Čís. 14878.

Povinnost otcova platiti náklady nemocničního ošetření za dítě dopravené do nemocnice na příkaz úřadu.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1936, Rv I 270/34.)
Proti žalobě Českého zemského fondu na zaplacení nákladů nemocničního ošetření dcery žalovaného namítl žalovaný, že jeho dítěti onemocnivšímu na spalničky, dostalo se nemocničního ošetření jedině z příkazu úředního lékaře; on sám se bránil tomu, by jeho dítě bylo převezeno do nemocnice. Prvý soud žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Prvý soud žalobu zamítl, poněvadž zjistil, že dcera žalovaného podle § 7 zák. čís. 67/13 ř. z. na úřední příkaz byla převezena do nemocnice, a odvozuje z § 36 uvedeného zákona, že tyto náklady má nésti státní pokladna. Otázka však, kdo má nésti útraty v takovém případě, není ve zmíněném zákoně upravena. Neboť ustanovení § 36 d) uvedeného zákona vztahuje se pouze na dozor a separaci takových osob, které jsou nákazou podezřelé. Podle § 1 zák. čís. 332/20 Sb. z. a n. převzal ovšem stát výkon zdravotní policie obstarávané dosud obcemi. Co bylo povinností obcí, určoval zákon čís. 68 zák. z r. 1870 v § 2. Ohledně nakažlivých nemocí byla do § 4 čís. 8 zák. čís. 332/20 Sb. z. a n. celkem převzata dosavadní ustanovení. Které náklady má hraditi obec, určují §§ 15 až 17 zák. ze dne 13. července 1922 čís. 236 Sb. z. a n. Než tam o náhradě nákladů na stravování a ošetřování není zmínky, ani ohledně útrat odlučování podle § 7 zák. čís. 67/13 ř. z. Podle názoru odvolacího soudu jest při nedostatku jinakého zákonitého ustanovení toto pořadí osob k náhradě těchto útrat povinovaných: v prvé řadě má onemocnělý sám tyto náklady nésti. v druhé řadě jsou k uhrazení těchto nákladů povinovány osoby, jež jsou zavázány k poskytování výživného onemocnělému v konkrétním případě. Pak-li však není ani těchto, jdou náklady ošetřování a stravování k tíži domovské obce nemocného. Domovská obec jest však podle § 23 zák. čís. 105/63 ř. z. jen potud povinna zaopatřením svého příslušníka, pokud tu není jiných osob, podle občanského práva k tomu povinných. Ošetřování, pokud se týče i léčení osob nemocí postižených, děje se v prvé řadě ve vlastním a soukromém jejich zájmu. Žalovaný jako otec svého nezletilého dítěte má podle §§ 139 a 141 obč. zák. v prvé řadě nésti útraty s ošetřováním dítěte spojené. Na věci nic nemění okolnost, že žalovaný nesouhlasil s odevzdáním své nezl. dcery do nemocnice, neboť toto se stalo v zájmu veřejnosti a na základě úředního nařízení. Tím nezanikly povinnosti žalovaného k jeho nezl. dceři, plynoucí z §§ 139 a 141 obč. zák. Otázku třeba řešiti podle obyčejných norem soukromého práva a v tomto případě jest podle toho žalovaný zavázán zemskému fondu podle § 1042 vš. obč. zák. zažalovanou částku nahraditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel sám připouští, že převezení jeho dítěte do nemocnice stalo se na úřední příkaz; přezkoumání oprávněnosti takových úředních opatření učiněných z důvodů zdravotně-policejních nenáleží soudům; je proto také nerozhodno, zda převezení dítěte do nemocnice stalo se proti vůli žalovaného. Jinak odkazuje se dovolatel k správným důvodům napadeného rozsudku.

Citace:

HOETZEL, Jiří. Několik poznámek k zákonu č. 217-1925 Sb.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, číslo/sešit 1, s. 20-27.