Čís. 2060.

Vyhověl-li soud prvé stolice námitce nepříslušnosti nesprávně rozsudkem, musí odvolací (rekursní soud, jsa v otázce té opačného názoru, rozsudek zrušiti.
Sudiště dle § 104 j. n. lze umluviti tím, že subskripční tiskopis, obsahující též doložku »žalovatelno v X.«, byl druhou stranou přijat a podepsán.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1922, R I 1371/22.)
Dle tvrzení žaloby koupil žalovaný k žalobcově subskripční výzvě písemnou objednávkou ze dne 16. prosince 1918 a zavázal se odebírati zvláštní vydání adresáře a byla objednávka ta dopisem žalobce ze dne 10. dubna 1919 potvrzena. Žalovaný zaplatil zálohu 100 Kč. Zároveň strany umluvily, že doručení adresáře státi se má na náklad a nebezpečí žalovaného, a že pohledávka jest žalovatelna v Praze. Ježto žalovaný nezaplatil kupní ceny za prvý díl adresáře, dodaný v listopadu 1921, domáhal se jí žalobce žalobou na okresním soudě v Praze. Žalovaný vznesl námitku místní nepříslušnosti, jíž soud prvé stolice rozsudkem vyhověl a žalobu zamítl. Důvody: Dovolaný soud je místně nepříslušným, poněvadž jde o splátkový obchod a poněvadž k smlouvě vůbec nedošlo, neboť žalovaný objednal knihu 16. prosince 1918, ale nabídka přijata teprve 10. dubna 1919, tedy po lhůtě § 862 obč. zák. Ostatně žalovaný od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 20. února 1920 a žalobce zaslal první díl adresáře nikoliv hned, jak dodati měl, nýbrž až v listopadu 1921. Mimo toho nedodal adresář úplný, jak bylo umluveno, nýbrž jen část a žádá cenu — nikoliv cenu 6 Kč za arch, nýbrž daleko větší, nač nemá nároku. Žaloba jest také předčasnou, ježto platiti bylo až po doručení úplného adresáře. Odvolací soud zrušil rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: S hlediska formálního dlužno především vytknouti, že první soudce prohřešil se na ustanovení § 261 c. ř. s., zvoliv pro své rozhodnutí formu rozsudku, místo aby je správně vydal usnesením. Zmíněný předpis nařizuje zcela jasně, že rozhodnutí o námitce nepříslušnosti má se státi usnesením. Toliko v tom případě, bylo-li o ní jednáno ve spojení s věcí hlavní, a byla-li zamítnuta, nevyhotoví se toto rozhodnutí zvláště, nýbrž dlužno je pojati do rozhodnutí, jež vydá se ve věci hlavní. Z toho plyne, že do rozsudku lze pojati rozhodnutí o řečené námitce jen tehdy, je-li zamítavé. Vyhoví-li se jí, nutno je vydati vždy usnesením a žalobu odmítnouti (§§ 230 a 478 c. ř. s.). Prvý soudce námitce nepříslušnosti (místní) vyhověl, a měl proto rozhodnutí učiniti usnesením a žalobu odmítnouti, nikoliv zamítnouti. Tento výraz vyhrazen jest pro věcně nepříznivé vyřízení žaloby, kdežto pro formálně nepříznivé její vyřízení (nepřípustnost pořadu práva, nepříslušnost, věcnou i místní, pro rozepři zahájenou nebo rozsouzenou), dlužno užíti výrazu odmítnouti. Jde nyní o otázku, v jaké formě dlužno podati opravný prostředek proti rozhodnutí, vydanému v chybné formě, totiž zda má býti přizpůsoben formě, v níž bylo vydáno, či formě, v níž soud dle zákona byl by měl rozhodnouti. Přizpůsobí-li strana opravný prostředek chybně zvolené formě soudního rozhodnutí, jedná formálně správně, neboť zákon jí nařizuje, by z rozsudku podala odvolání, do usnesení stížnost, atd. bylo by neodůvodněnou tvrdostí, kdyby za poklesek soudu byla trestána strana, která při opačném postupu jest vydána nebezpečenství, že bude opravný prostředek odmítnut, poněvadž se nepřimyká formě rozhodnutí, jíž soud skutečně, byť mylně, byl použil. S druhé strany byl by sklon k tomu, odmítati opravný prostředek, zvolený nikoliv dle chybně použité, nýbrž dle zákonem předepsané formy soudního rozhodnutí, pokusem nutiti stranu k tomu, by následovala soud na chybné zvolené cestě a schvalovati tak poklesek soudu. Strana byla by tu na rozcestí, z něhož by nebylo vlastně východiska (srovnej Hora: Odvolání strana 12 a 13 a plenární rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1921, čís. pres. 1210 21). Vydal-li tedy první soudce v tomto případě rozhodnutí chybně ve formě rozsudku místo usnesení, nelze pokládati odvolání žalující strany nesprávně zvoleným a nelze je proto odmítnouti jako nepřípustné, jak se žalovaný domnívá, nýbrž naopak dlužno je uznati za opravný prostředek, zákonem výslovně předepsaný (§ 461 c. ř. s.), a vyříditi jej věcně. Právní názor soudu prvé stolice, z něhož vycházel při řešení otázky, zda je ku projednání této rozepře příslušným (místně), opírá se o předpoklad, že mezi stranami nedošlo k smlouvě proto, že objednávka žalovaného nebyla přijata ve lhůtě § 862 obč. zák. Mínění prvního soudu, že objednávku žalovaného ze dne 16. prosince 1918 dlužno pokládati za pouhý slib (návrh, ofertu) k uzavření smlouvy ve smyslu § 862 obč. zák., který by musil býti přijat ve lhůtě tam určené, aby se stal právně závazným, jest mylné. Objednávka nebyla nabídkou, nýbrž, jak z obsahu jejího docela nepochybně jest zřejmo, jest hotovou smlouvou kupní. K tomu, by byla právně závaznou pro žalovaného, nebylo třeba potvrzení nebo přijetí žalobcem. Jeho dopis ze dne 10. dubna 1919 nemá jiného významu, než že žalobce podle obchodní zvyklosti sdělil, že ho objednávka žalovaného skutečně došla, že si ji zapsal a ji vyřídil v pořadí došlých objednávek ostatních. Dopis ten jest pro posouzení platnosti a závaznosti smlouvy, obsažené v dopisu žalovaného ze dne 16. prosince 1918, zcela bezvýznamný. Žalovaný ostatně také sám platnost smluvního závazku, v dopisu tom na sebe přijatého, uznával: vždyť 12. dubna 1919, obdržev dopis žalobce ze dne 10. dubna 1919, zaslal mu zálohou na objednaný adresář 100 Kč a ještě 20. února 1922 žalobci dopsal, že tuto zálohu složil a žádal o zaslání adresáře nebo o vrácení zálohy. Z toho ze všeho plyne, že nemůže býti pochybnosti o tom, že zmíněným dopisem žalovaného byla mezi ním a žalobcem sjednána platná smlouva, a dále že ujednána byla mezi stranami platně také dohoda ve smyslu § 104 j. n. Soud prvé stolice neprávem tedy vyhověl námitce nepříslušnosti. Po stránce věcné oprávněností žalobního nároku se vůbec neobíral, rozsudek neobsahuje ve věci žádných skutkových zjištění ani důvodů, pročež soud odvolací nebyl ani s to, by o něm rozhodl, když činnost jeho jest zásadně jen přezkumná (§ 462 c. ř. s.) a nezbylo proto než odvolání vyhověti a uznati, jak se stalo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel vytýká neprávem odvolacímu soudu, že do svého rozhodnutí nepojal vůbec výroku o tom, že námitku nepříslušnosti zamítá, ačkoliv prý z jeho důvodů plyne, že právě z té příčiny vyhověl žalobcovu odvolám. Výtka tato byla by oprávněna, kdyby byl soud prvé stolice, jak měl učiniti, rozhodl o námitce usnesením. Poněvadž se tak nestalo, nýbrž soud prvé stolice pojal rozhodnutí o námitce nesprávně do rozsudkového výroku samého, nemohl odvolací, správně rekursní soud vysloviti jinak, než že zrušuje celý rozsudek; nezůstalo proto rozhodnutí prvé stolice o námitce nepříslušnosti netknutým. Ve věci samé — jednáť se pouze o námitku místní nepříslušnosti, jest úplně souhlasiti s názorem soudu druhé stolice, který námitku tuto zamítl, uznav, že byla mezi stranami platně sjednána i úmluva podle § 104 j. n.; stalo se tak písemnou objednávkou ze dne 16. prosince 1918, žalovaným, vlastnoručně podepsanou, která nebyla, jak správně odůvodnil odvolací soud, pouhým návrhem, nabídkou, nýbrž přijetím subskripčního návrhu, který učinil žalobce žalovanému individuelně výzvou k subskripci a zasláním: blanketu, který vedle jiných podmínek smlouvy obsahoval doložku »žalovatelno v Praze« a který pak žalovaný podepsal a žalobci vrátil. Bylo zde proto souhlasné prohlášení obou stran, jehož nedostatek žalovaný ve stížnosti neprávem vytýká. Dohoda o příslušnosti se tudíž mezi stranami stala, a platí závazně pro tento spor, v němž se teprve bude řešiti otázka, zda byl žalovaný po případě oprávněn, odstoupiti od smlouvy následkem nevčasného žalobcova plnění. Nesprávným jest proto názor stěžovatele, že odstoupiv od smlouvy vůbec, odstoupil tím i od úmluvy o příslušnosti.

Citace:

č. 2072. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1149-1150.