Čís. 16936.

Prodatelé zbytkového statku vzniklého oddělením z deskového velkostatku nejsou již v řízení o rozvrhu přejímací ceny za nemovitosti velkostatku převzaté státním pozemkovým úřadem účastníky v otázce stanovení jistiny na uhrazování patronátních břemen váznoucích na velkostatku, prohlásil-li úřad zastupující církevní subjekty, že na prodatelích zbytkového statku nic nežádá pro minulost na opravy patronátních budov, a týká-li se plnění povinností patronátních pro budoucnost jen kupitelů zbytkového statku, kteří proti dohodě neměli námitek.
(Rozh. ze dne 18. května 1938, R I 438/38.)
V rozvrhovém usnesení o rozvrhu přejímacích cen za nemovitosti převzaté státním pozemkovým úřadem od velkostatku v S., provedeném podle § 47 náhrad. zák. č. 329/1920 Sb. z. a n., ze dne 30. října 1933, č. j. Nc XIV 397/29, Nc XIV 522/30-80, stanovil prvý soud mimo jiné, že se z přejímacích cen sráží částka 200 000 Kč jako zajišťovací kapitál na uhrazování patronátních břemen váznoucích na velkostatku S. Proti tomuto rozvrhovému usnesení podali rekurs jedině manželé František a Anna O-ovi jako nabyvatelé zbytkového statku K. od velkostatku v S. a finanční prokuratura v P. v zastoupení kostelů a farních beneficií, jež jsou ve svazku reálního patronátu váznoucího na velkostatku S., a jen potud, že shora uvedený uhrazovací kapitál 200 000 Kč je příliš malý, navrhujíce, aby byl zvýšen na 1 000 000 Kč. Jinak usnesení to vůbec napadeno nebylo. Rekursní soud těmto rekursům vyhověl, rozvrhové usnesení zrušil a uložil prvnímu soudu, aby řízení v příčině zajišťovacího kapitálu na uhrazování patronátních břemen doplnil a znovu rozhodl, a to proto, že manželé František a Anna O-ovi jako nabyvatelé zbytkového statku K. mají zájem na tom, aby tento uhrazovací kapitál byl stanoven částkou co největší, a že je proto sluší pokládati za účastníky podle § 6 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. Nejvyšší soud tento názor schválil a usnesení rekursního soudu potvrdil a dodal, že by nestačila dohoda mezi bývalým vlastníkem panství a konsistoří, podle níž se konsistoř spokojila zajišťovacím kapitálem z titulu patronátu v částce 200 000 Kč, nýbrž že by bylo třeba také dohody s vlastníkem zbytkového kmenového statku, na něhož patronát přešel. Za dalšího řízení konaného před prvým soudem nastala pak změna v tom, že manželé O-ovi kupní smlouvou ze dne 30. října 1935 prodali zbytkový statek K. Stanislavu a Františku Ch-ovým, na něž byl již také knihovně převeden. Ježto potom došlo mezi dědici bývalého majitele panství S. a biskupskou konsistoří v H. K. k dohodě, schválené výnosem zemského úřadu v P. ze dne 28. června 1937, podle níž mají býti vyrovnány závazky bývalého patrona Hanuše C. S. k církevním subjektům částkou 200 000 Kč, a nynější vlastníci zbytkového statku K. Stanislav a František Ch-ovi prohlásili, že se své strany nemají proti této dohodě námitek, navrhli dědicové po H. C. S., aby bylo nařízeno rozvrhový rok a aby manželé O-ovi byli z dalšího řízení vyloučeni. Prvý soud tento návrh zamítl, vycházeje z názoru, že manžely O-ovi jest stále ještě pokládati za účastníky tohoto řízení ve smyslu § 6 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. a že ti k shora uvedené dohodě nepřistoupili. Rekursní soud manžely O-ovi z dalšího řízení o rozvrhu přejímací ceny vyloučil a prvému soudu uložil, aby v řízení rozvrhovém pokračoval.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
František a Anna O-ovi v dovolacím rekursu uplatňují, že jsou dosud účastníky onoho rozvrhového řízení. Názor ten je však mylný. Doba, po kterou dovolací stěžovatelé byli vlastníky zbytkového statku K., nemá pro nich významu, ježto biskupská konsistoř ve svém rekursu ze dne 16. listopadu 1937 prohlásila, že pro praeterito na opravy patronátních budov od manželů O-ových nic nežádá, plnění povinností patronátních pro futuro týká se však jen nynějších vlastníků statku K. Stanislava a Františka Ch-ových. Dovolací stěžovatelé tvrdí, že podle kupní smlouvy ze dne 30. října 1935 si kupitelé Stanislav a František Ch-ovi zadrželi z trhové ceny na zbytkový statek K. částku 350 000 Kč, které má býti použito na úhradu možných nároků, jež by na ně byly vzneseny z titulu patronátu, a že dovolací rekurenti touto částkou ručí novým vlastníkům, že za ně z titulu patronátu nebude dokročeno. Podle § 6 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. jest účastníkem nesporného řízení, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen. Pokud však se dovolací stěžovatelé kupitelům statku K. zaručili, že na ně nebude z titulu patronátu dokročeno, a dali jim v té příčině peněžitou jistotu, nelze k tomuto jejich soukromoprávnímu ujednání v uvedeném rozvrhovém řízení přihlížeti, jejich zájem na stanovení zajišťovacího kapitálu na uhrazování patronátních břemen vyplývá jen z dobrovolně převzaté záruky, není tedy přímý a nemohou proto již býti pokládáni za účastníky tohoto rozvrhového řízení ve smyslu § 6 uved. zák.
Dovolací stěžovatelé též uplatňují, že rozvrhové řízení mělo bytí přerušeno na tak dlouho, až bude správními úřady rozhodnuto, zdali na statku K. vázne skutečně reální patronát, kterážto otázka jest předmětem správního řízení, při tom však přehlížejí, že otázka existence reálního patronátu není již předmětem onoho rozvrhového řízení, neboť v té příčině nebylo rozvrhové usnesení ze dne 30. října 1933, č. j. Nc XIV 397/29, Nc XIV 522/30-80, napadeno.

Citace:

č. 5085. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 451-452.