NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 107.

Min. nař. ze dne 17. prosince 1918, o ochraně nájemníků, čís. 83 Sb. z. a n. (§ 7 č. 5).
Výpověď z důvodu, že pronajimatelka, manželka lékaře, potřebuje vypověděného bytu k tomu, aby manželu, vrátivšímu se ze služby válečné, postoupila ordinační místnosti, které po dobu jeho nepřítomnosti obývala. — Ochrana nájemníků nesahá tak daleko, by činila bezúčinným výpovědní právo podle § 7 č. 5 pouze proto, že si pronajimatel může nalézti v cizím domě byt. — I značná ujma, plynoucí z ponechání nájemní smlouvy v platnosti pro manžela pronajimatelky, může býti ujmou po rozumu § 7 č. 5.
(Rozh. ze dne 26. března 1919, Rv II 132/19.)
Manželka lékaře, který, vrátiv se ze služby vojenské, chtěl ve syých dřívějších ordinačních místnostech, nacházejících se v domě jí vlastním, znovu zahájiti lékařskou praxi, vypověděla dne 28. listopadu 1918 z jednoho bytu nalézajícího se v tomtéž domě nájemníka, tvrdíc, že potřebuje bytu toho sama nutně proto, že bydlela po dobu, kdy její manžel konal službu válečnou, pouze v jeho ordinačních místnostech, ve kterých bude manžel zase praxi vykonávati, a že by utrpěla značnou ujmu, kdyby nájemní smlouva byla ponechána v platnosti. K námitkám nájemníkovým zrušili oba nižší soudové (okresní soud Brno-město a zemský soud v Brně) tuto výpověď a odvolací soud uvedl ve svých důvodech: Z přednesu žalující strany vychází na jevo, že vypověděného bytu nutně nepotřebuje. Tvrdí sice, že bytu nemá, připustila však, že bydlí dosud v ordinačních místnostech svého manžela; ovšem uvedla, že místností těch více užívati nemůže, ježto by v nich jinak její manžel nemohl vykonávati lékařskou praxi. Z toho vychází jen tolik, že bytu potřebuje, nikoliv však též, že potřebuje právě bytu vypověděného. Žalobkyně musila počítati s návratem svého chotě z vojenské služby a měla tedy dosti času, by se postarala o byt jiný; neučinila-li tak a nemá-li nyní bytu, zavinila si to sama; utvořiti si vlastním zaviněním důvod k výpovědi nelze. Jinak by tomu bylo, kdyby žalobkyně při nejlepší snaze jiného bytu nalézti nemohla. To však ve stolici prvé ani netvrdila. Z jejího přednesu, že lze najíti v místě byt, a ze skutečnosti, že žalovanému byt, ovšem dražší, sama vyhledala, jde naopak na jevo, že možnost tu má. Náhled její, že má-li sama vlastní dům, a potřebuje-li v něm bytu pro sebe, nemůže býti nucena, hledati byt v domě jiném a že může proto dáti výpověď jednomu ze svých nájemníků, není po dobu platnosti nařízení o ochraně nájemníků správný. Nařízení to jest normou sociálně politickou, která ukládá vlastníku domu vzhledem k mimořádným poměrům, vyvolaným válkou v zájmu širokých vrstev obyvatelstva jistá břemena, kterými trpí také jiné společenské třídy. Jedině rozhodující jest tu odpověď na otázku, zda pronajimatelka potřebuje předmětu nájmu pro sebe. Toho však žalobkyně nedokázala a neměl proto prvý soudce ani příčiny, obírati se otázkou škody, kterou by utrpěla, kdyby nájemní smlouva zůstala v platnosti. Po této stránce uvedla sice žalobkyně, že by její manžel utrpěl nenahraditelnou škodu, kdyby zůstala bydleti v jeho ordinačních místnostech a on v nich nemohl vykonávati svou lékařskou praxi. Škoda, kterou by však její manžel utrpěl, jest pro tento spor nerozhodna, poněvadž není v přímé souvislosti s ponecháním posavadní nájemní smlouvy v platnosti. Značnou škodu, kterou by sama utrpěla, však ani netvrdila, natož dokázala. Nepřipustil tedy prvý soud právem důkazů o výši nabídnutých.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalohkyně a, zrušiv rozsudek soudu odvolacího, uložil tomuto, aby spor znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody § 503 č. 2, 3 a 4 c. ř. s. Pokud jde o důvod č. 4, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právním názoru, že podle § 7 č. 5 min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 Sb. z. a n. má pronajimatel teprv tehdy důležitý důvod k výpovědi, pakli prokáže, že potřebuje právě toho bytu pro sebe, na nějž se výpověď vztahuje, a že nelze v místě vůbec najmouti byt jiný. Tomuto názoru odvolacího soudu nelze přisvědčiti. Citované min. nařízení o ochraně nájemníků jest nařízením významu sociálního, které má nájemníky chrániti před výpověďmi pronajimatelů z důvodů malicherných a nedostatečných. § 7 cit. nař. ustanovuje výslovně, že pronajimatel může vypověděli nájemní smlouvu jen z důležitých, důvodů, a uvádí dále, které důvody dlužno pokládali za důležité, aniž by je taxativně vypočítával. Č. 5 tohoto § uvádí za důležitý důvod, potřebuje-li pronajimatel nutně nájemního předmětu pro sebe a utrpěl-li by značnou ujmu, kdyby smlouva nájemní byla ponechána v platnosti. V daném případě jde tedy o otázku, zda žalobkyně bytu žalovaného nutně potřebuje a utrpěla-li by značnou ujmu, kdyby smlouva nájemní se žalovaným zůstala v platnosti. Dovolací soud je toho názoru, že ochrana nájemníků nesahá tak daleko, aby pronajimatel sám byl nucen hledati si byt jinde, než ve svém domě, i kdyby tu byla možnost nalézti byt jinde, a že stačí, pakli prokáže, že bytu potřebuje a že by mu hrozila jinak značná ujma. Okolnosti, týkající se těchto dvou podmínek výpovědi, uvedla žalobkyně již před soudem prvé stolice a měl tudiž soud odvolací jimi se zabývati. Pokud se týče ujmy, kterou by utrpěla, tvrdila žalobkyně před soudem prvé stolice, že by její manžel, povoláním lékař, utrpěl nenahraditelnou škodu, kdyby lékařskou praxi nemohl vykonávati v ordinačních místnostech, kterých by ona užívala dále za byt. Dle názoru odvolacího soudu není tato škoda v příčinné souvislosti s ponecháním nájemní smlouvy, uzavřené se žalovaným, v platnosti. Názor tento však není správný; neboť hrozí-li značná ujma manželu žalobkyně, který dle obč. zákonníku jest k výživě rodiny v prvé řadě povolán (§ 91 obč. zák.), stihá tato ujma i žalobkyni a jest tu tedy příčinná souvislost s ponecháním zmíněné nájemní smlouvy v platnosti, nehledí-li se ani k tomu, že by změna ordinačních místností, od jichž vhodné polohy ve větším městě závisí často i výnosnost praxe lékařské, zvláště když jedná se o znovuzahájení praxe v místnostech, kde se již provozovala a kam si obecenstvo navyklo již choditi, měla eventuelně v zápětí ujmu, která by zase stihala žalobkyni společně s jejím manželem. Spočívá proto rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení a jest tudiž dán důvod dovolací § 503 č. 4 c. ř. s. Poněvadž pak zjištění skutková odvolacího soudu o rozhodných okolnostech nejsou dostatečná, by dovolací soud ve věci samé rozhodl, nezbývalo než rozhodnouti, jak shora uvedeno, při čemž se podotýká, že na odvolacím soudu jest, aby provedl kromě zjištění, pokud jde o otázku značné ujmy a nutné potřeby bytu, i zjištění ohledně okolností žalovaným tvrzené, že jemu náleží výpověď čtvrtletní a nikoliv čtrnáctidenní. V důsledku toho netřeba se zabývati dalšími dovolacími důvody § 503 č. 2 a 3 c. ř. s.

Citace:

Č. 12062. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 293-297.