NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 1 (1901) - Dr. Petrinjensis, Bosnien und das kroatische Staatsrecht.

Čís. 509.

Ochrana nájemců (nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n.). Obchodními místnostmi rozumějí se pouze takové místnosti, ve kterých obchody se provozují anebo které slouží alespoň k provozování obchodů.
(Rozh. ze dne 11. května 1920, R I 260/20.)
Pronajímatel vypověděl mimosoudně nájem místnosti, jíž používal nájemník za skladiště. Námitky vypovězeného soud prvé stolice zamítl a ponechal výpověď v platnosti. Po stránce právní uvedl mimo jiné v důvodech: Co do věci samé nejsou námitky odůvodněny. Neboť dle § 1 nařízení ministerstva sociální péče a ministerstva spravedlnosti ze dne 17. prosince 1918, číslo 83 sb. z. a n. vztahují se ustanovení tohoto nařízení a jeho dodatku, nařízení ze dne 9. února 1919 čís. 62 sb. z. a n., k nájmu bytů a jednotlivých částí bytu а k nájmu obchodních místností. Vypověděná místnost není ani bytem ani obchodní místností, nýbrž jest označena jako skladiště a jest také skladištěm, ježto — jak zjištěno — i bývalý majitel domu a cukrář používal jí jako moučnice t. j. jako skladiště mouky a žalovaný ani netvrdí ani neprokázal, že on by místnosti té používal jako bytu nebo jako obchodní místnosti. Na nájem místnosti té nevztahují se tudíž citovaná nařízení, důsledkem čehož není ku platnosti a účinnosti výpovědi místnosti, o kterou jde, třeba ani svolení ani důle- žitých důvodů a stačí pouhé i mimosoudní prohlášení pronajímatele, že skladiště to vypovídá a proti výpovědi takové, aby její účinnost byla zmařena, jest vznésti námitky ve smyslu ustanovení § 566 civ. ř. s., jak žalovaný také učinil. Odvolací soud napadený rozsudek i celé předchozí řízení zrušil a námitky odmítl. Důvody: Odvolací soud, přezkoumávaje rozsudek soudu prvé stolice s hlediska předpisu § 477 čís. 6 c. ř. s. uznal, že rozsudek i jemu předcházevší řízení stiženy jsou zmatečností, naznačenou v tomto předpisu, které z úřední povinnosti dbáno býti musilo. K závěru tomu dospěl podle těchto úvah: Podle výpovědi svědků má odvolací soud za prokázáno, že měl žalovaný ve skladišti, o které ve sporu jde, uložen různý materiál, potřebný k živnosti a provozování řemesla, z čehož odvolací soud usuzuje, že domnělé skladiště není skladištěm v užším smyslu slova, na jaké by se nevztahovala ochrana nájemců, nýbrž místností obchodní, byť i jen pomocnou, ale účelům obchodním sloužící. Sejde na tom jedině, k jakému účelu této místnosti užíval žalovaný a nesejde na tom, že bývalý majitel domu této místnosti, jak to má soud prvé stolice za prokázáno, používal jako skladiště, a také nesejde na tom, že místnost je snad všeobecně nazývána skladištěm. I když nelze ničeho namítati proti zjištění soudu prvé stolice, že řečená místnost tvořila samostatný předmět samostatné smlouvy nájemní, která by samostatnou výpovědí mohla býti zrušena, přece jenom nelze přehlížeti, že za předpokladu platnosti ochrany nájemců, za daných poměrů pro žalovaného na tuto místnost se vztahující, mimosoudní výpověď, daná beze soudního svolení, jest neplatna a exekučního titulu, i kdyby měla náležitosti v § 562 odstavec prvý a druhý c. ř. s. obsažené, by nikdy nevytvořila.
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a uložil soudu odvolacímu, by jednal po zákonu o odvolání žalovaného, nehledě k domnělému důvodu zmatečnosti.
Důvody:
Žalovaný jest majitelem závodu na svařování kovů a dle zjištění soudu odvolacího má ve skladišti, od žalobkyně najatém, uložen různý materiál k živnosti a provozování řemesla potřebný, jejž nemůže nechati v dílně před dělníky. Z toho zřejmě vysvítá, že jde o místnost živnostenskou, nikoli však o místnost obchodní, kdyžtě místnostmi obchodními rozumějí se toliko místnosti takové, ve kterých obchody se provozují, nebo které slouží alespoň podpůrně k provozování obchodů. K místnostem živnostenským však se nevztahují předpisy nařízení ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 sb. z. a n., jsouce výslovně omezeny na místnosti obytné a obchodní. Když tomu tak, nemusila žalobkyně k výpovědi z poměru nájemního vyžádati si napřed svolení okresního soudu podle nařízení ze dne 9. února 1919 č. 62 sb. z. a n. a nelze tvrditi, že náleželo jednati a rozhodnouti o přípustnosti výpovědi v řízení nesporném. Námitky proti mimosoudní výpovědi podané byly právem přijaty k soudu a právem bylo o nich zavedeno řízení sporné dle §§ 571 a násl. c. ř. s. Nesprávným jest tedy názor soudu odvolacího, že jest vyloučen pořad práva a že následkem toho rozsudek prvého soudu a předcházejícího řízení jsou stiženy zmatečností dle § 477 č. 6 c. ř. s.

Citace:

Zákonné zástavní právo pronajímatelovo pro dlužné nájemné. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, s. 669-671.