Č. 3220.

Administrativní řízení. — Veřejní zaměstnanci. — Učitelstvo: I. Pouhý poukaz požitků veř. zaměstnance není judikantním rozhodnutím o nároku zaměstnance na tyto požitky. — II. Požitky vyplacené veř. zaměstnanci v důsledku omylného výkladu zákona, lze požadovati zpět, třebas zaměstnanec je bona fide pobíral a spotřebil.
(Nález ze dne 7. února 1924 č. 1462.)
Prejudikatura: Boh. 3006 adm. a jiné.
Věc: Josef P. ve St. proti ministerstvu školství a národní osvěty o osobní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměry ošr-y ve St. z 1. června 1920 a ze 4. srpna 1920 byly st-li, řídícímu učiteli obecné školy ve St., upraveny po rozumu zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. resp. zák. z 18. prosince 1919 č. 25 Sb./ 1920, počínajíc dnem 1. září 1919 resn. dnem 1. května 1920 služební požitky, při čemž mu v obou případech s použitím zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. a přihlížejíc k zápočtu 5 válečných půlletí přiznán i poukázán osobní přídavek ročních 700 K, jejž od té doby měsíčně pobíral.
Později zšr v Praze výnosem z 29. dnbna 1922 uvědomila ošr-u, že nelze dále poskytovati osobního přídavku v důsledku zápočtu válečných půlletí, ježto učitelstvu říjnovým zákonem byl umožněn postup do nových (vyšších) hodnostních tříd (VII. resp. VI.) počínajíc dnem 1. září 1919, takže odpadl předpoklad normovaný v § 1 č. 2 zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. Okr. šk. výbor ve St. výnosem z 25. května 1922 vzhledem k tomu, že podle tohoto uvědomění Josefu P. nepřísluší přiznaný mu výnosem z 1. června 1920 osobní přídavek, poukázal ve smyslu dalšího obsahu cit. výnosu zšr-y berní úřad ve St., aby zarazil dnem 31. srpna 1919 Josefu P. další vyplácení osobního přídavku ročních 700 K a přeplatek ode dne 1. září 1919 realisovaný srážel mu v měsíčních lhůtách po 60 K.
Rekurs Josefa P. zamítl žal. úřad jakožto zákonem neodůvodněný, opíraje své rozhodnutí o tyto důvody: »Ustanovením odst. 2 § 1 zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb., který nabyl účinnosti dnem 7. srpna 1919, poskytuje se státním úředníkům a podle paritního zákona také učitelům škol národních, jsou-li v nejvyšším stupni platovém a postup časový nemá již místa, po uplynutí lhůty, do níž započítávají se válečná půlletí, osobní, do pense započítatelný přídavek, rovnající se rozdílu mezi tímto nejvyšším stupněm platovým a druhým stupněm třídy nejblíže vyšší. St-li náležely tedy na základě předpisů zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. požitky VIII. třídy hodn. 4. st. plat. a mohl podle shora cit. ustanovení míti nárok na zmíněný osobní přídavek ode dne 7. srpna 1919, pokud se týče ode dne 1. září 1919. Dnem 1. září 1919 vešel však na to v platnost t. zv. zákon říjnový ze 7. října 1919 č. 541 Sb., na základě něhož byl st-1 zkrácením postupových lhůt přeřaděn do VII. hodn. třídy 4. st. platového. Poněvadž však podle poslední věty odst. 2. § 1 zák. č. 457/1919 zmíněný osobní přídavek poskytuje se pouze tak dlouho, pokud není vyrovnán požitky třídy vyšší, zanikl tímto přeřaděním právní nárok st-lův na výplatu přídavku, ježto dnem, kdy mu mohl býti přídavek ten vyplacen, t. j. dnem 1. září 1919 obdržel st-1 na základě zákona říjnového požitky třídy vyšší.«
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost Josefa P., o níž nss takto uvážil:
St-I nebrojí proti právnímu názoru žal. úřadu, že plat poukázaný úřadem mu po zákonu nepřísluší, a netvrdí, že by úřad měl v úmyslu přiznati mu individuelní výhodu, na niž neměl po zákonu nároku. Vzhledem k tomu sluší vycházeti z předpokladu, že úřad, plně onen platový poukaz, poskytoval st-li něco, nač nepříslušel st-li zákonný nárok. St-1, nebroje proti opatření úřadu, pokud jím další pobírání osobního přídavku bylo mu zaraženo, brání se toliko proti vrácení toho, co byl již přijal, v prvé řadě z důvodu, že prý se tak dělo na základě formálně pravoplatného judikátu.
Tato námitka stížnosti jest bezdůvodná, neboť svrchu cit. výměry ošr-y ve St., poukázavší přídavek při prováděné úpravě požitků, nejsou rozhodnutími autoritativními právní moci schopnými, kterými by se řešila otázka na spor vznesená. Jestliže však to, co st-1 na osobním přídavku skutečně přijal, nepříslušelo mu ani z normy zákona ani po případě mimo zákon na základě formálně pravoplatného judikátu, nemohl se výrok úřadu dotknouti nějakého st-lova práva, když nařídil srážení neodůvodněného přeplatku z pozdějších jeho příjmů. Dovolávaný stížností nález říšského soudu podle § 12 o. z. o. může formálně vztahován býti jen na případ tehdy konkretnc řešený, a po stránce věcné nss vychází z úvahy své vlastní, která jest tuto podávána. Pokud stížnost z cit. norem usuzuje na existenci positivního předpisu, jímž pro obor práva veřejného kondikování přeplatku úředníkem percipovaného jest vyloučeno, nelze po názoru soudu vyvozovati všeobecnou zásadu ze zcela speciální normy, vztahující se jen na odpočivné požitky státních zaměstnanců, zejména když tato norma jest výslovně (posl. al. § 5 vl. nař. ze dne 15. července 1921 č. 234 Sb.) časově co do své působnosti omezena do konce června 1921 a již tím zřejmě jakožto výjimka kvalifikována.
Další námitky stížnosti jsou vznášeny s hlediska pravá soukromého. Avšak i s tohoto hlediska, pokud by skutečně příslušných norem slušelo použíti pro obor práva veřejného, nebylo by lze dáti st-li za pravdu. Úřední poukaz přídavku stal se zřejmě z právního omylu. Případ tento pro obor soukromého práva upraven jest předpisy §§ 1431 a 1432 o. z. o. Za předpokladů těchto předpisů jest plátce zásadně oprávněn poskytnutý plat požadovati zpět. Především nemůže tu míti význam poukaz st-lův, že přijatých částek spotřeboval, neboť při zastupitelných věcech, jakýmiž jsou peníze, vrací se tolik peněz, kolik bylo přijato. Rovněž nemůže míti významu, přijal-li percipient přeplatek bona fide, t. j. v mínění, že na plat má nárok, neboť cit §§ 1431 et seq. v takovém případu nevylučuje nároku plátcova na vrácení a předpis § 330 o. z. o., podle něhož od poctivého držitele nemožno požadovati vrácení percipovaných užitků věci, nemůže býti rozšiřován na věc samu, zde na vyplacený kapitál.
Úřad tudíž opatření směřující k vymožení přeplatku učinil v souhlasu se zákonem, stížnost jest bezdůvodná i slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3220. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 533-535.