NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Č. 3071.

Státní občanství: Na osoby, které — nabyvše do 28. října 1918 domovského práva v některé obci republiky rakouské — staly se podle čl. 6, odst. 3. brněnské smlouvy stát. občany rakouskými, nelze použíti ustanovení § 1 č. 3. úst. zák. č. 236/1920.
(Nález ze dne 8. ledna 1924 č. 68.)
Věc: Bruno M. v Praze proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Žal. úřad zamítl postupem stolic žádost st-lovu za uznání, že jest
státním občanem čsl. ve smyslu § 1 č. 3. úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. jednak z důvodů I. stolice, totiž proto, že při st-li není předpokladu tohoto zákonného ustanovení, když rodiče jeho v době nabytí působnosti mírové smlouvy neměli domovského práva na území republiky čsl., jednak z důvodů čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy.
Stížnost stavíc se na stanovisko, že není třeba, aby rodiče osob označených v § 1, č. 3. uvedeného úst. zák. měli v uvedené době domovské právo na území republiky čsl., že však naproti tomu čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy lze vztahovati jen k osobám, které před 28. říjnem 1918 a hlavně po tomto dnu měly také své bydliště na území republiky rakouské, tvrdí, že na st-le čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy použíti nelze, nýbrž že se stal státním občanem čsl. podle § 1, č. 3 úst. zák.
Jest tedy v podstatě spor jediné o otázku, sluší-li státní občanství st-le posuzovati podle čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy nebo podle § 1 č. 3 úst. zák.
Nss vyslovil již v nál. Boh. 2925 adm. právní názor, že ustanovením čl. 6 smlouvy brněnské byla působnost ustanovení § 1, č. 3 uvedeného úst. zák. přesně ohraničena a omezena výlučně na osoby, které podle čl. 6 brněnské smlouvy nenabývají státního občanství rakouského. Na tomto názoru trvá nss i v tomto případě. Jestliže tedy podle čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy státní občanství osob, které do 28. října 1918 nabyly domovského práva v některé obci republiky rakouské, se řídí podle tohoto práva domovského, t. j. jestliže se při těchto osobách použije pouze čl. 64 mírové smlouvy s Rakouskem, tedy osoby ty ve smyslu tohoto článku nabývají státního občanství rakouského, pak nelze na ně použíti § 1 č. 3 úst. zák., nýbrž jediné čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy.
V tomto případě opřel žal. úřad rozhodnutí své také o čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy. Vycházel tedy z předpokladu, že st-1 nabyl domovského práva ve Vídni do 28. října 1918.
Stížnost tohoto předpokladu nepopírá. Není-li však sporu o tom, že st-1 nabyl domovského práva v obci republiky rakouské do 28. října 1918, pak jest ve smyslu čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy státním občanem rakouským, jest tedy při něm použití § 1, č. 3 úst. zák. vyloučeno.
Tvrdí-li stížnost, že na st-le nelze čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy použíti, poněvadž ustanovení to předpokládá osoby, jež měly na území republiky rakouské také své bydliště již před 28. říjnem 1918, hlavně však po tomto dnu, stačí poukázati k tomu, že z ustanovení § 1, č. 3 úst. zák., o nějž st-1 toto tvrzení opírá, tohoto předpokladu dovoditi nelze, poněvadž toto ustanovení se o bydlišti vůbec nezmiňuje, že však čl. 6 brněnské smlouvy předpokládá bydliště v republice rakouské jen u osob označených v odst. 4, nikoliv však u osob, jež spadají pod odst. 3 téhož článku, o nějž v přítomném případě jde.
Jest tedy stížnost neodůvodněna a slušelo ji proto zamítnouti.

Citace:

8629. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 77-79.