NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 127.

Rozvedený manžel se pohlavním stykem s osobou třetí nedopouští cizoložství. Cizoložství vylučující dle § 543 obč. zák. dědické právo z poslední vůle musí býti doznáno neb dokázáno před smrtí zůstavitelovou.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1919, Rv 1 164/19.)
C. byl třikráte ženat. S první manželkou, dne 14. dubna 1879 zemřelou, měl dvě děti, nynější to žalobce. Druhé, dne 26. srpna 1879 uzavřené manželství zůstalo bezdětné a bylo dne 2. února 1881 soudně dobrovolně rozvedeno. Po tomto rozvodu vzal С. k sobě za hospodyni nynější žalovanou a měl s ní šest dětí, z nichž čtyři zemřeli. Když druhá manželka dne 8. února 1908 zemřela, uzavřel měsíc na to s nynější žalovanou sňatek a legitimoval dvě na živu jsoucí děti per subsequens matrimonium. Dne 20. února 1918 С zemřel zanechav poslední vůli ze dne 27. června 1917, kterou jmenoval nynější svou manželku jedinou dědičkou celého svého jmění a uložil jí, by každému ze čtyř dětí vyplatila otcovský podíl po 600 K. Děti z prvního manželství C-ova žalovaly, poukázány byvše na pořad práva, ustanovenou dědičku o uznání, že jest pro nezpůsobilost k dědictví dle § 543 obč. zák. z práva dědického na základě poslední vůle vyloučena a že tudíž jest tato poslední vůle co do jmenování žalované dědičkou neplatna, ježto za živobytí druhé manželky zůstavitelovy s ním žila v konkubináte, za tu dobu porodila šest dětí a že to dne 21. května 1918 před pozůstalostním soudem doznala. — Soud prvé stolice (krajský soud v Mostě) uznal podle žalobního žádání. Důvody: Na základě veřejných listin, oddacího listu a listů křestních, jest zjištěno, že žalovaná porodila děti v době, kdy rozvedená druhá manželka C-ova byla ještě na živu, a že tyto děti, pokud nezemřely, byly při sňatku C-ově se žalovanou dne 3. března 1908 jakožto C-em zplozené per subsequens matrimorium legitimovány. Tyto děti byly tedy skutečně v cizoložství zplozeny i jsou C a žalovaná z tohoto cizoložství veřej- nými listinami podle § 292 c. ř. s. usvědčeni, jelikož oba před příslušným úřadem uznali, že jsou obě děti zůstavitelem zplozeny, a zejména С to výslovně uznati a také navrhnouti musil, aby do křestní matriky bylo zapsáno, že děti jsou per subsequens matrimonium legitimovány. Tato zjištění stačí, by se mělo dle § 543 obč. zák. za prokázáno, že zůstavitel a žalovaná spáchali cizoložství. К tomu přistupuje, že žalovaná před soudem pozůstalost po C-ovi projednávajícím doznala, že druhá manželka C-ova, jak ví, dne 8. února 1918 zemřela a že ona na to v březnu se zůstavitelem uzavřela sňatek, a že, byvši v tomto sporu informativně vyslechnuta, udala, že asi v r. 1890 po narození jedné dcery zůstavitele vy- zvala, by si ji vzal za manželku, že on ji však odvětil, že nemůže tak učiniti, jsa rozveden, že tedy žalovaná alespoň v r. 1890 věděla, že zůstavitel s ní cizoloží, a že přes to za dalšího spolužití se žalovaným tělesně obcovala a z toho zrozefio bylo ještě poslední děcko. Jelikož pak tělesné obcování jednoho manžela s jinou osobou nežli s manželem druhým tvoří ve smyslu zákona skutkovou podstatu cizoložství, neznalostí řádně prohlášeného zákona se však podle § 2 obč. zák. nikdo omlouvati nemůže, jest tu na straně žalované skutková podstata § 543 obč. zák. K názoru žalované, že doznání obou stran učiněno býti musí před smrtí zůstavitelovu, nelze přistoupiti, poněvadž obsah posledního pořízení vejde vůbec ve známost teprve po smrti pořizovatele a teprve tím se naskytne dědickým zájemníkům příležitost, aby nabyli vědomosti o poslední vůli a ji uznali neb neuznali, a zcela jasné znění § 543 obč. zák. nedává podnětu k tomu, aby vkládána byla do smyslu tohoto ustanovení určení časová, okolnost pak, že první slovo tohoto paragrafu zní »osoby«, a nikoliv »osoba«, dá se snadno vysvětliti tím, že musí býti nejméně dvě osoby, mají-li býti »navzájem« z dědického práva z poslední vůle vyloučeny. Ze znění zákona nedá se také vyvozovati, že cizoložný poměr musil ještě včas zřízení poslední vůle trvati, to již proto nikoliv, jelikož, jak bylo již řečeno, teprve po zřízení posledního pořízení obsahem jeho a v té příčině konaným šetřením může po případě se objeviti, že zůstavitel, který snad se svou manželkou žil až do své smrti v manželském společenství, přesto za manželství toho spáchal s ustanoveným dědicem cizoložství. Jestiť nezpůsobilost k dědictví dle § 543 obč. zák. zákonným následkem činu nedovoleného a ustanovení osoby, jež jest k dědictví nezpůsobilá, zvláště také po rozumu § 543 obč. zák. absolutně neplatné. Že konečně rozvedené osoby považovati jest ve smyslu zákona za osoby ženaté, pokud se týče vdané, vyplývá z toho, že rozvodem od stolu a lože ruší se sice závazek konání manželské povinnosti, nikoli však, ježto svazek manželský trvá dále, také závazek k manželské věrnosti a porušením tohoto se spáchá cizoložství. — Odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) zamítl žalobní žádání z těchto důvodů: Prvý soud byl toho právního názoru, že rozvodem od stolu a lože se ruší sice závazek konání manželské povinnosti, avšak nikoliv, jelikož trvá svazek manželský dále, také závazek k manželské věrnosti a že se porušením tohoto spáchá cizoložství. Dle toho byl pak vzhledem ku zjištěním, že žalovaná alespoň v roce 1890 věděla, že jest zůstavitel ženat a pouze rozveden, přesto s ním však dále tělesně obcovala, nutným závěr, že se zůstavitelem spáchala cizoložství, že jest tedy podle § 543 obč. zák. ne- způsobilou k dědictví. K názoru prvého soudu nelze však přisvědčiti. Rozvod od stolu a lože jest dle našeho práva korelátem k jinak možnému rozloučení manželství, nutným následkem nerozlučitelnosti manželství katolíků. Bezpodmínečné zachování manželského poměru by v určitých případech odporovalo právu a morálce. Nebylo by pak slušné'a nedalo by se ospravedlniti, kdyby se chtěly účinky rozvodu na úkor manželů obmezovati nad nejnutnější míru. Tato jest podmíněná jediné zásadou nerozlučitelrosti manželského svazku, jež vylučuje pouze možnost vejíti v nové manželství za živobytí rozvedeného manžela. Všechny jinaké povinnosti marželů nejsou právními následky svazku manželského, nýbrž úzkého společenství manželského, sankcionovaného uzavřením manželství. Jak závazek ke konání povinnosti manželské, tak i další v § 90 obč. zák. uvedené závazky k manželské věrnosti а k slušnému chování se rozvázáním společenství, nastalým dle práva zničením vlastní podstaty manželství ruší, neboť všechny tyto závazky mají pouze ten účel, aby zaručily nerušené a úzké společenství manželské. Že jest tomu tak ohledně závazku ke konání manželské povinnosti, připouští ostatně prvý soud sám; nelze nahlédnouti, proč by to nemělo platiti také ohledně dalších v § 90 obč. zák. spolu uvedených závazků. Odporovalo by citu právnímu a slušnosti, kdyby se chtělo žádati, by se rozvedený manžel, jemuž se konání manželské povinnosti druhým manželem odpírá, se své strany považoval vázaným právem na výlučné společenství pohlavní a aby zachovával manželskou věrnost, jež přece má pouze toto výlučné společenství pohlavní za předpoklad a je zabezpečiti má. Rozvedený manžel se tedy pohlavním stykem s osobou třetí nedopouští cizoložství a nemůže proto v tomto případě také býti řeči o nezpůsobilosti к dědictví na straně žalované podle § 543 obč. zák. jako následku spáchaného cizoložství. Tím odňat jest žalobě všechen právní podklad.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobců.
Důvody:
Dovolání vytýká rozsudku v odpor vzatému nesprávné právní po- souzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.). V tom směru připojuje se dovolací soud ku správným, stavu věci i zákonu zcela odpovídajícím důvodům odvolacího soudu, jež ničím vyvráceny nebyly. К tomu přistupuje, že mezi zůstavitelem a žalovanou bylo uzavřeno platné manželství, takže by žalované dle § 1249 obč. zák. smlouvou dědickou část pozůstalosti byla mohla býti zanechána. Již z toho, že § 543 obč. zák. mluví pouze o právu dědickém z poslední vůle, nikoliv též ze smlouvy dědické, jest patrno, že na případy, kde došlo k platnému manželství, jako zde, vůbec se nevztahuje, poněvadž by jinak byl musil stejné následky právní stanoviti i ohledně práva dědického ze smlouvy dědické. Kromě toho dlužno uvésti ještě další důvod vyplývající z ustanovení § 543 obč. zák. Toto ustanovení vylučuje z testamentami posloupnosti ty, kdož se právně přiznali, že se dopustili cizoložství, anebo by v tom byli usvědčeni (»welche des Ehebruches gerichtlich geständig oder überwiesen sind«). Dle § 545 obč zák. určuje se způsobilost děditi jedině dle doby skutečného dědického nápadu, tedy úmrtí zůstavitele. Z toho jde, že doznání neb důkaz onoho důvodu vylučovacího předcházeti musí úmrtí zůstavitelovu; neboť zákon se nespokojil v § 543 stanovením cizoložství jako důvodu vylučovacího, nýbrž připojil též podmínku doznání neb provedení důkazu, čehož by jinak nebylo třeba, kdyby neměl důkaz býti proveden již před úmrtím zůstavitele; vždyť jest samozřejmo, že vyloučen býti může pouze ten, jemuž se příčina vyloučení dokáže. Táž úvaha, která vedla k výslovnému ustanovení, že cizoložství jest překážkou manželskou jenom tenkráte, bylo-li dokázáno před uzavřením sňatku (§ 67 obč. zák.), má zajisté platnost i zde. Nemravné poměry, když přestaly, nemají býti dále přetřásány na úkor úcty k osobám dotčeným. Dne 20. února 1918 zemřel zůstavitel C. I kdyby zde tedy šlo o případ § 543 obč. zák. byly by doznání žalované, u soudu pozůstalost projednávajícího teprve 31. října 1918 učiněné, a důkaz během tohoto sporu prováděný opožděný a bylo by tedy i z tohoto důvodu nepřípustno žalovanou ale § 543 obč. zák. vylučovati z posloupnosti dědické z poslední vůle. Není tudiž žaloba důvodnou a bylo rozhodnouti, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 127. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 265-268.