NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 4854.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
O tom, zda zaměstnanec koná vyšší služby, nerozhoduje jeho titul, nýbrž služby, jež skutečně koná. »Dílovedoucí«, jenž vykonával kontrolu práce nad určitým počtem dělníků, radil jim při práci, uváděl do pořádku stroje, když něco vázlo a, nepřišel-li některý dělník; zastupovat ho v jeho práci a zaznamenával čas strávený dělníky jeho dozoru pří té které práci, — nekonal vyšších služeb.
(Rozh. ze dne 31. března 1925, Rv I 323/25.)
Žalovaná firma dala svému zaměstnanci čtrnáctidenní výpověď ku dni 5. dubna 1924. Tvrdě, že bylo mu dáti výpověď dle zákona o obchodních pomocnících, domáhal se žalobce zaplacení služebních požitků za dobu od 5. dubna 1924 do 30. června 1924. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, dospěv k názoru, že žalobce není obchodním pomocníkem. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Zákon o obchodních pomocnících operuje sice s pojmem, vyšších služeb, aniž by však je definoval. Oporou pro vyvinutí tohoto pojmu zůstává tedy pořád jen § 73 odstavec třetí živn. ř., který také sice nepodává definice, avšak vyjmenovává řadu příkladů vyšších služeb, řka, že osoby pro vyšší služby ustanovené jako dílovedoucí, mechanikové, faktoři, účetní, pokladníci, expedienti (výpravčí), kresliči, chemikové a tomu podobní nejsou zahrnuti pojmem pomocných pracovníků. Z toho patrno, že zákon příkladným výpočtem vyšších služeb nastínil jen dolní hranici jejich, neboť vyšší kategorie, jako jsou disponenti, prokuristi, ředitelé a pod., nechává docela beze. zmínky, jak jest také zcela přirozeno, protože mu jde o odhraničení vyšších služeb od služeb nižších a hranici tu tvoří právě služby, které jsou službám nižším, ač k nim již nenáležejí, přece povahou svou nejbližší. Jestliže však zákon vyjmenovává jen vyšší služby nejnižšího řádu, tedy služby, jež jsou ještě nižší, než tyto vyjmenované, ke službám vyšším již nepatři. Pro projednávaný případ bude měřítkem služba dílovedoucího: je-li tato vyšší službou nejnižšího řádu, tedy služba povahou svou podstatně nižší než obor působnosti dílovedoucího vyšší službou už není. A tomu tak jest u služby žalobcovy, o kterou jde. Nezáleží sice na jméně, nýbrž jen na věci; tak může zaměstnanec v tom kterém závodě poznačován býti titulem vyšším, než jaký dle obecných pojmů toho odvětví živnosti práci jeho přísluší, anebo zase naopak může mu přikládán býti titul nižší, než jaký obor jeho působnosti s sebou dle pojmů těch přináší, i bude tedy vždy, jak se také všeobecně uznává, rozhodovati jen služba skutečně konaná. Avšak zákon, užívaje těch kterých titulů, spoléhá na tyto obecné pojmy, z nichž je vážil, a spojuje s nimi tedy představu určitého oboru působnosti. Co se týče dílovedoucího, tedy tomu pojmu odpovídalo teprv postavení K-ovo, jež, jak se ve spisech líčí, záleželo v tom, že mu mistři, mezi něž patřil i žalobce, podléhali a podle disposic od něho učiněných říditi se povinni byli, jemuž dále mistři dobu, které ten který jich dozoru svěřený dělník k vykonání té které práce potřeboval, sdělovali, načež on provedl kalkulaci mzdy. Oproti tomu žalobce dle zjištění nižších stolic vykonával kontrolu práce nad určitým počtem dělníků (15—20), radil jim při práci, uváděl do pořádku stroje, a nepřišel-li některý dělník, zastupoval ho v jeho práci, a měřil, lépe řečeno zaznamenával, jak již řečeno, čas dělníky jeho dozoru svěřenými při té které práci strávený. Byla to tedy v podstatě práce dělníka t. zv. předního, k níž každému dělníku nabýti lze způsobilosti, je-li všímavý a má-li delší praxi, a tedy práce podstatně — protože o celý stupeň — nižší, než práce dílovedoucího, a nenáležela tedy k vyšším, jež, jak se obecně praví, nejsou-li to práce duševní, předpokládají aspoň vypravení jistým disposičním právem, samostatnou rozhodovací mocí či zkrátka vedoucí postavení.

Citace:

č. 4854. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 613-614.