NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6495.

Váleční poškozenci: * Ustanovení § 1 č. 1 zák. č. 146/23 vztahuje se na pozůstalé a předky osob, které padly nebo zemřely v činné službě vojenské, kdežto § 2 má na mysli osoby, které z činné služby vojenské byly propuštěny, a jejich pozůstalé nebo předky.
(Nález ze dne 21. dubna 1927 č. 8215).
Věc: Agata M. v T. proti ministerstvu sociální péče (min. m. taj. Dr. Vojt. Elsnic) o vdovský a sirotčí důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nepovolilo min. soc. péče, nedocílivši souhlasu min. fin. ve smyslu § 2 č. 2 zák. ze 4. července 1923 č. 146 Sb. st-lce dodatečnou přihlášku o důchod vdovský a sirotčí od ní podanou, poněvadž není nesporně prokázáno, že smrt manžela žadatelčina nastala následkem choroby získané nebo zhoršené za okolností uvedených sub 1—3 v § 1 zák. č. 146/23.
O stížnosti uvážil nss toto:
St-lka vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, kterou spatřuje především v tom, že její přihláška nebyla přijata, ačkoliv dle jejího názoru splněny jsou podmínky §§ 1 a 2 zák. č. 146/23. Leč podmínky těchto dvou paragrafů nelze směšovati, jak to činí stížnost. Máť každý z těchto předpisů jiný skutkový předpoklad na zřeteli.
§ 1 cit. zák. stanoví, že nárok na důchod mohou uplatniti přihláškou do 31. prosince 1923 vdovy, sirotci a předkové po státních občanech čsl. republiky, kteří padli nebo zemřeli ve službě voj., při vál. úkonech a v zajetí, tudíž po takových občanech, kteří padli nebo zemřeli dříve nežli byli z činné služby voj. propuštěni a z ní se vůbec nevrátili. Naproti tomu § 2 cit. zák. zmocňuje min. soc. péče, aby v dohodě s min. fin. povolilo dodatečnou přihlášku mužům propuštěným z činné služby voj. (z vál. úkonů, ze zajetí), tudíž oněm, kteří se vrátili a důsledně i vdovám, sirotkům a předkům po těchto mužích. Tento rozdíl jest patrný také z toho, že § 1 mluví pouze o nároku vdov, sirotků a předků, kdežto § 2 jedná v prvé řadě o nároku mužů, a potom teprve o nároku pozůstalých. Nemají tudíž vdovy a ostatní pozůstalí bez rozdílu nárok na přijetí dodatečné přihlášky v § 1 stanovený, nýbrž nárok ten přísluší jen takovým, jichž manžel, otec nebo potomek padl neb zemřel dříve, nežli byl z činné služby voj. propuštěn.
V daném případě není sporno, že manžel st-lčin zemřel až po svém návratu z činné služby voj. a to dne 16. prosince 1920. St-lka měla tudíž svůj nárok uplatniti ve smyslu § 28 zák. č. 142/20 do jednoho roku od této události, po případě podle § 1 zákona č. 310/21 do 31. prosince 1921. To se však nestalo, nýbrž ona podala přihlášku až 7. července 1923. Tuto přihlášku pak právem posuzoval žal. úřad dle § 2 al. 2 zák. č. 146/23 jako dodatečnou přihlášku vdovy po muži, který podlehl poranění utrpěnému nebo nemoci získané neb zhoršené za okolností uvedených v § 1. pod. č. 1 a 3. Podle tohoto předpisu však nepřísluší st-lce na povolení dodatečné přihlášky právní nárok, nýbrž rozhoduje o tom na základě volného uvážení min. soc. péče v dohodě s min. fin. Nemá-li však st-lka právního nároku na povolení dodatečné přihlášky, nebylo nař. rozhodnutím porušeno žádné její právo subj. a jest proto její stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 6495. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 733-734.