Čís. 1847.
Na pozůstalostní nemovitosti lze proti dědici vésti exekuci podle § 350, odstavec třetí, ex. ř. jen za podmínek §§ 74 a 75 III. dílčí novely k obč. zák., pokud se týče §§ 174 a 177 mimosp. říz.
(Rozh. ze dne 19. září 1922, R I 1114/22.)
V pozůstalosti po Kašparu W-ovi učinili dědicové narovnání, dle něhož mělo se nemovitosti čís. 55 dostati Rudolfu W-ovi. Věřitel Rudolfa W-a žádal na soudě, by byla, až narovnání bude schváleno, dlužníku nemovitost knihovně připsána a žadateli na ní vloženo exekuční právo zástavní. Soud prvé stolice žádosti vyhověl, rekursní soud ji zamítl. Důvody: Stížnost dlužníka jest dle § 350 ex. ř. a § 822 obč. zák. (§ 73 nař. ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák.), § 145 nesp. říz. vzhledem ke stavu pozůstalostního jednání úplně odůvodněnou. Návrh exekuční došel exekučního soudu dne 24. června 1922 a v návrhu samém žádáno, by exekuce navrhovaná byla vykonána, až pozůstalostní smír bude schválen. Takováto výhrada jest však nepřípustná, neboť v době exekučního návrhu nebylo dědické narovnání, dle kterého Rudolf W. jako spoludědic výminečně přihlášený, obdrží dům čp. 55, schváleno, nýbrž schválení stalo se teprve 1. července 1922. Odevzdací listina nebyla vydána a dle spisů pozůstalostních jsou ještě mimo Rudolfa W-a dědičkami Blažena W-ová a Ludmila W-ová, žádnému z dědiců nebyla přenechána dle § 145 nesp. říz. volná disposice ohledně částek pozůstalosti, naopak Rudolfu W-ovi dům čp. 55 byl dle dědického narovnání v době budoucí do vlastnictví přislíben, neboť v dědickém narovnání odstavec třetí smluveno »obdrží do výhradného vlastnictví syn Rudolf W.«. Věřitel tudíž dle § 350 ex. ř. a § 22 knih. zák. listinou neprokázal, že Rudolf W. nemovitosti právně nabyl, neboť průkaz takový se stane teprve odevzdací listinou a pak by bylo možno vtěliti odevzdací listinu celou. Soudem pozůstalostním Rudolfu W-ovi nebyla tato nemovitost také dána do právního držení s oprávněním ji zciziti. Žadatel jest věřitelem tohoto dědice a za stavu věci jest vyloučena každá exekuce na jednotlivé částky pozůstalosti, jakou jest jmenovaná nemovitost, pro zůstavitele dosud připsaná.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
S výkladem, jaký stěžovatel dává § 822 obč. zák. a § 350 ex. ř., jakož i jich vzájemnému vztahu, souhlasiti nelze. Ustanovení § 350 ex. ř., o něž stěžovatel návrh opírá a jež připouští exekuci na nemovitosti, dlužníku přiřčené a posud mu v knihách pozemkových nepřipsané, není výjimkou z § 822 obč. zák., nýbrž ustanovením, jehož lze právem použíti, jsou-li tu už zákonné podmínky ku knihovnímu vkladu práva, na něž vymáhající věřitel exekuci chce vésti. Kdyby se měl názor stěžovatelův považovati v tomto případě za správný a dle toho prováděti, bylo by to v rozporu jak s § 822 obč. zák., tak s §§ 174 a 177 nesp. pat. a bylo by možno tato ustanovení obcházeti, což přece úmyslem zákonodárce nebylo. Třeba § 822 obč. zák. (nový doslov) nečinil zmínky o výhradě, jakou měl na mysli starý jeho doslov, nutno přes to z něho dovozovati, že chtěl zákonodárce jakoukoliv exekuci věřitelů proti dědici na součásti pozůstalosti před jejím odevzdáním vyloučiti, což vyplývá z toho, že ji připouští jen na jednotlivé kusy, s nimiž bylo dědici pozůstalostním soudem přenecháno volné nakládání, že v dalších ustanoveních (§§ 74 a 75 třetí dílčí novely k občanskému zákonu) stanoví, jak se mohou věřitelé proti dědici zajistiti. Již tato ustanovení svědčí tomu, že exekuci dle § 350 ex. ř. žádanou bylo lze povoliti jen za předpokladu těmito bylo lze povoliti jen za předpokladů těmito předpisy stanovených. Avšak povolení exekuce dle § 350 ex. ř. vadí v tomto případě také §§ 174 a 177 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. Dle ustanovení těchto lze pozůstalost dědici teprve tenkráte odevzdati, když své právo dědické řádně prokázal a všechny závazky mu příslušející splnil, o vtělení odevzdací listiny pak může dědic žádati, nabylo-li odevzdání právní moci. Tato ustanovení nebyla exekučním řádem ani mlčky, ani výslovně změněna nebo zrušena a nutno si jich tedy i v tomto případě povšimnouti. Byl by tedy vklad vlastnického práva se současným exekučním vkladem práva zástavního pro vykonatelné pohledávky možným jen tehdy, kdyby bylo lze vklad práva vlastnického na dům č. 55 pro povinného na základě odevzdací listiny vůbec povoliti. To však, jak z dovolacího rekursu vyplývá, posud není možno. Vadí-li tedy tomuto povolení posud předpisy § 174 a 177 cit. cís. pat., pak nelze překážku tuto pomocí § 350 ex. ř. odstraniti a proti těmto ustanovením vklad práva vlastnického povoliti. Pro posouzení věci za tohoto stavu jest nerozhodno, zda byla pozůstalost odevzdána podle závěti či ze zákona či zda bylo o ní učiněno mezi dědici narovnání a zda bylo narovnání soudem schváleno čili nic, neboť pokud nemůže býti odevzdací listina vydána a není pravomocná, nelze ji ani v pozemkové knize provésti. Právem proto rekursní soud nevyhověl návrhu vymáhajícího věřitele. Obavy, že by stěžovatel, kdyby nebylo vyhověno jeho návrhu, mohl přijíti o jedinou možnost, aby došel úhrady svých pohledávek, nelze vzhledem na shora citované §§ 74 a 75 třetí dílčí novely k občanskému zákonu sdíleti.