Čís. 17403.

Opírá-li nemocenská pojišťovna svůj nárok na zaplacení pojistného za zaměstnance proti dědici zaměstnavatele, který byl povinen zaměstnance k nemocenskému a starobnímu pojištění přihlásiti a pojistné platiti, o to, že se dědic přihlásil k pozůstalosti bezvýjimečně ze závěti a, že z tohoto důvodu ručí za dluh zůstavitele (§ 801 obč. zák.), je pro tento spor přípustný pořad práva.
(Rozh. ze dne 5. října 1939, Rv I 439/39.)
Žalující okresní nemocenská pojišťovna přednesla, že otec žalovaného František J., mlynář a obchodník ve V., zaměstnával od 1. ledna 1930 Emmu K., avšak nepřihlásil ji ani neplatil za ni pojistné u žalobkyně. Jmenovaný zemřel dne 22. prosince 1933 a ustanovil žalovaného universálním dědicem. Žalovaný se přihlásil bez dobrodiní inventáře a pozůstalost byla mu odevzdána do vlastnictví 30. listopadu 1934. Výměrem z 2. června 1936 bylo vyměřeno za zaměstnankyni za dobu od 1. ledna 1930 až do 30. listopadu 1935 pojistné nemocenské, invalidní a starobní ve výši 1835 K 40 h. Žalovaný zaplatil však pojistné jen za dobu 18 měsíců ode dne nabytí podniku zpět počítáno ve výši 798 K 50 h s přísl. Zbytek 1046 K 90 h odmítá zaplatiti a domáhá se proto žalující pojišťovna jeho zaplacení žalobou. Nižší soudy uznaly částečně podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, a v otázce, o niž jde, uvedl v
důvodech:
Vzhledem k předpisu § 240, odst. 3 c. ř. s. uvážil dovolací soud především, zda jest přípustný pro souzený spor pořad práva. Ve sporu jde o zaplacení pojistného k sociálnímu pojištění za zaměstnankyni Emu K. v době, kdy tato sloužila ještě u otce žalovaného, zemřelého dne 22. prosince. 1933. Žalobkyně vyloučila výslovně použití předpisu § 171 zákona čís. 221/1924 Sb. z. a n. v doslovu vyhlášky ministra sociální péče čís. 189/1934 Sb. z. a n. a také použití § 1409 o. obč. zák. Podle přednesu žalobkyně byl již zemřelý otec žalovaného povinen přihlásiti Emu K. k nemocenském a starobnímu pojištění od 1. ledna 1930 a byl povinen platiti pojistné. Zemřelý otec žalovaného tak ne učinil a žalobkyně zřejmě míní, že z toho důvodu vznikla jí pohledávka proti němu na pojistném. Ježto pak žalovaný se přihlásil k pozůstalosti po svém otci bezvýminečně ze závěti, ručí podle § 801 o. obč. zák. za tento dluh svého otce. Žalobkyně, i když cituje svůj výměr ze dne 27. června 1936 č. 5933/79, uplatňuje jasně svým přednesem toto ručení žalovaného jako dědice. Nejde tedy již o výrok o pojistné povinnosti Emy K. a o povinnosti placení pojistného stíhající zaměstnavatele, ani o ručení nástupce podniku podle § 171, věty první, dotčeného zákona č. 221/1924 Sb. z. a n., o nichž jako o otázkách veřejnoprávního poměru jsou povolány rozhodovati úřady správní (srov. rozh. č. 16053, 5398 Sb. n. s.). Předpisy §§ 170 a 171 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. dávají totiž možnost správním úřadům k předepsání pojistného proti osobám jiným než zaměstnavateli jen v obmezeném rozsahu a výslovně poukazuje § 171, posl. věta dotčeného zákona v dalším na ručení těchto osob podle práva občanského. Rozhodnutí o ručení těchto třetích osob za pojistné vyvěrající z předpisů občanského práva přísluší soudům (srov. rozh. č.14525 Sb. n. s.). Pokud při tom třeba řešili otázky práva veřejného, o nichž nebylo správními úřady pravoplatně rozhodnuto, řeší si je soud sám prejudicielně v důvodech.

Citace:

č. 17403. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 488-489.