NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 703.

Stal-li se herci úraz na scéně použitím nevhodných rekvisit, jest kromě herce, úraz přímo zavinivšího, zodpověděn i režisér, nikoli též divadelní ředitel.
(Rozh. ze dne 12. října 1920, Rv I 370/20.)
Na scéně divadla v P. stal se herci K. úraz tím, že při soubojové scéně ťal ho herec H. ostře nabroušeným kovovým mečem do ruky. K. domáhal se náhrady škody na »Společnosti divadla v P.«, na divadelním řediteli V-ovi, na výpravčím S-ovi, na režiséru F-ovi a konečně na herci H-ovi. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě pouze, pokud směřovala proti režiséru F-ovi a herci H-ovi, jinak ji zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobce a obou odsouzených žalovaných rozsudek potvrdil. Důvody: Co se především týče »Společnosti divadla v P.«, stačí poukázati na ustanovení § 46 zákona ze dne 28. prosince 1878, čís. 1. ř. zák. z roku 1888, dle kteréhož pojištěný může uplatňovati proti podnikateli nárok na odškodnění, byl-li úraz přivoděn některou v § 45 odstavec prvý cit. zák. uvedenou osobou a to úmyslně. Jest nesporno, že žalobce zaměstnán byl v čas úrazu v podniku, k pojištění povinovaném (čl. I. zákona ze dne 20. července 1894, čís. 168 ř. zák.), že byl ve smyslu cit. zákona proti úrazu pojištěn a že mu po úrazu byl poskytnut úrazovou pojišťovnou dělnickou pro Král. České v Praze úrazový důchod. Že by mu bylo poranění způsobeno úmyslně, nebylo ve sporu ani tvrzeno. Není tedy oprávněn od podnikatele t. j. od »Společnosti divadla v P.« požadovati další odškodnění ani jménem ušlého zisku, ani jménem bolestného. Veškerá správa divadla byla svěřena žalovanému řediteli Karlu V-ovi. Není pochybnosti o tom, že ředitel divadla správu tu nemůže ve všech podrobnostech vykonávati sám, že nutno provozování divadelního podniku rozšířiti i na jednotlivé funkcionáře a jest notorické, že se též na celou řadu funkcionářů dělí. Jen takto lze zaručiti bezvadné provedení mnoha prací s divadelním podnikem souvisejících a do sebe vzájemně zasahujících. Ředitel, jemuž jest svěřeno řízení celého divadelního podniku, má ovšem pečovati o účelnou součinnost všech těchto funkcionářů a jest zodpověděn za bezvadný chod závodu. Tato zodpovědnost vztahuje se však jen, pokud jde o plnění povinností smluvních, též na jednání jeho zástupců a všech osob, jichž k plnění používá (§ 1313 a) obč. zák.); za protiprávné jednání mimo poměr smluvní, ručí však jen, pokud jej stihá vina, tedy pokud lze dokázati, že při volbě funkcionářů nedbal nutné pozornosti (§§ 1297, 1299 obč. zák.) aneb že zanedbával dozor na podnik (§ 1313 obč. zák.). Ani v tom, ani v onom směru se žalobci důkaz nezdařil. Naopak soud vzal za prokázáno, že ředitel V. v osobě zkušeného odborníka, režiséra Josefa F-a ustanovil způsobilého artistického zřízence, jemuž dle instrukcí vydaných pro členy divadla v P. z roku 1902 v 7. oddílu odst. B. náleží ředitele platně zastupovati s neobmezeným právem, vše zaříditi, co za účelem uměleckého a administrativního provedení hry za dobré uzná a učiniti všemožná opatření, jichž třeba k odvrácení neb odčinění případných nehod. Že by ředitel byl opomenul, na artistické vedení divadla dohlížeti, nebylo dokázáno, ano svědkyní Jos. P. dokonce potvrzeno, že ředitel V. v době, kdy úraz se stal, představení přítomen byl v zákulisí. Že současně nemůže dohlížeti mezi hrou na všechny zřízence, zejména na scéně, jest samozřejmé. Nelze tudíž v jednání neb opomenutí jeho shledati nějakého zavinění. Totéž platí ohledně výpravčího Josefa S-a. Měl-li Josef S. na starosti pouze slohovou výpravu hry, jak zjištěno a obmezovala-li se jeho činnost pouze na uměleckou stránku kusu, pokud se výpravy týká, náleželo-li scénické uspořádání, nastudování hry a herecké provedení kusu do oboru působnosti režiséra, hru inscenujícího, a nemohl-li, jak prvý soud dále zjistil, ani předvídati, jakým způsobem užito bude zbraně, pro kus zvolené, tož vyloučil správně soud prvé stolice příčinnou souvislost mezi jednáním Jos. S-a a úrazem. Tím však také vyloučena jeho zodpovědnost a ručení (§§ 1306, 1295 obč. zák.). Konečně odpovídá také rozsudeční výrok ohledně žalovaných režiséra F-a a Herce H-a věci a zákonu. Marně klade žalovaný herec H. váhu na to, že z průvodního řízení nevychází na jevo, že by se byl odchýlil od předpisů režiséra. Dle scenáře pokračuje souboj velice zvolna takřka metodicky a jednalo se o hru krajně stilisovanou, při níž jednotlivé scény byly pouze naznačovány a měla tudíž býti i scéna soubojová pouze naznačena, obrazně předvedena. Scénář musil žalovaný H. jako herec znáti, alespoň to bylo jeho povinností a již z toho důvodu náleželo žalovanému, aby při soubojové scéně přesně dbal předpisů tohoto scenáře a počínal si při souboji zvolna, s rozmyslem a rozvahou. Kdyby byl tak učinil a se od scenáře neuchýlil, nemohlo dojíti k úrazu, byť se mu podala zbraň nebezpečná. Žalovaný měl zachovati rozvahu tím spíše, když mu byl podán těžký, kovový, pádný meč, tedy zbraň nebezpečná. Na tom nemění ničeho, že toho před tím nikdy neviděl, že ho nikdo na nebezpečnost tu neupozornil ani že mu jej režisér k souboji podati dal. Neboť i při obyčejné opatrnosti (§ 1297 obč. zák.) musil žalovaný, jakmile zbraň do ruky vzal, tíhu a pádnost meče poznati, aniž bylo třeba, aby ji teprve prozkoumal. Leč žalovaný byl povinen, vynaložiti pozornost a obezřetnost zvláštní (§ 1299 obč. zák.), neboť užití zbraně na jevišti není ničím řídkým a náleží k povolání herce, aby si užívání zbraně na scéně osvojil a při užití jejím nutnou rozvahu a obezřetnost zachoval. Totéž platí o režiséru Josefu F-ovi, I on měl dbáti, aby souboj pouze obrazně byl naznačen a herci byli na to zvlášť upozorněni. Neučinil-li tak, měl se alespoň postarati o to, aby nebylo užito zbraně krajně nebezpečné. On nešetřil zvláštní opatrnosti, jemu dle § 1299 obč. zák. předepsané. Dle zjištění prvého soudu užito bylo s jeho vědomím a souhlasem proti předpisu scenáře při souboji těžkých, broušených mečů, nikoliv dřevěných a nedbalo se předpisů autorových, že předvádění děje má se díti jen obrazně. Tím dopustil se režisér Josef F. jednání pokud se týče opomenutí, které jest v příčinné souvislosti s nastalým zraněním žalobce, což opodstatňuje jeho zodpovědnost a ručení (§§ 1299, 1295, 1301, 1302 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl ani dovolání žalobce ani dovolání žalovaných F-a a H-a — mimo jiné z těchto
důvodů:
K dovolání žalobce: Že zvolením artistického ředitele společnost svou zodpovědnost za bezpečnostní opatření se sebe na něho nepřesunula, je sice pravda, ale jen pokud jde o bezpečnostní opatření v zařízení budovy a jeviště, zvláště tedy na př. bezpečnost ohledně případů, o nichž v 8. oddílu pod č. 2 instrukce jest řeč (§ 1157 n. zn. obč. zák.), nikoli ale pokud jde o bezpečnost v příčině zacházení se zbraní při představeních, na něž ona t. j. její representanti žádné ingerence nemají, ježto jest to věcí těch osob, jimž instrukce o to pečovati ukládá. Pravda dále také, že právnická osoba — ač zde ovšem nejde o právnickou osobu (§ 26 obč. zák.), nýbrž o společnost (§ 1175 obč. zák.) — ručí za své zástupce (representanty) bezpodmínečně tak, jako fysická osoba za sebe, ježto právnická osoba jen jimi jednati může, ale to nemá zde, i kdyby o právnickou osobu šlo, s věcí co činiti, kdyžtě, jak právě ukázáno, zástupcům společnosti žádné viny přičítati nelze. Za to za své zřízence neručí ani právnická osoba bezpodmínečně, nýbrž jen v té míře, v které za ně ručí fysická osoba, tedy v mezích §§ 1313, 1314, 1315 obč. zák., a ručila by tedy zde pouze tehdy, kdyby zřízenec její, ředitel, byl nezdatným ve smyslu § 1315 n. zn. obč. zák. a úraz na jeho jednání by svésti dlužno bylo, což však již prvý soud vyvrátil, k čemuž doložiti dlužno, že dovolatel nezdatnost ředitele ani v dovolání netvrdí a nedovozuje. Že však ředitel V. ničeho nezavinil, a že tedy zodpovědnost ani jeho samého osobně nestihá, podává se z instrukce, dle níž se může jednati v tomto případě, kde jde o úraz při představení, jen o vinu režiséra, o čemž níže. Že by ředitel ručil v tomto případě bez ohledu na zavinění proto, že koncese zní na něj, nemůže dovolání doložiti žádným právním předpisem. Jeho vývody směřují k tomu, aby se zde uznalo t. zv. ručení za výsledek, ale to právě nelze, není-li ručení takové uznáno pro ten který případ právní normou (zákonem), a to platí i ohledně prvžalované Společnosti, pokud vývody odvolání, na něž se dovolání odvolává, týž účel sledují.
K dovolání žalovaného Josefa F-a : Režisér byl zodpovědným, i раk-li meče dány byly hercům bez jeho svolení ne sice proto, jak odvolací soud míní, že bylo jeho povinností zaříditi, aby bez jeho svolení nebezpečné meče na scénu se nedávaly — toť by bylo žádáno něco nad lidskou možnost, aby zabránil neopatrnosti a případně zlému úmyslu všech zúčastněných osob, a také mu instrukce takové povinnosti neukládá — nýbrž proto, že bylo dle instrukce jeho povinností určiti, jaké a které meče se mají hercům dáti a že měl ovšem určiti meče neškodné. Právem se tu prvý soud odvolával na předpis 8. oddílu 1 instrukce, že povinností režiséra je, zaříditi vše, čeho třeba k odvrácení případných nehod, a že každý na jevišti zaměstnaný musí se podrobiti bez odmluvy jeho rozkazům. Že by však žalovaný byl v té příčině něco nařídil, a že by rozkazů jeho nebylo uposlechnuto, sám netvrdí, on ještě v dovolání brání se jen tím, že o tom nevěděl, že přinesli těžké broušené meče kovové, že mu to nehlásili. Sám pak doznává, že ve scenáři mluví se o mečích bizarních dřevěných a popodobnými plechovými že se zkoušelo. Nepopírá, že byly objednány k představení meče dřevěné, ale brání se tím, že on je neobjednal a neměl prý povinnost, dodání jich urgovati. Ba měl, neboť měl naříditi, aby se při představení jich užilo. On myslí, že dle instrukce to bylo povinností inspicienta, jenž má dle čl. 2 téhož oddílu hleděti k tomu, »aby opatřené rekvisity byly vhodné a správné«. Ale to se patrně týče požadavku, aby »zapadaly do rámce hry a odpovídaly předpisům scenáře« a tudíž nařízení režisérovu: režisér, jakkoli je na jevišti svrchovaným pánem, jemuž nikdo odmlouvati nesmí, nemůže nicméně sám vše prohlížeti, a proto musí stačiti, když to nařídil, bdíti nad provedením musí ovšem také podřízení, jimž to uloženo, ale to je právě to, že zde režisér v bolavém punktu ničeho nenařídil a nezařídil. Povinnost inspicienta bdíti nad vhodností a správností requisit nevylučuje režiséra z jeho povinnosti zaříditi vše, čeho třeba k odvrácení nehod. Když tu jsou přesné předpisy instrukce, nelze to svalovati na výpravčího a rekvisitáře, jak dovolání činí, řkouc, ti že prý měli urgovati dodání dřevěných mečů.
K dovolání žalovaného herce H-a: Docela lhostejno jest, prohlásily-li nižší stolice dovolatele za herce »temperamentního«. I kdyby to byl odpor se spisy, ačkoliv není, když svědci se tak o něm vyjádřili, neměnilo by to ničeho na správnosti rozsudku. Třeba žalovaný nebyl hercem temperamentním, vždy jest na úrazu žalobcově zcela patrně vinen. Dle úlohy měl žalobci seseknouti hrb a to ovšem mělo býti pouze naznačeno, aniž by skutečný sek do nalíčeného hrbu byl proveden: na místo toho však žalovaný udeřil mečem žalobce, jak nižší stolice zjistily, do ruky, když oběma rukama držel meč k ráně připravený. To úplně stačí a tím padají všecky další vývody dovolání, které se zabývají vším možným jiným, jen ne touto skutečností. Nepodařilo se jim dovoditi, že by to bylo nesprávné právní posouzení, když nižší stolice shledávají v tom neopatrnost a činí ho za úraz žalobcův zodpovědným.

Citace:

č. 703. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 581-585.