Čís. 1622.

Za účinnosti § 579, nový doslov, obč. zák. se vyžaduje ku platnosti poslední vůle, by zůstavitel sám před svědky ústně prohlásil, že spis obsahuje jeho poslední vůli.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, Rv II 364/21.)
Žalobkyně domáhala se neplatnosti závěti Hynka A-а, ježto prý zůstavitel neučinil poslední pořízení s plnou rozvahou a ve stavu úplně příčetném, ač za jednání před notářem uznala platnost závěti. Žalobu oba nižší soudy zamítly, odvolací soud uvedl po právní stránce v důvodech: Avšak ani s hlediska právního posouzení věci nelze přisvědčiti vývodům odvolatele. Neboť při písemném pořízení jest dle § 579 obč. zák. ovšem třeba výslovného, nikoliv však ústního projevu pořizujícího o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, což vysvítá již z té úvahy, že pořizujícímu, jenž jest sice při dobrém rozumu, může přece býti těžkou nemocí nebo bolestmi nebo jinými příčinami zabráněno v tom, by svědkům poslední vůle ústně vykládal, že spis obsahuje skutečně jeho poslední vůli, což vysvítá již z té úvahy, že pořizujícímu, jenž jest sice při dobrém rozumu, může přece býti těžkou nemocí nebo bolestmi nebo jinými příčinami zabráněno v tom, by svědkům poslední vůle ústně vykládal, že spis obsahuje skutečně jeho poslední vůli, obzvláště, když se uváží, že o pravosti a správnosti jeho sepsaného pořízení nemůže býti ani nejmenší pochybnosti. Také v tomto případě dal pořizující Hynek A. jasně na jevo, že dle jeho přání starostou Josefem A-еm sepsaná listina jest skutečně jeho poslední vůlí, tím, že před 3 svědky, k tomu účelu dle jeho výslovného rozkazu přibranými, nejenom prohlášení Josefa A-а, že se jedná o jeho Hynka A-а poslední vůlí, která jest v předložené listině sepsána, neodporoval, nýbrž že jí také jakožto takovou v přítomnosti všech tří svědků a Marie W-ové podepsal. Tím projevil tudíž Hynek A. ve smyslu zákona způsobem, každý omyl vylučujícím, že testament pokud se týče kodicil není ani vynucený ani podvržený, nýbrž že obsahuje jeho pravou vůli. Poslední pořízení Hynka A-а, při jehož sepsání bylo šetřeno všech zákonitých náležitostí, jest tedy platným. Následkem toho není žalobkyně oprávněna jeho platnosti odporovati, i kdyby zůstalo mimo úvahu, že se vzdala tohoto práva tím, že jeho platnost při pozůstalostním jednání ze dne 28. května 1920 výslovně a bezpodmínečně uznala, a že odevzdání pozůstalosti na základě posledního pořízení navrhla.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelce, pokud uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, dlužno sice přisvědčiti, že předpis § 579 obč. zák. byl odvolacím soudem nesprávně vyložen, ale přes to nelze dovoláni přiznati oprávnění. Právně mylným jest názor odvolacího soudu, dle něhož sluší předpis § 579 obč. zák., »že zůstavitel, který svou poslední vůli dal napsati jinou osobou, musí před třemi způsobilými svědky, z nichž aspoň dva musí býti zároveň přítomni, výslovně prohlásiti, že spis obsahuje jeho poslední vůli« — vykládati v ten rozum, že netřeba k tomuto projevu vůle ústního prohlášení, nýbrž že stačí k tomu čin konkludentní, pokud se týče vůle mlčky vyjádřená. Z ustanovení § 579 obč. zák., jakož i z materialií ku III. dílčí novele k občanskému zákonu — str. 206 — plyne pravý opak. Praví se tam totiž, že vzhledem ku dřívějšímu znění § 579 obč. zák. jest za účelem zachování sollenity třeba odstraniti, pokud se týče vyříditi pochybnosti, zdali »potvrzení spisu jako poslední vůle« před svědky může se státi mlčky nebo znameními, a proto právě dle nové úpravy § 579 obč. zák. žádá se »výslovné prohlášení« testatorovo. Vyloučen-li tedy projev vůle mlčky nebo znameními, nelze novému znění § 579 obč. zák. rozuměti jinak, než že zůstavitel musí sám ústně říci aspoň před 2 svědky současně přítomnými, že spis obsahuje jeho poslední vůli. Poukazuje-li odvolací soud na možný případ, že zůstavitel z různých příčin není s to, by ústně dal takové prohlášení, dlužno na to odvětiti, že pak zůstavitel, chce-li o svém jmění na případ smrti platně poříditi, nesmí voliti formy poslední vůle dle § 579 obč. zák. Jest proto lhostejno, že, jak soud odvolací dále ještě uvádí, listina Josefem A-em sepsaná obsahuje pravou poslední vůli Hynka A-а, neboť neprohlálsil-li zůstavitel ústně (výslovně), že listina ta jest jeho poslední vůlí, není tu pro nezachování předpisu § 579 obč. zák. platného testamentu (kodicilu). Naproti tomu odvolací soud v souhlase se soudem prvým zjistil, že žalobkyně poslední vůli zůstavitelovu uznala za pravou, projednání pozůstalosti po Hynku A-ovi před notářem jako soudním komisařem dne 28. dubna 1920 se súčastnila, s dohodou docílenou mezi dědickými účastníky, která jí byla oznámena, a jíž rozuměla, také souhlasila, odkaz v poslední vůli jí určený přijala a protokol o dohodě spolu podepsala. Proto také jest povinna tuto dohodu — tedy smlouvu s ostatními účastníky uzavřenou dodržeti bez ohledu na to, že poslední vůle pro nedostatek náležitostí § 579 obč. zák. jest neplatnou, a nemění na tom ničeho okolnost, jí sice tvrzená, nikoli však prokázaná, že spoléhajíc na poučení notáře, jenž jako svědek připustil, že účastníky poučil, že poslední vůle jest formálně bezvadna, tedy platna, uznala její pravost a dohodu s ostatními účastníky na základě poslední vůle Hynka A-а uzavřela. Dohoda je přes to platna, hledíc k předpisu § 875 obč. zák.

Citace:

č. 1622. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 395-397.