NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 884.

»Vyučováním« ve smyslu § 132 tr. zák. jest i takové, jehož předmětem jsou i jen určité dovednosti a způsobilosti (vyučování zpěvu). Není třeba, by svěření k vyučování stalo se nějakým výslovným neb zvláštním formálným aktem. Dívky, navštěvující divadelní školu elevů sborového zpěvu, jsou sbormistrovi svěřeny k vyučování.
Smilným činem ve smyslu § 132 tr. zák. jest i soulož.
(Rozh. ze dne 9. června 1922, Kr I 629/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Plzni ze dne 15. března 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonaného násilného smilstva dle §§ 8 a 125 tr. zák. a zločinem nedokonaného svádění ke smilstvu dle § 8 a 132 tr. zák. — mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost popírá, že poměr, v jakém obžalovaný jako sbormistr městského divadla byl ku svedeným dívkám, odpovídá zákonným předpokladům § 132 tr. zák. Vyučování zpěvu v divadle za tím účelem, by vyzkoušeny byly síly, hodící se pro sbor, nespadá prý pod vyučování ve smyslu § 132 tr. zák. Ustanovení toto klade vyučování na roveň dozoru a výchově. Aby vyučování odpovídalo vyučování dle citovaného §, musí býti takového druhu a týkati se takového předmětu, by se rovnalo svou mravní váhou výchově nebo dozoru a bylo součástí mravní výchovy. Zde prý však šlo o divadlo, kde hrají se často kluzké kusy, v nichž žákyně musí spoluúčinkovati, takže se tu nejednalo o výchovu a mravní povznesení. Dále prý běželo o pouhé přednášky, nepravidelně navštěvované, kdežto § 132 tr. zák. má na zřeteli vyučování v pravidelné škole, k níž osoba navštěvující je povinna, a nikoli vyučování předmětům takového rázu, jak tomu bylo v tomto případě. Stížnosti nelze přisvědčiti. Po skutkové stránce budiž podotknuto toto: Dle výpovědí ředitele, intendanta a režiséra městského divadla byla správou tohoto divadla zřízena škola elevů sborového zpěvu, jejíž vedení bylo jmenovaným ředitelem a správní komisí svěřeno, obžalovanému jako kapelníku a sbormistrovi. Žačky se hlásily v kanceláři divadla a obžalovaný je zkoušel, a na jeho dobrozdání se pak přijímaly. Účelem školy bylo vychovávati dorost pro sbory a snahou elevů dosáhnouti engagementu ve sborech. Obžalovaný udal v přípravném vyhledávání, že jako kapelník městského divadla vyučuje zmíněná děvčata ve škole elevů zpěvu a hudbě, že škola ta je vydržována divadlem, výučná doba že je různá dle schopností, učení zdarma, za to však mají žáci povinnost pomáhati zdarma při divadelních představeních, a že ze žáků vybírají se pak síly pro operní sbor. Žačky mají povinnost absolvovati dopolední zkoušky. Dále vychází z jeho výpovědí na jevo, že angažování elevů stalo se za jeho spolurozhodování. Konečně seznaly svědkyně F-ová a Marie a Růžena Mf-ová, že učily se zpěvu v elevní škole vedené obžalovaným od měsíce září 1919 až do konce saisony 1920. Sankcí § 132 III. tr. zák. má býti postiženo svedení ku smilstvu osob svěřených pachateli k dozoru, výchově nebo vyučování. Vyučování je dle doslovu zákona na rovni dozoru nebo výchově; jde tu o alternativy jsoucí k sobě v poměru souřadném, nikoli podřadném. Nemusí proto vyučování zahrnovati v sobě nutně zejména ráz výchovný, jak stížnost neprávem to zdůrazňuje, neboť alternativu výchovy dlužno vztahovati na vychovatele, alternativu vyučování pak na ty, kdož vyučují. Zákon nevymezuje blíže pojmu vyučování. Není proto opory v zákoně pro to, by se pojmu tomuto přikládal význam tak úzký, jak stížnost míní, a rozumělo se pod ním pravidelné vyučování ve školách, k němuž osoby, navštěvující je, jsou povinny. Dlužno proto ve smyslu zákona považovati za vyučování nejen takové, které obsahuje veškeré intelektuelní vzdělání žáka, nýbrž i takové, jehož předmětem jsou jen jednotlivé obory vědění nebo snad i jen určité dovednosti a způsobilosti. Neboť i takové vyučování může mezi žákem a učitelem založiti onen poměr duševní nebo mravní podřízenosti, jaké má § 132 III. tr. zák. na zřeteli a jehož zneužití zakazuje. Na předmětu vyučování proto nezáleží. V tomto případě šlo o školu, trvající po celou divadelní saisonu, o žačky, navštěvující ji pravidelně a mající v době činu za sebou již několik měsíců vyučování, účelem školy bylo, vychovávati dorost pro sbory, a snahou elevů bylo, dosáhnouti engagementu, tedy životního zaopatření. Mezi obžalovaným, jenž povolanými k tomu kruhy byl pověřen vedením této školy, a osobami školu tuto navštěvujícími vzešly proto podmínky autoritativního postavení, zavazujícího ho ku zvláštním povinnostem proti osobám, autoritě jeho podřízeným, i znamená zneužití této autority ono porušení povinností k pohlavní mravnosti, jež trestá se dle předpisu § 132 tr. zák. Že žákyně musí někdy spoluúčinkovati i při hrách snad mravně závadných, nemůže na věci ničeho měniti, poněvadž tu jde zajisté jen o výjimky, a nemůže to sloužiti k omluvě obžalovaného, jenž, místo aby žačkám vzhledem k hrozícímu jim většímu nebezpečí poskytl tím větší ochranu před možnou mravní úhonnou, zneužil vůči nim své autority učitelské tak často a tak těžkým způsobem. Stížnost není dále v právu s námitkou, že tu schází i zákonný znak svěření. Ne každý poměr odvislosti značí prý již svěření k dozoru, výchově nebo vyučování. Nestačí prý pouhá skutečnost vyučování, nýbrž je zapotřebí, by předmět smilného činu byl pachateli svěřen, na př. rodiči, a nelze prý proto mluviti o svěření tam, kde se předmět k vyučování přihlásil sám. Než dle zákona se nevyžaduje, by svěření k vyučování stalo se nějakým výslovným nebo zvláštním formálním úkonem, nýbrž stačí, že svůdce měl podle všeobecných pravidel a názorů životních povinnost, bdíti nad mravní neporušeností osoby, jím svedené. Stížností vyžadovaná náležitost svěření třetí osobou tu je, ježto obžalovaný byl pověřen ředitelstvím, pokud se týče správní komisí divadla vedením elevské školy, čímž mu byly mlčky uloženy povinnosti učitele k žačkám této školy. Není tudíž pochybnosti o tom, že nezletilé dívky byly svěřeny obžalovanému k vyučování ve smyslu § 132 III. tr. zák. Z těchto úvah vyplývá též neoprávněnost výtky zmateční stížnosti, že otázky, znějící na § 132 tr. zák., byly stylisovány protizákonně, když se v nich praví: »... pokusil se přiměti ... žačku této školy, tudíž osobu jemu k vyučování svěřenou .. «, když se proto jednak z fakta, že obžalovaný byl pověřen vedením školy, jednak ze skutečnosti, že dotyčná nezletilá dívka byla žačkou této školy, dovozuje znak svěření. Zmateční stížnost namítá dále, že porotcům měla býti dána zvláštní otázka, dotýkající se subjektivního, zavinění obžalovaného, zda si byl vědem toho, že děvčata jsou jeho vyučování svěřena. Obžalovaný prý toto vědomí popíral a otázkou, zda je »vinen«, není prý vyčerpána subjektivní stránka věci. V ohledu tom stačí však stížnost odkázati k tomu, co bylo v té příčině uvedeno již shora, a dodati, že porotci, uznavše obžalovaného vinným ve smyslu jim dané otázky, vzali tím samozřejmě v okruh svých úvah též otázku zmíněného vědomí a odpověděli na ni ve smyslu kladném. Položení otázky, zkoumající subjektivní stránku v naznačeném směru, nebylo obhájcem při hlavním přelíčení žádáno, z úřední povinnosti pak porotní soud nebyl k tomu nucen (§ 323, posl. odst. tr. ř.). Stížnost vytýká, že hlavní otázky X, XI a XII neodpovídají přesně § 132 tr. zák. V tomto § není prý řeči o svedení k souloži, nýbrž ku smilnému činu, jímž není každý nemravný čin. Činy pak, jak byly v obžalobě uvedeny a při hlavním přelíčení dotvrzeny, nespadají prý vůbec pod pojem smilných činů dle § 132 III. tr. zák. Vzalť prý obžalovaný Marii M-ovou dle jejího vlastního tvrzení na klín, začal ji líbati a řekl, že chce »závdavek« a na otázku »jaký«, odpověděl, že »hubičku«. Věnceslavu F-ovou vzal kolem pasu, posadil ji na klín a začal ji odkrývati sukně. Růženu M-ovou pak vyzval, aby si lehla na kabát. Stížnost není důvodná. Dlužno-li pod smilným činem ve smyslu § 132 III. tr. zák. rozuměti každý čin, vytryskající z rozníceného pohlavního pudu neb určený k jeho roznícení, sluší považovati za smilný čin zajisté i soulož, v níž pohlavní pud dochází svého vrcholného ukojení. Byl-li tudíž v citovaných otázkách onen smilný čin, jehož obžalovaný docílili chtěl, vyjádřen konkrétně v ten způsob, že mu šlo o docílení soulože, nelze v tom spatřovati neshodu se zákonem. Dlužno připustiti, že otázky, znějící na zločin dle § 132 tr. zák., měly se vlastně přimykati ke slovům zákona, jenž mluví o svedení ke smilnému Činu a nikoliv o svedení k souloži. Než obžalovaný nemá důvodů stěžovati si do formulace otázek porotním soudem, neboť sbor ten stylisací otázek v neprospěch stanoviska obžaloby a ve prospěch obžalovaného omezil okruh okolností, o nichž se porotcové měli vysloviti, ze širšího pojmu svedení ke smilnému činu na mnohem užší pojem svedení k souloži, takže porotcové, kdyby byli jednání obžalovaného vůči F-ové a M-ovým nepokládali za čin, po úmyslu obžalovaného a objektivně vedoucí k souloži, byli by k otázkám těm odpověděli záporně, což by bylo vedlo ku sproštění obžalovaného z obžaloby pro § 132 tr. zák. V oněch počinech obžalovaného, k nimž stížnost poukazuje, kterých však, zejména pokud jde o Růženu a Marii M-ovy, nereprodukuje tak, jak svědkyně tyto seznaly, dlužno vzhledem к tomu, že obžalovaný uznán byl vinným pouze pokusem zločinu dle § 132 III. tr. zák., spatřovati »jednání ke skutečnému vykonání zločinu (t. j. mimomanželské soulože) vedoucí« (§ 8 tr. zák.), k jehož trestnosti stačí, že se v něm projevil na venek zřetelně úmysl, obžalovaného, vykonati čin zákonem zakázaný. Uznali-li proto porotci u volném výkonu příslušejícího jim hodnocení průvodního materiálu, že obžalovaný předsevzal ony počiny v úmyslu, by vykonal na jmenovaných, jemu k vyučování svěřených dívkách soulož, je tím dána skutková povaha nedokonaného zločinu dle §§ 8 a 132 III. tr. zák. Dáti otázku dle § 516 tr. zák. nebylo by proto ten skutkový děj, jaký byl výsledky průvodními při hlavním přelíčení na jevo přiveden, vyčerpávalo ve všech jeho trestně závažných složkách, jak to podřadění pod zákon zásadně vyžaduje, a uznal to obhájce obžalovaného nepřímo sám, neučiniv návrhu na položení otázky takové.

Citace:

Č. 11232. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 904-907.