NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 10849.

Bez souhlasu dlužníka i věřitele smí třetí osoba platiti, ručí-li za dluh buď osobně nebo částmi svého jmění (§ 1358 obč. zák.), v případě § 462 obč. zák., v případech § 26 zák. o pojišť. smlouvě, § 17 odpůr. řádu a § 117 horn. zák. nebo se souhlasem buď dlužníkovým nebo věřitelovým (§§ 1422, 1423 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 3. června 1931, Rv II 242/30.)
Žalobce domáhal se na žalované zaplacení toho, co za ni zaplatil na její dluhy. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Neúplnost a kusost řízení spatřuje odvolatelka v tom, že prvý soud nepřihlížel k tomu a neprojednal její tvrzení, že žalobci zapověděla placení těch pohledávek, které nyní žaluje, takže jí žalobce nikterak neposloužil tím, že dražbu zastavil. Avšak žalovaná sama tvrdí, že se žalobce domáhal zastavení dražby jen v zájmu svého klienta Jana P-a, manžela žalované, kdežto žalovaná k žalobci v žádném smluvním ani právním poměru nebyla. Poněvadž se žaloba zakládá na 1422, 1423 obč. zák., jest nerozhodné, zda žalobce, který jako osoba třetí zaplatil za žalobkyni dluhy, při čemž si vymínil postoupení zaplacené pohledávky věřitelem, platil se souhlasem žalované nebo dokonce proti jejímu zákazu. Neboť její odpor měl by význam jen pro věřitele, kteří při odporu dlužníka nemohou býti donuceni, placení od třetí osoby přijmouti (§ 1423 obč. zák.). Při tomto právním posouzení nepadá na váhu, co přimělo žalobce k tomu, by se domáhal zrušení dražby a zda zaplatil dluhy vlastními penězi; jediné rozhodujícím jest prvým soudem zjištěná a odvolatelkou nepopřená okolnost, že žalobce zaplatil za ni zažalovaný peníz.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jako vadu řízení uplatňuje žalovaná tytéž okolnosti, které uplatňovala z téhož důvodu v odvolání. Než odvolací soud seznal právem, že nebylo třeba jednati o jejích námitkách, že zapověděla žalobci, by za ni neplatil její dluhy a že jí neposloužil tím, že zastavil dražbu. Žalovaná vychází z nesprávného právního názoru, že třetí osoba nesmí beze svolení dlužníka platiti jeho dluhy. Tomu tak není. Bez souhlasu dlužníka i věřitele smí třetí osoba platiti, ručí-li za dluh buď osobně nebo částmi svého jmění (§ 1358 obč. zák.), v případě § 462 obč. zák., v případech § 26 zák. o pojišť. smlouvě, § 17 (nyní 18) odpůr. ř. a § 117 horn. zák., nebo se souhlasem buď dlužníkovým nebo věřitelovým (§§ 1422, 1423 obč. zák.). O tento případ tu jde. Věřitelův souhlas jest zjištěn, dlužníkova nebylo třeba. Ostatek stačí, pokud se tkne této výtky, odkázati na rozsudkové důvody odvolacího soudu.
Pokud jde o výtku nesprávného právního posouzení věci, je poukázati k tomu, že žalobce ve sporu neuplatňuje nárok z jednatelství bez příkazu (§§ 1037 až 1040 obč. zák.), nýbrž nárok z výkupu pohledávky (§ 1422 obč. zák.). Jak už bylo podotknuto, byl k němu žalobce oprávněn, maje souhlas věřitelův, a je nepopřeno, že při placení žádal věřitele, by mu svá práva postoupili. Tím se uskutečnil výkup pohledávek a žalobcův nárok na jejich zaplacení jest odůvodněný.

Citace:

Čís. 10849. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 807-808.