Čís. 10238.

Ručení dráhy.
Při místních drahách nelze spatřovati příhodu v dopravě v tom, že koleje za železničního provozu nejsou volné.
Dráha byla by odpovědna za škody způsobené tím, že se bezpečnostní opatření, jež železniční správa dráze uložila, v době úrazu ukázala následkem změněných místních nebo dopravních; poměrů nedostatečnými nebo neúplnými. Při místních drahách lze od dráhy žádati jen, by učinila taková opatření, jež při náležité pozornosti obyvatelstva v oblasti místních drah budou uznána pro jeho bezpečnost za dostatečná.
(Rozh. ze dne 18. října 1930, R I 779/30.)
Dva roky stará žalobkyně utrpěla úraz, byvši na přejezdu místní dráhy, nechráněném závorami, přejeta osobním vlakem. Žalobní nárok na náhradu škody proti dráze neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalobkyně opírá svůj nárok o zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Jest tedy na ní, by prokázala, že úraz a s ním spojená škoda způsobena byla příhodou v dopravě, a není správný názor odvolacího soudu, vyslovený v usnesení v této věci ze dne 11 dubna 1929, že jest spatřovati příhodu v dopravě již v tom, že tělesné poškození žalobkyně bylo bezprostředně způsobeno osobním vlakem, hnaným parní silou a jezdícím na kolejích (úraz z provozu — Betriebsunfall). Tento názor jest v rozporu s § 1 uved. zákona, jenž nestanoví prostě ručení železnic z provozních úrazů, nýbrž předpokládá, že poškození na těle neb usmrcení člověka způsobeno bylo příhodou v dopravě, přesně tedy rozlišuje mezi příhodou v dopravě jako příčinou a úrazem, jako důsledkem této příhody. Za příhodu v dopravě pokládati jest událost v provozu železnic, jež se odchyluje od normálního provozu, jest o sobě způsobilou přivodili poranění na těle neb usmrcení člověka a nemá příčinu v osobě poškozeného. Není sporu o tom, že se úraz stal v provozu místní dráhy, povolené a zřízené podle zákonů ze dne 17. června 1887, čís. 81 ř. zák., 31. prosince 1894, čís. 2 ř. zák. na rok 1895 a 8. srpna 1910, čís. 149 ř. zák. o drahách nižšího řádu. Tyto zákony poskytují místním drahám určité úlevy, mezi nimi, že z pravidla nemusí zříditi závory, jest tedy pravidlem, že, jde-li o místní dráhu, používají za provozu dráhy tratí, jmenovitě na přejezdech, i jiná vozidla a chodci a nelze proto v takovém případě (místní dráha) shledávati příhodu v dopravě ani v tom, že koleje za železničního provozu nejsou volné. O příhodě v dopravě lze mluviti jen, nešetřila-li dráha předpisů pro železniční provoz vůbec anebo pro provoz místní dráhy zvláště vydaných, zkrátka, vedl-li podnik v kritické době železniční provoz způsobem bezpečnost lidí ohrožujícím. Jak plyne z přípisu ministerstv a železnic ze dne 19. února 1929, jehož se prvý soud dovolává, nebyla místní dráze, o niž tu jde, ani při politické pochozí komisí v roce 1899, ani při technickopolicejní zkoušce předepsána zvláštní bezpečnostní opatření pro kritický přejezd, leda, že dráha nesmí tam překročiti dovolenou rychlost jízdy 25 km za hodinu, že musí postaviti na vzdálenost 200 m ve směru jízdy, buď z jedné nebo z obou stran přejezdlu zvláštní návěstní kolík pro strojvůdce a že mají obdržeti přejezdy v úrovni na obou stranách kolejí výstražné tabulky s nápisy »Pozor na vlak«, »Achtung auf den Zug«. Že dráha tyto podmínky nesplnila nebo nedodržela, nebylo ve sporu prokázáno. V tom, že dráha při zřízení trati na kritickém přejezdu nezřídila závory, pokud se týče neučinila jiná bezpečnostní opatření, nelze tedy spatřovati nic nepravidelného ani protiprávního. Při posouzení této otázky, po případě i otázky, zda příhoda v dopravě byla neodvratitelnou (§§ 1, 2 cit. zák.), jest vycházeti z poměrů, jež následkem zákona o místních drahách jsou zákonné a normální, tedy i z toho, že dráha nebyla povinna postaviti závory, pokud se týče učiniti jiná bezpečnostní opatření na kritickém přejezdu a že podmínky, za kterých podle shora uvedeného přípisu ministerstva železnic mohlo sejíti z umístnění závor a jiných opatřeni při schválení trati a železničního provozu s hlediska bezpečnosti dopravy skutečně také úplně vyhovovaly. Ovšem by to o sobě žalovanou stranu nesprostilo zodpovědnosti za škody při provozu, neboť dráhy všeobecně jsou povinny zříditi a udržovati veškerá opatření, jež jsou podle zkušenosti a technické vědy způsobilá zabrániti úrazům, a byla by tedy žalovaná strana zodpovědná za škody, způsobené tím, že se bezpečnostní opatření, jež železniční správa dráze uložila, v době úrazu ukázala následkem změněných místních anebo dopravních poměrů nedostatečnými anebo neúčelnými. To však žalobkyně ve sporu tvrdila a o tom vedla důkazy; leč prvý soud se tímto tvrzením žalobkyně neobíral a správně proto odvolací soud vytýká, že řízení v prvé stolici zůstalo v tomto směru kusým. Ovšem nebude lze ani v tomto směru ponechati nepovšimnutým, že jde o dráhu nižšího řádu, od níž lze žádati jen, by učinila opatření taková, jež při náležité pozornosti obyvatelstva v oblasti místních drah, z nichž především má prospěch toto obyvatelstvo, budou uznána pro jeho bezpečnost za dostatečná. Prokáže-li žalobkyně, že následkem změněných poměrů bylo nutno zříditi na kritickém místě závory, pokud se týče jiná bezpečnostní opatření a že tedy podniky provozoval železniční provoz způsobem bezpečnost lidí ohrožujícím, neučiniv tato opatření, jest tu příhoda v dopravě podle, § 1 zmín, zák., poněvadž takový provoz železnice neodpovídá normálnímu železničnímu provozu; nemůže pak býti řeči ani o vyviňovacím důvodu § 2 uved. zákona, neboť vymyká se způsob provozování dopravy na kritickém místě úplně vlivu žalobkyně i vlivu osoby třetí a nelze tedy ó nich tvrditi, že příhodu v dopravě zavinili, pokud se týče spoluzavinili. Z těchto důvodů, jež se ovšem v podstatě odchylují od důvodů odvolacího soudu, nebylo rekursu vyhověno. K vůlí úplnosti se dodává, že žalovaná strana ve sporu také namítala a dále namítá, že úraz byl zaviněn třetí osobou (opomenutím řádného dohledu), že tím neuplatňuje vyviňovací důkaz § 2 zmín. zákona, jenž vyžaduje, jak bylo již zdůrazněno, že třetí osoba zavinila příhodu v dopravě, že žalovaná strana tím spíše popírá předpoklad § 1 zmín. zákona, totiž, že úraz způsoben byl příhodou v dopravě, tvrdíc, že způsoben byl zaviněním osoby třetí.

Citace:

č. 10238. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 555-558.