NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 3204.

Za část mrtvoly ve smyslu § 306 tr. zák. jest pokládati i lebku zbylou při nedostatečném zpopelnění a za místo, kde se mrtvola uschovává, i krematorium po celou dobu, než se účinkem žáru rozloží v naprostý popel.
(Rozh. ze dne 11. června 1928, Zm I 264/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. března 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 306 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 4, čís. 9 písm. b), čís. 10 tr. ř. Zmatek čís. 4 není stížností dolíčen, neboť netvrdí ani tormálního předpokladu, totiž, že nalézací soud opomenul anebo zamítl některý návrh nebo učinil nějaké rozhodnutí přes odpor stěžovatelův, nýbrž dovozuje jen, že soud uvěřil svědkům F-ovi, S-ovi a B-ovi neprávem, neuváživ, že popřeli svůj souhlas se souzeným skutkem, uvědomivše si jeho význam teprve v době výslechů, a že soud neprávem nepřihlížel ke stavu nezbytí, k němuž poukazovala obhajoba obžalovaného. Ona výtka není než samovolným hodnocením průvodní moci a hodnověrnosti svědeckých výpovědí a vybočuje vzhledem na zásady § 258 tr. ř. z rámce zrušovacího řízení. Tato výtka poukazuje sice věcně k námitce, že přičítání souzeného skutku, totiž svémocného odnesení hlavy mrtvoly z místností krematoria do bytu stěžovatelova, jest podle § 2 písm. g) tr. zák. vyloučena pohnutkou stěžovatelem tvrzenou a rozsudkem nepopřenou, že si lebkou opatřoval důkaz, jímž hodlal opříti oznámení, že správce krematoria nespaluje mrtvoly úplně. Než námitka není důvodnou ani s hlediska § 281 čís. 9 písm. a) (nebo b) tr. ř., pod něž podle své povahy spadá. Stížnost neuvádí přesně, který (podstatnější) statek právní měl býti nebo byl by býval souzeným skutkem zachráněn, a stačí proto podotknouti, že úplné zpopelnění mrtvoly, jejíž lebku stěžovatel z pece odňal, tedy účinek, jehož opomenutí stěžovatel správci krematoria vytýkal, bylo by bývalo docíleno ponecháním lebky v peci, v níž ji stěžovatel našel při přípravě další kremace, tudíž právě opomenutím souzeného skutku. Povšechný zájem však, by se příště konaly kremace tak, by byly mrtvoly úplně zpopelněny, nebyl v době souzeného skutku ohrožen bezprostředně, takže nepřichází s hlediska § 2 písm. g) tr. zák. v úvahu. Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 10 správně čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř., namítá stížnost dále, že byl souzený čin spáchán v krematoriu, tudíž na místě a v souvislosti s úkony, o nichž jsou zvláštní předpisy v zákoně ze dne 7. prosince 1921, čís. 464 sb. z. a n., že bylo o činu uvažovati výhradně podle tohoto zákona a že stěžovatel měl býti z obžaloby sproštěn, protože není tu zneuctění popele, jak předpokládá § 19 uv. zákona. Avšak stížnost přehlíží, že § 18 uv. zák., podle něhož trestají se přestupky tohoto zákona i prováděcího nařízení politickými úřady, pokud nejsou stíhány přísněji, poukazuje touto výhradou ke skutkovým podstatám ku právomoci soudů příslušejícím, a to nikoliv jen k předpisům § 19 a § 20 téhož zákona, nýbrž i k ustanovení § 306 tr. zák., jež doznalo oněmi předpisy doplnění, patrně protože nejsou nemožnými pochybnosti, zda sluší za část mrtvoly pokládati také popel po spálení zbylý, avšak nepozbylo jimi účinnosti pro pohřby ohněm, jelikož by jinak při tomto způsobu pohřbívání nebylo soudní ochrany mrtvol a disposičních práv k nim se vztahujících pro dobu, než jest mrtvola úplně zpopelněna. Proto uvažoval i nalézací soud právem o činu podle § 306 tr. zák., kdyžtě nejsou ani stížností vysloveny a ani jinak nevyskytují se pochybnosti o tom, že dlužno pokládati za část mrtvoly též lebku zbylou při nedostatečném spálení, a za místo, kde se mrtvola uschovává, — t. j. kde se nalézá nikoliv jen náhodou, — i krematorium po celou dobu, než se účinkem žáru rozloží v naprostý popel. Pochybený názor stížnosti, že sluší lebku z pece vzatou považovati za popel, podmínil by — při zjištění, že ji stěžovatel odňal bez úředního povolení z držení oprávněné osoby — podřadění skutku pod pojem zločinu podle § 20 zákona čís. 464/21, takže se stěžovatel — třebaže se na jeho čin nevztahuje předpis § 19 tohoto zákona — nemůže cítiti stížena tím, že byl uznán vinným podle mírnějšího ustanovení § 306 tr. zák. Přes další vývody stížnosti dlužno souhlasiti s rozsudkem i pokud má za to, že pohnutka stěžovatelem namítaná jest pro posouzení otázky o vině bez významu. Ustanovení § 306 tr. zák. tresce jako přečin, označuje jako takový a zakazuje také svémocné, t. j. bez povolení úřadu a po případě oprávněného držitele předsevzaté — odnětí části mrtvoly z místa, kde se uschovává. I k tomuto zákazu vztahuje se zásada vyslovená v § 238 tr. zák., že již pouhé přestoupení zákazu, čin vykonaný proti zápovědi jest přečinem (přestupkem), třebaže — vzhledem na pohnutku pachatelovu — nebylo zlého úmyslu. Proto jest po subjektivní stránce odsuzující výrok řádně a způsobem vyhovujícím správnému výkladu zákona opodstatněn zjištěním rozsudku, že si stěžovatel musel býti vědom, že není oprávněn ku přenesení lebky z krematoria do svého bytu, a netřeba se zabývati otázkou, zda stěžovatel mohl či nemohl dosíci toho, co bylo jeho pohnutkou, jiným způsobem než souzeným skutkem, jehož se měl zdržeti, byl-li jediným prostředkem k uskutečnění pohnutky, k jejímuž uskutečnění ho nenutil ani stav nezbytí. Výtky a námitky stížnosti ukázaly se, i pokud jsou vůbec provedením zmatečních důvodů, neodůvodněnými, a bylo ji proto zavrhnouti.

Citace:

Čís. 3204.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 460-462.