NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 10689.

Právo k užívání neobytné části domu nespadá pod pojem služebnosti bytu, nýbrž pod pojem užívacího práva. Právo k užívání neobytné části domu nezahrnuje v sobě právo přeměniti neobytnou část domu na obytnou a jí jako takové užívati.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1931, Rv I 664/30).
Předávajíce usedlost žalovaným vyhraditi si žalobci užívání sýpky nad chlévem u stodoly. Žalobou, o niž tu, jde, domáhali se žalobci na žalovaných, by bylo uznáno právem, že žalobci jsou oprávněni užívati do své smrti sýpky nad chlévem jako bezplatného bytu a že žalovaní jsou povinni to trpěti pod exekucí. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Provádějíce dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. uplatňují dovolatelé, že odvolací soud, vzav za prokázáno, že dovolatelům přísluší právo užívání sýpky nad chlévem u stodoly, měl uznati, že jim přísluší i právo bydlení v této sýpce, poněvadž prý právo užívání sýpky zahrnuje v sobě i právo v ní bydleti. Než tento právní názor nelze uznati za správný. Občanský zákoník uznává právo užívání (§ 504) a služebnost bytu (§ 521) jako dvě různé osobní služebnosti a vymezuje služebnost bytu jako právo užívati obytné části domu k vlastní potřebě. Právo užívání neobytné části domu nespadá tudíž pod pojem služebnosti bytu, nýbrž pod pojem práva užívacího. Právo užívání neobytné části domu nezahrnuje v sobě právo přeměniti neobytnou část domu na obytnou a jí jako takové užívati. Znamenalo by to rozšiřování služebnosti, které občanský zákoník v § 484 nedovoluje. V souzeném případě jde o sýpku, tudíž podle obvyklého smyslu slova o prostoru sloužící k ukládání hospodářských plodin, neurčenou k bydlení, neboť, jak patrno z výpovědí žalobců slyšených k důkazů, nebylo tam kamen v době, kdy žalobcům byl zřízen výměnek. Žalobci ani netvrdili, že v téže době na sýpce bydleli, a nižší soudy zjistily, že se žalobci při sepisování notářského spisu o výměnku nezmínili o tom, že mají v úmyslu na sýpce bydleti, naopak že výslovně prohlásili, že nemají úmysl bydleti v předávané usedlosti, nýbrž že si něco postaví. Že se žalobci po sepsání notářského spisu na sýpce ubytovali, jest lhostejno, ano není zjištěno, že jim žalovaní toto užívání sýpky výslovně nebo mlčky (§ 863 obč. zák.) zřídili jako právo. Poněvadž ani notářský spis nepřipouští výklad, že žalobcům bylo právo bydlení na sýpce propůjčeno, domáhají se žalobci marně na základě notářského spisu ze dne 31. května 1928 určení, že jsou oprávnění do své smrti užívati sýpky jako bezplatného bytu a že žalovaní jsou povinni to trpěti.

Citace:

Čís. 10689. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 522-523.