NPD documents search: Boh. adm., 1 (1918-19)

Čís. 2012.

Zkrácení eráru na poplatku z převodu nemovitosti a obce na dávce z přírůstku hodnoty udáním nižší kupní ceny není podvodem (§ 197 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 8. června 1925, Zm II 175/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Františka M. a Jana M. do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 24. listopadu 1924, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle §§ů 197, 200, 203 tr. zák., zrušil napadený rozsudek, podle §u 290 tr. ř. též ohledně Jana a Františky D-vých a sprostil obžalované z obžaloby.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaných Jana a Františka M-ů, dovolávající se důvodů zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a), 9 b) a 10 §u 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění již s hlediska důvodů zmatečnosti čís. 9 a), pokud uplatňuje, že v tomto případě jde o zatajení pravé kupní ceny před úřady, příslušnými k vyměření převodního poplatku, pokud se týče dávky z přírůstku hodnoty, kteréžto zatajení nespadá pod předpisy o podvodu, nýbrž zakládá jen přestupek důchodkový. Nemůže býti pochybno, že zjištěné jednání stěžovatelů zahrnuje v sobě jak po stránce objektivní, tak ve směru subjektivním veškeré zákonné známky skutkové podstaty podvodu, a to vzhledem k výši zamýšlené škody podvodu zločinného. Dle rozsudkových zjištění ujednal obžalovaný Jan M. v zastoupení a za souhlasu svého syna Františka M. počátkem roku 1922 s manžely Janem a Františkou D-ými koupi usedlosti v H., manželům D-ovým patřící, za 66000 Kč; tato částka byla uvedena též v prozatímně písemné smlouvě, datované dnem 22. února 1922, jakožto cena prodejní; na to dali obžalovaní Jan M. a Jan D. v kanceláři notáře W. sepsati solicitátorem Č-ou informaci, v níž jako prodejní cena nemovitosti uvedeno bylo pouze 20000 Kč; dne 5. dubna 1922 sepsali obžalovaní Jan a František M. a Jan D. nový nástin smlouvy, v kterém uvedli, že smlouva ze dne 22. února 1922 pozbývá platnosti, a že usedlost i s příslušenstvím prodává se za celkovou cenu 33000 Kč. Dne 8. dubna 1922 byla pak za účasti všech obžalovaných v kanceláři notáře sepsána konečná smlouva z téhož dne, v které jako obapolně ujednaná tržní cena bylo uvedeno 33000 Kč. Dle formálně bezvadných zjištění rozsudku nepřiznali obžalovaní skutečnou cenu 66000 Kč vědomě, nýbrž udali po vzájemné dohodě jako kupní cenu 20000 Kč, pokud se týče 33000 Kč za tím účelem, by zkrátili stát a obec H. na poplatcích z převodu a na dávce z přírůstku hodnoty a takto uvedeným korporacím škodu způsobili, státu na převodních poplatcích v částce 1783 Kč 68 h, obci H. pak na přírůstku hodnoty v částce 9665 Kč 45 h. Správně shledal nalézací soud v tomto jednání obžalovaných jednání lstivé a způsobilé, uvésti úřady, vyměřující převodní poplatky a dávku z přírůstku hodnoty v omyl o výši kupní ceny. Vzešelť původním ústním ujednáním, osvědčeným v prozatímní písemné smlouvě ze dne 22. února 1922, státu a obci nárok na příslušný poplatek (§ 44 zák. popl.) a na dávku z přírůstku (§ 28 nařízení vlády ze dne 23. září 1920, čís. 545 Sb. z. a n.), jež obé bylo vyměřiti na podkladě hodnoty nemovitosti (§ 48 popl. zákona a §u 9, 11 cit. vládního nařízení), za niž podle §u 50 zákona poplatkového a §§ů 9 a 11 citovaného vládního nařízení pokládati jest při koupi zpravidla ujednanou kupní cenu. Je proto i způsobilost jednání obžalovaných, zkrátiti stát a obec na jejich majetkových právech, nepochybná.
Přes to, že takto vzešly u všech obžalovaných s hlediska trestního zákona veškeré předpoklady přičítatelnosti zločinného podvodu, má zrušovací soud za to, že použití ustanovení XXIII hlavy, prvního dílu trestního zákona na jednání obžalovaných není na místě. Pokud jde o poplatek převodní, vedou jej k tomuto závěru kromě znění samotného cís. patentu ze dne 9. února 1850, čís. 50 ř. zák. (zákona o poplatcích), zejména úvahy, uvedené v rozhodnutí čís. 1407 Sb. n. s., k nim se tuto poukazuje. Tyto úvahy platí pak v podstatě i pokud jde o dávku z přírůstku hodnoty ve smyslu nařízení vlády ze dne 23. září 1920, čís. 545 Sb. z a n. Neboť i tu jde o veřejnou dávku a i tu je podle §u 25 trestnímu řízení a uložení pokuty tomu, kdo je povinen dávku platiti a podal z důvodu placení dávky oznámení nesprávná, určena příslušnost politického úřadu. Podle toho bylo zmateční stížnosti obžalovaných Jana a Františka M. vyhověti a uznati právem, jak uvedeno; uznalť nalézací soud obžalované vinnými pro čin, o němž nepřísluší souditi soudům (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.). Zkoumaje zmateční stížnost obžalovaných Jana a Františka M., shledal zrušovací soud, že z uvedených úvah byl porušen zákon i v neprospěch spoluobžalovaných Jana a Františky D-ových, již dle zjištění rozsudku na trestné činnosti obžalovaných M-ů měli účast jako spolupachatelé, avšak zmateční stížnosti nepodali. Bylo proto ohledně nich ve smyslu §u 290 tr. ř. z povinnosti úřední uznati právem tak, jako kdyby sami byli k platnosti přivedli důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 2012. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 336-338.