Čís. 5151.

Prohlášením »že od manžela ničeho nežádá a nechce«, vzdala se manželka veškerých nároků proti němu.
Bezplatné vzdání se nároku nevyžaduje formy notářského spisu, třebas šlo o vzdání se nároku vůči manželi.
(Rozh. ze dne 24. června 1925, Rv I 792/25.)
Ve sporu manželky proti manželi o výživné bylo zjištěno, že manželka po svém návratu z Ruska navštívila manžela, jenž jí řekl, že by bylo dobře, kdyby se rozešli, načež ona odvětila, že nejede za ním, aby si nemyslel, že za ním jede, že od něho nic nežádá a nechce. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Třebaže je přisvědčiti k názoru dovolání, že prohlášení, jímž se kdo čeho vzdává bezplatně, jest vykládati co nejúžeji, nelze přece slovům žalobkyně, »že od žalovaného ničeho nežádá a nechce« za okolností, za kterých podle zjištění nižších stolic byla pronesena, rozuměti jinak, než tak, že se žalobkyně jimi mínila vzdáti všech nároků proti manželi, tedy i nároků na výživné pro minulost a budoucnost. Názor, že se žalobkyně výživného pro budoucnost nemohla vzdáti, protože nemohla věděti, zda žalovaný v budoucnosti bude míti nějaké jmění, by byl povinen výživu poskytovati, její nárok tedy že byl ještě nejistý, postrádá vší zákonné opory, neboť učí denní zkušenost právního života, že se strany platně zříkají i práv ještě nenabytých aneb pochybných. Možnosti té svědčí jasně ustanovení §§ 551 a 1380 obč. zák. a znění §u 1444 obč. zák. jí nikterak nebrání. Pravda je, že bezplatné vzdání se nároků je podle §u 1381 obč. zák. pokládati za darování, ale mylným je názor, že se proto platně může státi jen ve formě notářského spisu. Z materialií k zákonu ze dne 25. července 1871 ř. zák. čís. 76 plyne jasně, že se nařízené zachování notářské formy vztahuje jen k darovacím slibům zavazujícím (obligatorním), ale nikoli též k darovacím slibům zprošťujícím (liberatorním), takže darovací prominutí dluhu i nadále, třebaže se stalo bezformálně, má úplný účinek sprošťující. Na tom ničeho nemění, že v projednávaném případě jde o prominutí dluhu mezi manželi, neboť zmíněný zákon čís. 76 ř. zák. z roku 1871, vypočítávající v §u 1 ony smlouvy, jež k platnosti vyžadují formy notářského spisu, jí pro tento druh smluv mezi manželi ujednaných neuvádí.

Citace:

Čís. 5151. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 104-104.