NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Čís. 4865.

Společenstva výrobní a hospodářská (zákon ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. Likvidátoři společenstva s r. o. jsou oprávněni požadovati mimo úpadek doplatky k podílům i dříve, než-li byl zpeněžen majetek společenstva. Rozvrh doplatků nespornou cestou není tu obligatorním.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1925, Rv I 154/25.)
Žalovaná byla členkou společenstva s r. o. a složila na podíly 15000 Kč. Družstvo usneslo se na likvidaci, likvidátoři vyhotovili rozvahu, vykazující schodek, kterýž rozvrhli na členy a vyžádali si na členech doplacení 50% podílů. Žalující stavitelská firma, jíž byla pohledávka družstva proti žalované na doplacení 7500 Kč přikázána k vybrání, domáhala se žalobou na žalované zaplacení oněch 7500 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Ze stanov družstva vychází na jevo a soud béře také za zjištěno, že žalovaná dle §u 24 stanov ručí srovnale s §em 76 zákona o společenstvech za závazky družstva v případě úpadku nebo likvidace ještě další částkou ve výši svého podílu, tudíž další částkou 15000 Kč. Dlužno proto řešiti otázku, zda při společenstvech s r. o. v případě likvidace vymáhání ručebných částek stanovených v §u 24 stanov nad členský podíl v cestě oficiosní jest obligatorním čí nikoli. Soud otázku tuto zodpověděl záporně. Zákon o společenstvech neurčuje kromě úpadku způsob vymáhání ručebních částek; z tohoto opomenutí ještě nenásleduje, že ustanovení II. hlavy zákona o společenstvech dlužno použiti i na společenstva s r. o. ani, že co platí v úpadku, musí platiti i mimo úpadek, takže v nedostatku zvláštního předpisu o způsobu vydobytí ručebních částek jen obyčejná cesta žaloby jest možnou a také vede k cíli. V §u 69 zákona o společenstvech pojednává se o zvláštním případě likvidace, když totiž nastal stav úpadku, ale z důvodu §u 66 konk. ř. úpadek nemůže býti vyhlášen. Pro jiné případy likvidace není ani při společenstvech s r. neob. předepsán zvláštní způsob vymáhání ručebních příspěvků na jednotlivých členech společenstva. Dále jest v §u 85 zákona vysloveno toliko oprávnění nikoli však povinnost správce podstaty, by vyhověl a předložil výpočet příspěvků, které jednotliví Členové společenstva dluží, takže ani při společenstvech s r. o. v případě úpadku není cesta vypočtením příspěvků obligatorní. § 49 zák. o spol. jedná o povinnosti likvidátorů, kterou tito při vlastní zodpovědnosti mají plniti. Neplní-li této povinnosti, není jednotlivým členům propůjčeno právo, žádati snad o vyhlášení úpadku a také nelze jim propůjčiti právo, by odepřením zákonné nebo stanovami ujednané povinnosti proti vůli orgánů společenstvo zastupujících vynutili nepřímou cestou vyhlášení úpadku a tak přivodili hospodářskou jeho zkázu. Je tudíž správným názor, že likvidátoři společenstva a na místě jich i jeho věřitel, jemuž pohledávka proti žalované cestou exekuce byla přikázána, mohou částku, za kterou žalovaná ručí, žalobou vymáhati. Žaloba jeví se proto odůvodněnou a bylo jí v plném obsahu vyhověno (sbírka: Adler-Clemens čís. 2350, 2371, 2379 a kniha judikátů čís. 175). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Názor prvého soudu pokládá odvolací soud za správný. Rozeznávati sluší společenstva s ručením neobmezeným a společenstva s ručením obmezeným. Předpisy o nich obsahuje zákon ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. Dle těchto předpisů jest ručení členů společenstva jednoho druhu zcela jiné, než ručení při druhém druhu. Kdežto při společenstvu s ručením neobmezeným ručí společníci podle §u 53 zák. o spol. věřitelům za schodek, který tito v případě úpadku nebo likvidace utrpí na svých pohledávkách, solidárně celým svým jměním a věřitelé jsou oprávněni i přímo proti společníkům svá práva vymáhati, jeví se ručení členů společenstva s ručením obmezeným podle §u 76 zák. o spol. pouhým úhradním závazkem vůči společenstvu, takže věřitelé nemají žalobního práva vůči společníkům. To plyne jasně z ustanovení §u 85 zákona zejména slov: »částky, které dluhují jednotliví společníci společenstvu«, a z porovnání předpisů hlavy II. a III. zákona. Již z tohoto různého způsobu ručení jakož i z té okolnosti, že zákon upravuje předpisy pro každý druh společenstva zvlášť, plyne, že zákonodárce neměl v úmyslu pro оба druhy společenstva stanovití stejná práva a stejné povinnosti. Z toho důvodu také nelze předpisů stanovených pro jeden druh společenstva použiti na druhý druh společenstva. Jen v tom srovnávají se předpisy §u 53 a 76 zák. o spol., že závaznost stává se účinnou teprve v případě likvidace neb úpadku. Ale tu stanoví § 85 zákona, že jen v případě úpadku jmění společenstva s ručením obmezeným jest oprávněn správce úpadkové podstaty vypočítali částky, které jednotliví společníci společenstvu dluhují a za něž ručí dle §u 76 zákona a výpočet ten, když zdráhají se je zaplatiti, předložití úpadkovému soudu za účelem zavedení rozvrhového řízení ve smyslu §u 62—65 zákona. V jiném případě se však řízení rozvrhové při společenstvech s ručením obmezeným nepřipouští a ani stanovy společenstva, o něž tu jde, neobsahují předpisů, jak se schodek má rozvrhnouti, nedojde-li k úpadku za řízení likvidačního. Použiti pak rozvrhového řízení i na jiné případy, jest dle §u 11 zákona vyloučeno, vzhledem k tomu, že není v zákoně výslovně prohlášeno za přípustné. Z toho vysvítá, že rozvrhového řízení není zapotřebí v oněch případech, kde úpadek vyhlášen nebyl a že likvidátoři jsou i v případě likvidace družstva oprávněni stanoviti příspěvky členů ku krytí schodku a je vymáhati žalobou i bez svolení soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel vytýká, že likvidátoři nejsou oprávněni, požadovati doplatky dříve, než se zpeněží celý majetek družstva, ježto by jinak nešlo o likvidaci, nýbrž o požadování příspěvků za tím účelem, aby zaplaceny byly dluhy družstva, při čemž by jmění družstva zůstalo nedotčeno. Podotknouti dlužno, že o jmění družstva není vyhlášen úpadek a že nejde ani o případ §u 15 nařízení ze dne 21. března 1918, čís. 105 ř. zák., takže dle §u 18 odstavec třetí tohoto nařízení platí o likvidaci družstva jen předpisy zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák., dle něhož, jak soudy nižší správně dovodily, není rozvrh doplatků nespornou cestou obligatorním. V tomto zákoně není způsob likvidace blíže předepsán a ani z povahy likvidace nelze dovozovati, že by se rozvrh doplatků státi mohl až po zpeněžení veškerého jmění. Podmínkou pro rozvrh doplatků jest průkaz, že společenské jmění nestačí k uspokojení věřitelů. Zda jest tu taková pasivita, lze posouditi i před zpeněžením jmění; to připouští citované nařízení čís. 105 z roku 1918 pro případy, tímto nařízením upravené, a obsahuje v §u 12 i opatření pro případ, že od členů vybráno bude více, než pak konečně ku krytí schodku jest třeba. Patrno tedy, že podkladem pro požadování doplatků může býti dle okolností případu i tak zvaná pasivita bilanční, a není správným názor dovolatelky, že vyšetřením pasivity bilanční zjišťuje se pouze dočasná neschopnosť k placení. Jde o to, zda v tomto případe lze bilanční pasivitu vžiti za podklad pro rozhodnutí. Dovolatelka proti bilančnímu schodku teprve v dovolacím spise uvádí, že do vykázaného schodku neprávem zaúčtováno jest 800 000 Kč jako tak zvané stavební příspěvky drahotní. Ale výtka tato nebyla činěna v prvé stolici, i jde tedy o novoty, k nimž dle §u 504 c. ř. s. nelze v dovolacím řízení přihlížeti. S druhé strany podotknouti dlužno, že žalobce sice ve sporu netvrdil určité výše schodku, nýbrž, že teprve vedlejší intervenient ve svém přípravném spisu přednesl, že dle bilance k 14. červenci 1923 jest schodek 1 122 846 Kč 42 h a že likvidátoři rozvrhli tuto ztrátu na členy a vyžádali si doplacení ve výši 50% členského ručení. Tyto skutkové okolnosti žalobce i žalovaná při nejbližším ústním jednání doznali. Tím odbyto jeist tvrzení dovolatelčino, že žalující strana ve sporu pasivitu družstva vůbec netvrdila. Zároveň jest patrno, že dovolatelka vůbec před procesním soudem nenamítala, že vzhledem k tomuto bilančnímu schodku se na ní požaduje snad více, než k čemu je dle §u 76 cit. zákona povinna, t. j. že k náhradě ztráty oné stačily by menší doplatky než ve výši 50% Členských podílů. Za tohoto stavu věcí nezbylo, než žalovanou odsouditi dle prosby žalobní.

Citace:

č. 4865. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 627-630.