NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 10.565.

Advokáti: * Po 1. lednu 1925 lze na Slov. připustiti k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce (§ 1 zák. čl. LIII: 13) jen ty doktory práv, kteří byli po tři roky prakticky zaměstnáni v právní službě u advokáta (§ 5 odst. 4 zák. č. 40/22).
(Nález ze dne 24. května 1933 č. 9347.)
Věc: Dr. Otto Z. v B. proti sedmičlennému senátu komise pro bývalou jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku při vrchním soudu v Bratislavě o připuštění k advokátní zkoušce.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l zakončil právní a státovědecká studia na universitě v Praze v letním semestru roku 1920, byl dne 12. března 1921 promován za doktora práv, sloužil od 21. ledna 1920 do 30. srpna 1926 u vojenských justičních úřadů, vykonal dne 10. prosince 1921 vojenskou zkoušku soudcovskou u vojenského nejvyššího soudu v Praze, nastoupil dne 14. září 1926 službu státního zástupce v B. a vykonal dne 28. února a 1. března 1930 doplňovací zkoušku soudcovskou u vrchního soudu v Bratislavě. Podáním ze 4. dubna 1930 žádal zkušební komisi pro jednotnou zkoušku soudcovskou a advokátní při vrchním soudě v Bratislavě o připuštění k jednotné soudcovské a advokátní zkoušce ve smyslu §§ 3 a 24 zák. čl. LIII:1913 v termínu červnovém 1930. Žádost tuto zamítl pětičlenný senát komise pro bývalou jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku v Bratislavě usnesením z 10. června 1930.
Z tohoto rozhodnutí podal st-l odvolání, jemuž sedmičlenný senát komise pro bývalou jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku v Bratislavě nevyhověl nař. usnesením. V důvodech uvedeno, že podle § 5 zák. č. 40/22 mohou k advokátní zkoušce býti připuštěni jen kandidáti, kteří byli po tři roky prakticky zaměstnáni v právní službě u advokáta. Praxi tu st-l nemá a výjimečné ustanovení cit. § 5 uvedené v odst. 6 se na něho nevztahuje, když žádost o připuštění ke zkoušce podal teprve 4. dubna 1930.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, o níž nss uvážil takto:
Zák. článek LIII: 1913 zavedl § 1 na území býv. státu uherského na místo praktické zkoušky soudcovské a zkoušky advokátní jednotnou soudcovskou a advokátní zkoušku. Podle § 3 bylo možno ke zkoušce té připustiti toho, kdo po ukončení právních studií na tuzemské universitě dosáhl doktorátu a byl 3 roky v právní praxi. Jaká měla praxe ta býti, ustanovovaly §§ 4 a 5. Výjimku z ustanovení o způsobu praxe té obsahoval § 24 pro toho, kdo účinkoval 3 roky při soudu jako soudce nebo při fiškalátu (státním návladnictvi) jako fiškál (státní návladní); ten byl ke zkoušce připuštěn, dosáhl-li hodnosti doktorské, třeba nemohl se vykázati praxí stanovenou v bodě 2 § 3, tedy praxí, jak je uvedena v §§ 4 a 5 cit. zák. článku.
O tom, že st-l má 3letou v § 24 cit. zák. článku zmíněnou praxi, není sporu. Přes to žal. úřad zamítl jeho žádost o připuštění k jednotné zkoušce podle cit. zák. článku proto, poněvadž po názoru žal. úřadu výjimečné ustanovení § 24 pozbylo již platnosti a připustiti lze ke zmíněné zkoušce jen toho, kdo vyhovuje podmínkám stanoveným v zák. č. 40/22, tedy také podmínce tříletého praktického zaměstnání v právní službě u advokáta. Touto praxí se st-l vykázati nemohl.
Že by st-l praxi onu měl, stížnost netvrdí. Popírá však správnost názoru, že praxe taková je podmínkou pro připuštění k oné zkoušce a že ustanovení § 24 cit. zák. článku pozbylo platnosti. Ale stížnosti nelze dáti za pravdu.
Zákonem č. 40/22 změněna a doplněna byla některá ustanovení o advokátech. Zákon ten ustanovuje v § 5 odst. 4, že ke zkoušce advokátní mohou býti připuštěni kandidáti, kteří byli po tři roky prakticky zaměstnání v právní službě u advokáta a dosáhli hodnosti doktorské. Zákon ten nabyl účinnosti 2. března r. 1922 (§ 10) a poněvadž v něm není ustanoveno jinak, platí pro celé území Čsl. republiky. Z pravidla, že k připuštění ke zkoušce advokátní je potřebí tříleté praxe právní u advokáta, zná zákon ten výjimku, která však platila jen do dne 1. ledna 1925; do toho dne stačila praxe podle dosavadních předpisů (§ 5 odst. 6 cit. zák.). Výjimka odst. 7 nepřichází tu vůbec v úvahu.
Z toho podává se zcela nepochybně, že od 1. ledna roku 1925 ke zkoušce advokátní na celém území republiky Čsl. může býti připuštěn jen ten, kdo byl po tři roky prakticky zaměstnán v právní službě u advokáta čili kdo má tři roky advokátní praxe. Jednotná zkouška soudcovská a advokátní podle zák. čl. LIII: 13 je i zkouškou advokátní. Stanovil-li zákon č. 40/22 pro složení advokátní zkoušky podmínky jiné, než platily podle zák. článku LIII: 13, platí ovšem od účinnosti zák. č. 40/22 tyto podmínky jiné a odchylná ustanovení zák. čl. LIII: 13 pozbyla tím platnosti, byvše novým zákonem derogována, jak plyne i z § 9 cit. zák., který stanoví, že jen zákonem tím nedotčená ustanovení dosavadních zákonů zůstávají v platnosti. Ustanovení zák. čl. LIII: 13 o praxi toho, kdo k advokátní zkoušce může býti připuštěn, byla však dotčena ustanovením § 5 odst. 4 zák. 40/22 a pozbyla tedy platnosti. Na tomto právním nazírání vybudováno je nař. rozhodnutí, které odpírá st-le připustiti k jednotné zkoušce zavedené zák. čl. LIII: 13 proto, poněvadž nemá praxi požadovanou § 5 odst. 4 zák. 40/22, totiž tříletou právní službu u advokáta, a žádal o připuštění ke zkoušce teprve po 1. lednu 1925, kdy nestačil již výkaz praxe podle norem starších, tedy ani výkaz praxe, kterou za postačitelnou prohlašoval § 24 zák. článku č. LIII: 13. Proto nemohl nss shledati, že by nař. rozhodnutí odporovalo platnému nyní zákonu.
K vývodům stížnosti budiž uvedeno ještě toto:
Stížnost se mýlí, má-li za to, že ustanovení § 24 zák. čl. LIII: 13 nebylo zákonem č. 40/22 změněno ani zrušeno. Bylo zrušeno tím, že zák. 40/22 jako podmínku připuštění ke zkoušce advokátní stanovil tři roky právní praxe u advokáta a nestanovil po té stránce jiné výjimky, než svrchu uvedenou výjimku § 5 odst. 6. Uvádí-li stížnost, že ustanovení § 24 zák. čl. LIII: 13 lze uvésti v soulad s ustanoveními zák. č. 40/22 a že proto bez výslovného prohlášení nelze je pokládati za zrušené, je na omylu. Zákon posléz citovaný v § 5 odst. 4 uvádí jako podmínku připuštění k advokátní zkoušce tříletou praxi právní u advokáta. O kandidátech s jinou praxí — s výjimkou přechodnou podle odstavce 6 — nemluví vůbec a nelze proto právem tvrditi, že s ustanovením tohoto zákona lze uvésti v soulad ustanovení § 24 zák. čl. LIII:13, podle něhož osoby v paragrafu tom uvedené k připuštění ke zkoušce nepotřebovaly vůbec praxe advokátní.

Citace:

Č. 10565. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 1024-1026.