NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 2120.

Zákon o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863.
S hlediska §u 24 zákona a §u 2 e) tr. zák. nevyviňuje redaktora, uveřejnivšího zabavený článek, okolnost, že mu byl zaslán poslancem a nadepsán »interpelace«; bylo jeho věcí, informovati se, zda byl článek ten skutečně ve veřejném zasedání sněmovny přečten (interpelován; § 28 zákona). (Rozh. ze dne 5. října 1925, Zm I 538/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 5. června 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 24 zákona o tisku.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti čís. 9 a) a b) §u 281 tr. ř., z nichž však prování pouze druhý zmatek (čís. 9 b) §u 281 tr. ř.), dovozujíc, že obžalovaný se stal beztrestným podle §u 2 písm. e) tr. zák., ježto prý musil míti z omluvitelného omylu za to, že článek, který mu poslal za účelem uveřejnění poslanec Alois S. a který byl opatřen nadpisem »interpelace«, byl také skutečně jako interpelace ve sněmovně podán. Stěžovatel má za to, že jako zodpovědný redaktor nebyl povinen, konati šetření, zda interpelace byla skutečně podána, že stačí, odvolal-li se ve své obhajobě na to, že při uveřejnění jednal v dobré víře, že interpelace byla podána, tím spíše, že byla potom skutečně podána (ovšem až týden po tom, kdy byla uveřejněna v periodickém časopise, jehož je obžalovaný zodpovědným redaktorem). Zmateční stížnost tedy v podstatě namítá, že první soud posoudil otázku beztrestnosti obžalovaného z důvodu skutkového omylu právně mylně. Avšak zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Dle posledního odstavce §u 28 tiskového zákona nemůže býti nikdo poháněn k zodpovědnosti za to, když věrně podle pravdy učiní sdělení (tiskem) o veřejném rokování (říšské rady a) sněmu. Této imunity jest účastno i věrné sdělení interpelace ve veřejném sezení sněmovním přečtené a to i tehdy, pojímala-li v sobě obsah soudcovským výrokem zapovězeného nebo zabaveného tiskopisu a jeví-li se uveřejnění býti sdělením rokování sněmovního.
V tomto případě jest zjištěno, že obžalovaný uveřejnil dne 27. listopadu 1924 v 48. čísle časopisu »G.« interpelaci poslance Aloisa S-a a soudruhů na ministra spravedlnosti v záležitosti zabavení časopisu »M. G.«, reprodukující obsah článku »Offener Brief« z 235. čísla tohoto periodického časopisu (M. G.), vydaného 16. listopadu 1924, v němž bylo několik míst krajským soudem v Jihlavě zabaveno, další jeho rozšiřování zakázáno a zabavení v úředním listě Čsl. republiky 21. listopadu 1924 náležitě vyhlášeno, aniž by se (jak sám doznává) staral o to, zda byla interpelace ve veřejném sezení sněmovním skutečně přečtena, t. j. zda byla předmětem sněmovního rokování. Z předeslaného výkladu ke čtvrtému odstavci §u 28 tiskového zákona vyplývá, že jest mylným právní náhled stěžovatelův, že k jeho beztrestnosti stačí, odvolá-li se jako zodpovědný redaktor na to, že již z pouhého zaslání interpelace k uveřejnění musel míti za to, že byla podána a přečtena. Poněvadž beztrestným je podle čtvrtého odstavce §u 28 tisk. zák. pouze věrné sdělení o rokování sněmovním, případně o obsahu interpelace ve veřejném zasedání skutečně přečtené, nesměl se obžalovaný spokojiti s pouhou skutečností, že mu posílá »interpelaci« k uveřejnění poslanec, nýbrž bylo jeho samozřejmou povinností jako zodpovědného redaktora, zjednati si jistotu, zda byla interpelace předmětem sněmovního rokování, čili nic. Jen tenkráte, kdyby byl konal příslušné šetření a beze své viny dostal o rozhodné okolnosti nesprávné informace, bylo by lze mluviti o skutkovém omylu, který by ho omlouval. Za daného stavu věci kdy, jak sám doznává, bez dalšího opatření uveřejnil zaslanou mu interpelaci nestaraje se dále o to, zda byla předmětem jednání sněmovního a zda stala se opravdu »interpelací«, požívající imunity, nemohl první soud jinak, než vyloučiti jeho bezelstnost. Nemůže se proto stěžovatel odvolávati na skutkový omyl, který rozsudek nejen nezjišťuje, nýbrž naopak formálně bezvadně vylučuje. O beztrestnosti obžalovaného z důvodu §u 2 písm. e) tr. zák. nemůže býti tudíž řeči.

Citace:

č. 2120. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 536-538.