NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 4515.

Byla-li smluvena kupní cena částečně v penězích, částečně v dodáni mouky ze sklizně roku 1920, jest celá úmluva nicotnou a nelze se domáhali ani zaplacení kupní ceny. K nicotnosti jest přihlížeti z úřadu.
(Rozh. ze dne 31. prosince 1924, Rv I 1621/24.)
Žalobce prodal žalovanému v listopadu 1920 kožený kabát za 4.000 Kč a vymínil si zaplacení 3.000 Kč v hotovosti a dodání mouky v ceně 1.000 Kč. Žalovaný obilí dodal, ale 3.000 Kč nezaplatil. Žalobě o zaplacení 3.000 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu pro rozpor se spisy a nesprávné posouzení právní. Nesprávným je mu úsudek odvolacího soudu, že jde o jednání nedovolené, když žalobce prodal kabát za 4.000 Kč, vymíniv si zaplacení 3.000 Kč hotové a za 1.000 Kč pytel mouky proti zákazu ji zcizovati dle nařízení ze dne 11. června 1920 čís. 390 sb. z. a n. a odporuje prý spisům předpoklad nedovolenosti jednání proto, že žalovaný se námitkou nedovolenosti úmluvy v tom směru nebránil. O rozporu se spisy však nemůže býti řeči proto, že žalobce sám úmluvu onoho obsahu tvrdil, a žalovaný přemrštěnost ceny 4.000 Kč vytýkal. Béře-li tedy odvolací soud žalobcem samým tvrzenou úmluvu za základ svého rozhodnutí, neodporuje to spisům. Ale ani výtka, že soud bez námitky neplatnosti úmluvy k neplatnosti přihlédl, není opodstatněna. Zákaz zcizovati zásoby mlýnských výrobků na území republiky se nalézajících a sklizených v roce 1920 dle nařízení ze dne 11. června 1920 čís. 390 sb. z. a n. jest donucovacím předpisem práva veřejného, k němuž nutno i bez námitky stran z povinnosti úřadu přihlédnouti. Také neprávem vytýká dovolatel, že nejde o nedovolenou úmluvu proto, že prý žalovaný, jsa zemědělcem, který obilí k výrobě mouky potřebné sám sklidil, mohl ji zciziti, byla-li vzata ze zásob, určených pro domácnost. Nebylo to předně ani tvrzeno v prvé stolici, je to proto nedovolenou novotou; ale nehledě k tomu, bylo zcizení zakázáno bez ohledu na to, z jakých zásob byly zcizené mlýnské výrobky vzaty, a není správným názor dovolatelův, že on mohl mouku namletou pro domácí potřebu volně zcizovati. Nezáleží na tom, zda bylo zavedeno pro přestoupení zákazu zcizovacího proti dovolateli řízení trestní. Soud civilní může předběžnou otázku nedovolenosti smlouvy řešiti samostatně a byl by vázán jen odsuzujícím výrokem soudu trestního (§§ 268 a 191 c. ř. s.). Smlouva o zcizení mouky byla neplatna dle §u 4 onoho nařízení a směřovala proti zákonému zákazu, ježto nařízení ono bylo vydáno na místě zákona podle zákona zmocňovacího z 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n., jak z úvodu jeho patrno, pročež jest smlouva taková proti zákazu dle §u 879 odst. prvý obč. zák. ničí a nemohla sploditi účinků právních. Úmluva o dání pytle mouky jako části úplaty za kabát je nedílným celkem celé smlouvy. Nešlo dle úmyslu stran o to, by kabát byl prodán za 4.000 Kč a mouka zvlášť koupena za 1.000 Kč, nýbrž podmínkou celé smlouvy bylo právě převzetí pytle mouky v ceně 1.000 Kč na kupní cenu. Proto nelze odděleně posuzovati zcizení kabátu za 4.000 Kč a mouky za 1.000 Kč, když cena 4.000 Kč byla slíbena s výhradou, že se za 1.000 Kč mouka převezme. Proto je celé právní jednání ničí a nelze z něho žalovati.

Citace:

č. 4515. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 842-843.