Čís. 803.

Příjemce poštovní poukázky, jemuž vyplacena poštou bankovka padělaná, má přímý náhradní nárok proti poštovní správě. Reklamační řízení nemusí zde předcházeti soudnímu uplatňování nároku.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1920, Rv II 256/20).
Poštovní úřad vyplatil příjemci poštovní poukázky peníz v bankovkách, jež byly po té pozastaveny jako padělky. Příjemce domáhal se na poštovním eráru žalobou náhrady škody, proti níž žalovaný vznesl námitku nedostatku aktivní legitimace. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: § 24 poštovního zákona ze dne 5. listopadu 1837 čís. 240 sb. z. s. stanovil, že zařízení jednotlivých poštovních ústavu, úprava řízení, jehož dlužno v nich šetřiti, vymezení práv a závazků těch, kdož poštovních ústavů používají, jest zůstaveno zvláštním nařízením (reglementům). Na základě zmíněného předpisu byl pak vydán řád ze dne 23. září 1916 čís. 317 ř. zák. Kdo pošty používá, podrobuje se předpisům poštovního řádu, jež vstoupily na místo dispositivních předpisů občanského zákoníka. Tím, že vyplacen byl peníz poštovní poukázkou (§ 1 pošt. řádu), jest založen právní poměr, jenž jest upraven poštovním řádem. I působení tohoto právního poměru na třetí osoby, jež nejsou bezprostředními smluvníky, dlužno výlučně posuzovati dle předpisů poštovního řádu. V tomto směru stanoví pak pro poštovní poukázkový styk § 213 e) pošt. řádu, že pošta ručí za vyplacený peníz a § 217 čís. 2 pošt. řádu, že oprávněn k nárokům z toho vznikajícím jest odesílatel. Příjemci však neručí pošta dle poštovního řádu. Pošta ovšem nevyplatí příjemci tytéž mince (bankovky), jež složil odesílatel, nýbrž své vlastní mince (bankovky). Tím však není dotčena její povinnost, by »předala« příjemci peníz v téže výši, jak jí jej byl vyplatil odesílatel. Vyplatila-li však peníz příjemci z části v padělaných bankovkách, nesplnila svého závazku vůči odesílateli. Z toho vzniká však její ručební povinnost pouze vůči odesílateli, nikoliv vůči příjemci, jenž tudíž není oprávněn domáhati se na eráru žalobou svých náhradních nároků. Odepírá-li pošta v řízení poukázkovém příjemci, převzíti pokud se týče vyměniti peněžní jednotky, jež byly uznány padělanými, jest věcí příjemce, by žádal od odesílatele, opíraje se o jich vzájemný poměr, doplatek schodku, jenž mu výplatou nepra vých bankovek vznikl; za újmu, jež mu takto vznikla, bude se pak odesílatel hojiti postihem na poštovním eráru. Odvolací soud žalobě vyhověl, uznav aktivní legitimaci žalobcovu.
Dovolací soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Marně dovolává se žalovaný poštovní erár dovolacího důvodu § 503 č. 4 c. ř. s. Dle čl. 421 obch. zák. platí pro poštovní dopravu s výhradou zvláštních poštovních předpisův ustanovení zákona obchodního a, kde by s těmito nebylo lze vystačiti, ustanovení všeobecného občanského zákona (čl. 1 obch. zák.). Pro právní konstrukci poměru, jenž zasláním peněz poštovní poukázkou vzniká mezi súčastněnými právními subjekty (odesílatel, pošta a příjemce), neposkytují spolehlivé opory ani zvláštní předpisy poštovní, ani ustanovení zákona obchodního. Nutno proto, jakž ostatně činí i strana žalovaná, sáhnouti k podpůrnému zdroji ustanovení všeobecného občanského zákoníka. Ve světle těchto ustanovení nemůže aktivní legitimace žalující firmy k žalobě, o kterou se jedná, býti pochybnou. V tom směru rozhodný jsou tyto úvahy: Pravdu má žalovaný poštovní erár v tom, že zasíláním peněz na poštovní poukázku vzniká mezi odesílatelem a poštou poměr zmocnitelský. Nepovšimnutým však nechává obsah tohoto zmocnění. Splacením peněz na poštovní poukázku zmocňuje odesílatel poštovní správu, by na jeho účet splacený peníz příjemci vyplatila, zároveň však zmocňuje příjemce, by peníz ten na odesílatelův účet od poštovní správy převzal. Tímto obsahem nabývá zmocnitelský poměr zvláštního právního rázu, stává se zvláštní odrůdou zmocnitelské smlouvy, již zákon nazývá poukazem a podrobuje v §§ 1400 a násl. obč. zák. zvláštní úpravě. Těchto zvláštních ustanovení jednak lze použíti jen potud, pokud nejsou modifikovány zvláštními předpisy poštovními, jednak nutno v prvé řadě užíti těchto ustanovení a nikoli všeobecných předpisův o smlouvě zmocnitelské. O nároku příjemce proti poštovní správě, vyvozeném ze skutečnosti, že příjemce, jenž vykvitoval celý poukázaný peníz, v pravdě vykvitovaného peníze vůbec anebo zcela neobdržel, poštovní řád se vůbec nezmiňuje. Dochází proto na ustanovení §§ 1400 a násl. obč. zák. Dle § 1400 obč. zák. nabývá asignatář proti asignátovi přímého nároku na poukázaný peníz, jakmile došlo asignatáře prohlášení asignáta, že poukaz přijímá. To stane se při poštovní poukázce tím, že byla příjemci doručena. Tím okamžikem počínajíc nemá žádost odesílatele, by mu peníze byly vráceny, na jinou adresu zaslány nebo telegraficky přikázány (§ 105, 1 c) poštovního řádu), žádného účinku (§ 105, 5, poštovního řádu). Přijavši poštovní poukázku, nabyla tudíž žalující firma proti poštovní správě přímého nároku na výplatu poukázaného obnosu a to v zákonné měně místa výplaty (§ 905 obč. zák.). Pokud tedy vyplaceny byly žalující firmě dvě 100 K bankovky, jež opatřeny byly kolky padělanými a nebyly proto zákonným platidlem, nedostála poštovní správa svému závazku a musela k jeho splnění býti odsouzena.

Citace:

č. 803. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 720-721.