NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Literatura.

Dr. Alfred Verdross: Die Verfassung der Völkerrechtsgemeinschaft. — Wien-Berlin, 1926, str. 1—X a 228.
Již od r. 1914 pracuje vídeňský internacionalista Verdross na vybudování jednotného právního systému, který by zahrnoval i právo mezinárodní. Je předním stoupencem monistické theorie a poslední dobou snaží se nalézti základní normu jako východisko právního systému v nadstátním předpokladu. Tomuto vědeckému cíli je věnována již kniha: Die Einheit des rechtlichen Weltbildes auf Grundlage der Völkerrechstverfassung (1923). Ve své poslední práci, jež je věnována ústavě mezinárodního společenství, rozvíjí do hloubky svou konstrukci poměru práva vnitrostátního k mezinárodnímu a s hlediska primátu práva mezinárodního podává výklad těch právních norem, které regulují mezinárodní společenství. Jde tu o ústavu v materielním smyslu, která však spočívá na právu obyčejovém. Kniha je rozdělena na tři části, z nichž první jedná o jednotě právního systému, druhá o učlenění mezinárodního právního řádu a třetí o mezinárodním kompetenčním rozhraničení.
V úvodu první části spisu brojí proti právnímu empirismu, který upírá právu povahu normativní a správně zdůrazňuje, že k právnímu chápání je třeba objektivní normy. V novější právní filosofii lze pozorovati vážné snahy o zjištění objektivní hodnoty práva, objektivního základu, který Verdross a u nás jemný myslitel Kallab hledají v hodnotě spravedlnosti. Tato hodnota je zárukou objektivnosti práva. Jednota právního společenství je dána jednotou práva. Přes to nesplývá autorovi právní řád s právním společenstvím, což s hlediska noetického nepokládáme za důsledné. Vychází od celé řady právních pospolitostí a stopuje jejich vzájemný poměr, totiž koordinace, nadřaděnosti a podřízenosti. Na to se obrací k mezinárodnímu společenství.
Otázka mezinárodního společenství, daného jednotným právem mezinárodním, je v theorii velmi sporna. Spor se točí kolem problému, zda platí skutečně jednotný právní řád mezinárodní? Tu je zkoumati, zda a jak je právo mezinárodní spjato delegačním řetězem s ostatním právem. Autor to formuluje takto: o jednotném právu mezinárodním lze mluviti jen tehdy, když veškeré normy práva mezinárodního vykazují spojitost mezi normami delegujícími a delegovanými. K tomu je třeba, aby tu byla základní norma, z níž bylo by možno odvozovati ostatní normy vůbec. Zjištění takové normy, jež by byla v čele právního systému, ve sféře mezinárodní, bylo by vítězství primátu práva mezinárodního.
Odmítaje primát státního právního řádu, hledá autor onu mezinárodní základní normu. Nejde tu o nějakou positivní normu, nýbrž o normu normologickou, která je podmínkou veškerého právního positivismu. S Grotiem ji spatřuje v zásadě: pacta sunt servanda.
Pod vlivem methodologických prací posledních let hledá právní positivismus svou objektivní základnu a tu theorii práva mezinárodního není nic bližšího než návrat k přirozenoprávní škole. Význačným stoupencem tohoto směru je bystrý italský internacionalista Anzilotti, který v druhém vydání svého systému práva mezinárodního: Corso di diritto internazionale (1923 а n.; dílo není posud ukončeno, ani jeho první díl) odvozuje platnost práva mezinárodního ze zásady: pacta sunt servanda. Tato zásada má býti posledním důvodem platnosti práva. V knize Verdrossově lze konstatovati pronikavý vliv Anzilottův.
Verdross spatřuje i základ vnitrostátního práva v mezinárodní základní normě. Lze však z práva mezinárodního odvoditi platnost vnitrostátního právního řádu? Která norma práva mezinárodního deleguje vnitrostátní právní řád? Zda autor nalezl takovou normu, ukážeme při problému uznání státu.
V druhé části spisu pojednává autor o nelenění mezinárodního práva. Opírá se o moderní konstrukci právního systému, který se skládá z norem hierarchicky položených. Přijímá tedy theorii o stupňovitosti práva, kterou vybudoval Merkl a Sander. Právní systém představuje pyramidu, jejímž vrcholem je podle Verdrosse mezinárodní základní norma. Tato norma odkazuje na mezinárodní smlouvy a na právo obyčejové, pokud jde o obsah práva mezinárodního. V právu mezinárodním, jak autor případně poznamenává, je právo smluvní, formované na stejném stupni s právem obyčejovým. Na věci ničeho nemění čl. 38 Statutu Stálého mezinárodního soudního dvora, který vychází ze zásady, že lex specialis derogat generali. K provedení norem práva mezinárodního je třeba státních norem, takže stupňovitost práva nekončí u práva mezinárodního. A tu je činiti rozdíl mezi sférou, v níž státy mohou podle svého volného uvážení stanoviti obsah práva, a sférou, v níž jsou státy pouze výkonnými orgány mezinárodními, ježto jsou zavázány provésti určitým způsobem normy práva mezinárodního. Autor činí správně rozdíl mezi samostatnou a přenesenou mezinárodní působností. Velikou pozornost věnuje autor pramenům práva mezinárodního. Mezinárodní základní norma povolává prostředečně státy k produkci práva mezinárodního, když odkazuje na vnitrostátní právo. Státům přísluší určiti orgán, jenž je povolán k tvoření mezinárodní smlouvy. Přes to je z orgánů jednotlivých smluvních stran složený orgán orgánem mezinárodního práva. Při výkladu smluvního práva přimyká se Verdross k znamenitým výkladům Anzilottiovým. Specielní kapitola jedná o obyčejovém právu, jakož i o obecných právních zásadách, jimiž je rozuměti právní zásady společné právním řádům kulturních států.
Důležity jsou i výklady o provádění norem práva mezinárodního, a to jednak státy samými, jednak zvláštními mezinárodními orgány. O mezinárodním urovnávání sporů se zřetelem k rámci práce je pojednáno přirozeně stručně, ale jest učiněna zmínka o důležitých smírčích komisích, jichž vzorem jsou předválečné smlouvy Bryanovy.
Pozoruhodné jsou i kapitoly jednající o svazech států, o Společnosti národů a o státech, v nichž je zřejmý vliv Kelsenovy státovědy. Státy prohlašuje autor za nejdůležitější větve mezinárodního právního řádu. Suverenitu států chápe jako bezprostřední podřízenost právu mezinárodnímu. Právo mezinárodní vybavuje státy autonomií, takže jsou oprávněny dáti si samostatně ústavu, avšak musejí zříditi orgány, jež jim umožňují plniti mezinárodní povinnosti. Autor se dotýká otázky, zda stát jako takový je mezinárodní skutečností, t. j. jediné od práva mezinárodního regulovaná skutečnost. Odmítá po našem názoru neprávem Anzilottiův názor, jakoby stát byl vymezen jen v mezinárodní theorii, nikoli však v právu mezinárodním. Normativně je problém formulovati takto: Stanoví sice podmínky uznání státu, ale nikoli podmínky, za nichž má stát platiti za vzniklý. Uznáme-li, že stát jako takový existuje již před uznáním, čili že již před uznáním má svou ústavu, pak vznik státu je totožným se vznikem ústavy. Je proto správný názor, že vznik státu je metaprávní skutečností, na níž právní řád navazuje.
Háji-li se opačný názor, pak je se Sandrem zastávati, že ústavní zákony vznikají teprve mezinárodním uznáním, pro kteréžto tvrzení nelze v právu mezinárodním nalézti nejmenší opory. Stát prý se konstituuje až v uznávacím řízení, při němž se zkoumá, zda faktum »stát« neodporuje právu mezinárodnímu. Kdyby tomu tak bylo, tu by byla platnost vnitrostátního práva odvozena z práva mezinárodního. Ježto ale tomu tak není, je Verdrossův názor o primátu práva mezinárodního petitio prinсipii, poněvadž neprokázal normy, která by delegovala vnitrostátní právní řád. Autor uznává, že stát i před uznáním má určitou právní způsobilost a tím že mezinárodní uznání nemá konstitutivní povahy.
Pokud jde o postavení papežské stolice, upozorňuje, že je nutno činili rozdíl mezi mezinárodním subjektem »církevní stát«, jenž již neexistuje, a mezinárodním subjektem »papežská stolice«.
Autor se dotýká i aktuální otázky, totiž zda jednotlivec má mezinárodně-právní subjektivitu.
Třetí a poslední část spisu probírá mezinárodní regulaci státní kompetence. Jedná se tu o výlučné věcné příslušnosti, o místní příslušnosti a jejích druzích. Přehledně jsou probrány zásady územního práva. Původní mezinárodní nabytí území je spojeno se skutečným panstvím, jež je předpokladem výlučné místní příslušnosti. Místní příslušnost lze získati také odvozeným způsobem, totiž cestou smluvní. Pojem státního území konstruuje autor ve shodě s Henrichovou kompetenční theorií a vyslovuje se právem proti theorii vlastnické, kterou nejnověji hájí italský publicista Donati. Také státní kompetence v cizím státním území je probrána. Zmínky zasluhuje i pojednání o rozsahu státního území, poněvadž registruje i nejnovější pokusy o vymezení státního území, pokud jde o vzduchový prostor a o teritoriální vody. Spis je ukončen pojednáním o mandátech Společnosti národů a o právním režimu, jemuž podléhá širé moře. Četba spisu Verdrossova bude s užitkem pro každého, kdo hledá poučení o základních problémech práva mezinárodního. Spis, připsaný památce vynikajícího rakouského internacionalisty Lammasche, je též cenným příspěvkem k právní noetice a lze o něm bez nadsázky říci, že je mimořádným obohacením literatury práva mezinárodního. Kdo chce vědecky nebo prakticky pracovati v právu mezinárodním, nemůže nový Verdrossův spis ignorovati. I když se autorovi nezdařil průkaz primátu práva mezinárodního, přece lze s větší částí autorových výkladů souhlasiti. Není pochybností, že vývoj práva mezinárodního spěje k nadstátní organisaci lidstva, ale dosud neposkytuje právo mezinárodní takových norem, aby bylo lze bezpečně pokládati suverenitu jednotlivých států za překonané stanovisko. Přehlížíme-li obě monistické skupiny, vidíme, že se v poslední době množí řady těch, kdož základní právní normu vidí ve vnitrostátním právním řádě.
Jestliže doporučujeme četbu Verdrossova spisu, děje se tak v přední řadě se zřetelem k methodologickým základům spisu a v neposlední řadě i vzhledem k samostatnému pojetí dosavadních výsledků theorie práva mezinárodního.
Dr. Bohumil Kučera.

Citace:

č. 7057. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 243-245.