NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4651.

Veřejní zaměstnanci: Nárok na vyšší drahotní přídavek z důvodu alimentování rozvedené manželky a dítek nemanželských resp. dítek z manželství rozvedeného nebo rozloučeného jest dle § 6, odst. 5 a 6 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. podmíněn tím, že zaměstnanec k alimentování tomu za účinnosti cit. zákona sám periodicky přispívá.
(Nález ze dne 28. dubna 1925 č. 8743)
Věc: Artur M. v Č. (adv. Dr. Nat. Kohner z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. Jos. Pešout) o drahotní přídavek na rozvedenou manželku a děti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž sloužil v býv. armádě rak-uh. jako gážista z povolání, byl do čs. armády převzat v hodnosti kapitána a přeložen dnem 1. ledna 1919 do výslužby. Z manželství svého, rozvedeného dne 12. prosince 1921, má st-l dvě dítky narozené r 1908 resp. 1912.
Přihláškou z 18. dubna 1923, učiněnou na základě předpisu § 6, odst. IV. zák. č. 394/1922, žádal st-l o přiznání drahotních přídavků a výpomocí podle IV. rodinné třídy (ženatý se 2 dětmi) a vykázal se notářským spisem z 28. března 1922, dle něhož se s ohledem na rozvod resp. na zamýšlené rozloučení manželství dohodl se svojí rozvedenou manželkou, že obě děti zůstanou ve výchově a výživě manželky, která přijímá na se povinnost starati se o jich vychování i výživu a bude jakožto zámožnější hraditi výlohy této alimentace. St-l postoupil rozvedené manželce jako jednorázový příspěvek na tyto výlohy dvě police o pojištění na život v dočasné čisté hodnotě 60360 K do vlastnictví s tím, že ona bude prémie a úroky platiti na dále ze svého a že mimo tyto dvě police nemá vůči st-li žádných dalších náhradních nároků na příspěvky na alimentaci dětí; — na alimentování své rozvedené manželky věnoval jí st-l částku 80000 K s tím, že dalších nároků alimentačních není.
K rozkazu mno z 27. června 1923, vydanému k této st-lově přihlášce, zastavila vojenská pensijní likvidatura v Praze st-li výplatu drahotního přídavku na rodinu a vyplácí mu od 1. července 1923 drahotní přídavky jako svobodnému.
Nař. rozhodnutím zamítlo mno st-lovu žádost o přiznání drahotního přídavku na jeho rozvedenou manželku a dítky v její péči ponechané z důvodu, že st-l není povinen přispívati na jejich výživu (§ 6, odst. I. č. 5 a 6 zák. č. 394/1922).
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
St-l vstoupil do výslužby dne 1. ledna 1919, tedy před 1. lednem 1923, kdy nabyl účinnosti zákon č. 394/1922, i jest na něho použíti předpisů §§ 14—16 tohoto zák., dle nichž také vojenským státním zaměstnancům, kteří vstoupili do výslužby před účinností zákona toho a jimž podle dosud platných předpisů příslušely až do konce roku 1922 mimořádné měsíční a nouzové výpomoci jakož i drahotní přídavky, přislušejí tytéž i nadále, při čemž platí pro nároky tyto obdobně ustanovení § 6 cit. zák.
Proti výroku, jímž se s poukazem na cit. § 6 díl. I., odst. 5 a 6 zamítá st-lova žádost za přeřadění z I. do IV. třídy rodinné, brojí stížnost námitkou, že st-l uznal alimentační povinnost svoji ohledně manželky a obou dětí a spnil ji, věnovav k tomu cíli hodnoty 140000 K převyšující ze svého majetku tak, že při 4 1/2% zúročení připadá na alimentaci ročně 6300 K, čili více, než činí drahotní přídavky pro manželku a děti, při čemž ještě kapitál zůstává rozvedené manželce, a že nekonají-li se takto alimentační platy jednotlivě, nýbrž byly-li předem kapitalisovány a ze jmění st-lova vyplaceny, nepozbývá tím st-l nároku na vyšší drahotní přídavky, neboť zákon nepředpisuje, že otec a manžel jest povinen kapitál, z něhož se alimentace hradí, u sebe podržeti a jej sám spravovati.
Námitka tato není důvodná. Zajisté nepředpisuje zákon, že by otec a manžel byl povinen kapitál, z něhož se alimentace hradí, u sebe podržeti a jej sám spravovati, nýbrž jest dle zákona lhostejno, hradí-li osoba alimentaci povinná výživné z kapitálu či ze svých příjmů služebních nebo odpočivných. Přídavky ženatých zaměstnanců přiznává však cit. zákon, přídavky ty nově upravující, zaměstnancům roz vedeným jen tenkráte, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky (§ 6, odst. 5 cit. zák.) a stanoví při tom, že obdrží na drahotním přídavku pouze částku, kterou skutečně přispívají, je-li tento jejich skutečný příspěvek menší než rozdíl mezi příslušným drahotním přídavkem dle vyšší a nižší rodinné třídy. Na děti z rozvedeného a rozloučeného manželství, které nežijí ve společné domácnosti s otcem, přiznává pak zákon v § 6, odst. 6 drahotní přídavky v plné výměře také jen tehdy, přispívá-li otec na jich výživu částkou, jež činí nejméně rozdíl mezi drahotním přídavkem dle příslušné vyšší a nižší rodinné třídy, — jinak přiznává nárok pouze na částku, kterou otec skutečně přispívá na jich výživu.
Zákon přiznává tedy řečený nárok jen tomu zaměstnanci, který na výživu rozvedené manželky resp. dětí za doby účinnosti zákona toho sám periodicky přispívá, nepřiznává však nároku toho zaměstnanci, který ani v den, kdy zákon nabyl účinnosti, neměl ani v přítomnosti nemá žádné povinnosti k přispívání tomu, jehož služební či odpočivné požitky tedy za daného stavu věci žádnou alimentační povinností v jakékoli formě, zatíženy býti nemohou. St-lova povinnost k alimentování obou dětí i rozvedené manželky zanikla dobrovolným narovnáním, které uzavřel st-l v březnu 1922, — tedy před vydáním a před účinností cit. zák. č. 394/22 a jímž se povinností alimentačních zhostil, tak že neměl a nemá za účinnosti cit. zákona toho času žádné povinnosti alimentační. Poněvadž rozhodnou podle zákona jest pouze okolnost, existuje-li povinnost alimentační za účinnosti řečeného zákona, jest lhostejno, zda a jaký svůj kapitál st-l před vydáním cit. zák. k tomu cíli vynaložil, aby se svých povinností alimentačních sprostil.
Není tedy stížnost důvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

Č. 4522. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 629-630.