NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 7899.

Náhrady výdělku, jenž ušel obchodnímu cestujícímu tím, že byl při dopravě na dráze odcizen jeho kufr se vzorky, lze se na dráze domáhati pouze tehdy, byla-li krádež zavazadla zaviněna hrubou nedbalostí dráhy.
(Rozh. ze dne 22. března 1928, Rv I 953/27.)
Žalobce, obchodní zástupce, odevzdal dráze k dopravě dva kufry. Za dopravy se ztratil kufr, v němž byly vzorky zboží. Ježto výroba vzorků toho druhu, jaké byly ve ztraceném kufru, vyžadovala 30 dnů, nemohl žalobce po tu dobu cestovati, čímž mu vzešla škoda, jejíž náhrady se domáhal na dráze. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Procesní soud bezvadně zjistil a správně dolíčil, že tu nejde o ručení železnice za ztrátu nebo poškození zavazadla po rozumu § 35 žel. dopr. ř., nýbrž jen o ručení železnice podle § 37 (4) žel. dopr. ř. K posouzení, jsou-li důvodnými výtky, že řízení jest neúplným a že byly nesprávně hodnoceny důkazy, dlužno především zkoumati, dokázal-li žalobce, že jest tu předpoklad § 95 žel. dopr. ř., jehož se dovolává § 37 (4) žel. dopr. ř., tedy byla-li škoda způsobena železnicí úmyslně nebo hrubou její nedbalostí. Zlý úmysl žalobce netvrdil. Hrubou nedbalostí jest odvolateli přiznaná skutečnost, že byl kufr ukraden, ježto prý železnice nedbala povinné opatrnosti. V tom směru lze mu přisvědčiti jen potud, že tu jde o nedbalost, ale nikoliv i potud, že tuto nedbalost lze kvalifikovati jako hrubou. Nestačiť, aby bedlivost pro vzájemný styk v § 1297 obč. zák. a čl. 282 obch. zák. předepsaná byla porušena, nýbrž musí se tak státi způsobem zvláště těžkým. Žalobce, který v té příčině má břímě důkazní, neuvedl nic konkrétního. Dlužno proto souhlasiti s právním názorem procesního soudu a s jeho důvody, že hrubé zavinění dráhy není dokázáno. Odvolatel nesmí přehlížeti, že železnice dopravují zboží hromadně, že při tom musí přesně dodržovati čas a že jsou proto nuceny pracovati ve stálém chvatu. Z tohoto stanoviska posuzováno je sice prokázané opomenutí dráhy porušením povinné péče, nikoliv však hrubou nedbalostí. Předpokladu §§ 37 (4) a 95 žel. dopr. ř. zde tedy není a jiných zákonných ustanovení se dovolává odvolatel neprávem. Železniční dopravní řád ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n. jest nařízením vlády, které však bylo vydáno k provedení §§ 2 a 4 zákona ze dne 27. října 1892, čís. 187 ř. zák. a zákonného čl. XXV: 1892 o provedení mezinárodní úmluvy ze dne 14. října 1890. Má tedy toto nařízení platnost a účinek zákona, což platí též o ustanovení §§ 37 (4) a 95 žel. dopr. ř. Jisto jest, že se žalobce žalobou nedomáhá náhrady škody za poškození zavazadla podle § 35 žel. dopr. ř. ani náhrady škody za překročení dodací lhůty podle § 37 (1) žel. dopr. ř. a že zavazadlo ztraceno nebylo. Žalobce se domáhá jen náhrady ušlého výdělku, pokud se týče mzdy za 30 dnů, kterýž nárok mu nelze přiznati, ježto tu není předpokladu § 95 žel. dopr. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po stránce právní jest podstatným omylem dovolatele, že spor dlužno rozhodnouti podle pravidel všeobecného občanského zákonníka. Poněvadž dráha jest povozníkem a doprava zavazadel obchodem podle čl. 272 čís. 3 obch. zák., platí podle čl. 1 a 277 obch. zák. pro poměr stran předpisy všeobecného občanského práva jenom podpůrně, totiž potud, pokud obchodní zákonník sám o něm nic neustanovuje. Obchodní zákonník ustanovuje však ve čl. 396, kdy a jakou náhradou jest povozník povinen při ztrátě zboží, a sice praví se v něm, že se má pravidelně nahraditi obecná obchodní cena ztraceného předmětu, a jenom když bylo povozníku dokázáno zlovolné jednání, plná škoda. Než ani tyto předpisy neplatí pro souzený případ, poněvadž povinnost k náhradě škody při železniční přepravě jest upravena specielními předpisy, na něž odkazuje již § 1317 obč. zák., a to železničním dopravním řádem ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n. Týž byl vydán na základě zákonného zmocnění ze dne 27. října 1892, čís. 187 ř. zák. a má podle něho moc zákona, zrušujícího všechna odchylná ustanovení obchodního práva. Podle §§ 37 (4) a 95 žel. dopr. ř. nahražuje železnice plnou škodu jenom, byla-li železnicí způsobena úmyslně, nebo hrubou nedbalostí, jinak musí se poškozený podle §§ 35 (1) a 88 žel. dopr. ř. spokojiti s náhradou obecné obchodní ceny, již mělo zboží téhož druhu a téže jakosti v místě odeslání a v době přijetí ku přepravě. Náhradu této ceny žalobce nepožaduje, nýbrž náhradu výdělku, který mu ušel pro ztrátu vzorkového kufru. Žalobě by bylo možno vyhověti jenom, kdyby byl proveden důkaz, že krádež zavazadla byla zaviněna hrubou nedbalostí dráhy. O tento důkaz se žalobce ani nepokusil. Jeho tvrzení, že krádež by při sebe menší pozornosti dráhy nebyla bývala možnou, a podivení, v čem by mohlo býti spatřováno hrubé zavinění dráhy, ne-li v umožnění krádeže, jsou ve zřejmém rozporu se zkušenostmi denního života. Kradeny bývají přece také věci chráněné před krádeží přemírou vší možné opatrnosti, a zloději jsou ochotni využitkovati jak hrubé, tak sebe nepatrnější neopatrnosti postiženého.

Citace:

č. 7899. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 487-489.