Žalobce však byl pomocným zaměst¬ nancem čsl. státních drah ve smyslu § 1 odst. (2) a §§ 110 a násl. vládního nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n. a jako takový nespadal do žádné skupiny zaměstnanců, vyjmenovaných v § 49 čís. 6 j. n., takže tohoto ustanovení o soudní příslušnosti by nebylo lze použíti na spor ze žalobcova služebního poměru ani před účinností zákona o pracovních soudech ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n. Tímto zákonem byla ovšem příslušnost pro spory z poměru pracovního, služebního a učebního, založeného soukromoprávní smlouvou, nově upravena a rozšířena na další skupiny zaměstnanců, na něž se původní ustanovení § 49 čís. 6 j. n. nevztahovalo, avšak ani ze zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. nelze vyvoditi, že okresní soud jest výlučně příslušným pro souzený spor. Uvedený zákon sledoval sice též účel sjednotit! rozmanité do té doby platné předpisy o příslušnosti ustanovením, že zásadně patří rozhodování veškerých sporů z poměru pracovního, služebního a učebního před soudy pracovní, po případě zvláštní oddělení soudů okresních pro spory pracovní a, kde jich není, řádným soudům okresním. (Viz důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona, tisk senátu 352/1930.) Ale z této zásady učinil sám zákon určité výjimky v odstavci druhém § 1 ustanoviv mezi jiným, že před pracovní soudy nenáležejí spory ze služebních a pracovních poměrů zaměstnanců státu a státních podniků. Kde jest vyloučena příslušnost pracovních soudů, jest podle § 4 odst. (2) zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. vyloučena i příslušnost zvláštních oddělení okresních soudů pro spory pracovní. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona a ve zprávě ústavně právního výboru senátu (tisk senátu 473/1931) byla tato výjimka odůvodněna výslovným poukazem na zvláštní povahu tohoto služebního a pracovního poměru, kterýžto; poměr třebas byl založen soukromoprávní smlouvou, jest přece jen od ostatních služebních a pracovních poměrů odlišný. Z toho jest zřejmé, že zákonodárce na dosavadních předpisech příslušnosti pro spory ze služebních a pracovních poměrů zaměstnanců státu a státních podniků nic změniti nechtěl a také nezměnil, nehledíc ovšem ke zvláštnímu předpisu § 45 zákona ze dne 28. července 1902, čís. 156 ř. zák. o úpravě pracovního poměru dělníků zaměstnaných při režijních stavbách a pomocných podnicích železnic, kterýžto předpis však v souzené věci nepřichází vůbec v úvahu. Výlučnou příslušnost řádných okresních soudů pro spory ze služebních a pracovních poměrů zaměstnanců státu a státních podniků povahy soukromoprávní nelze vyvozovati ani z ustanovení § 42 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n., že spory uvedené v §§ 1 a 2, pokud není pro soudní okres zřízen pracovní soud aneb oddělení okresního soudu pro spory pracovní, náležejí k věcné příslušnosti okresních soudů, ať jest hodnota předmětu sporu jakákoliv, neboť ze souvislosti uvedených §§ 1, 2 a 42 a z povahy věci zřejmě plyne, že dotčené ustanovení § 42 může míti a má na mysli jen spory uvedené v prvním odstavci § 1 a v § 2, totiž jen takové spory, pro něž by jinak byl příslušným pracovní soud aneb oddělení okresního soudu pro spory pracovní, což právě vyjadřuje § 42 slovy »spory uvedené v §§ 1 a 2, pokud není pro soudní okres zřízen pracovní soud neb oddělení okresního soudu pro spory pracovní atd.« — Ustanovení § 42 se však nevztahuje na spory vytčené v druhém odstavci § 1, neboť ty jsou výslovně vyňaty z příslušnosti pracovních soudů a tím i z příslušnosti zvláštních oddělení okresních soudů pro spory pracovní. Ježto žalobce ocenil již v žalobě hodnotu předmětu sporu částkou 100000 Kč, nejde tu o rozepři, pro kterou by byl výlučně příslušným soud okresní a výtka zmatečnosti není tudíž opodstatněna.

Citace:

Čís. 13821. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 156-158.