NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4237.

Řízení před nss-em: * I. V řízení před nss-em není strana zúčastněná (§ 27 zák. o ss) oprávněná k námitkám, že nař. rozhodnutí
Bohuslav, Nálezy správní VI. 145 stála v cestě právní moc rozhodnutí stolice nižší, a vyvozovati z toho bezdůvodnost nebo nepřípustnost stížnost k nss-u, jestliže námitky ony lze uplatniti samostatným opravným prostředkem. — II. § 21 zák. o ss pojednávaje o námitce věci rozsouzené, míní tím námitku věci rozsouzené, jež stojí v cestě stížnosti k nss-u podané, nikoliv námitku rei judikatae, jež snad bránila žal. správnímu úřadu věcí meritorně se zabývati.
Školství: III. Školským úřadům přísluší rozhodovati o nárocích učitelů veř. škol národních odvozovaných z usnesení obecního zastupitelstva města tvořícího samostatný okres školní o úpravě požitků učitelstva. — IV. Zvláštní učitelé náboženství na školách národních jsou příslušníky učitelstva veř. škol národních. — V. Nárok zvláštních učitelů náboženství na výhodnější počítání doby služební?
(Nález ze dne 15. prosince 1924 č. 19209).
Prejudikatura: Boh. 3518 a 4033 adm.
Věc: Antonín B. a spol. v Praze proti ministerstvu školství a národní osvěty o úpravu služebních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve schůzi konané dne 15. prosince 1919 usneslo se městské zastupitelstvo hl. m. Prahy podle úředního výpisu (z 26. března 1921) z protokolu o této schůzi mimo jiné takto:
»I. Platy učitelstva veř. škol obecných a občanských českých i německých buďte upraveny takto: . . . . . .
4) od 1. července 1919 podle analogie platů úřednictva městského tak, že zákonné, dle odstavců 1 až 3 vyměřené požitky dosavadního — nejpozději do konce roku 1919 přijatého — učitelstva doplní se dobrovolnými a odvolatelnými přídavky osobními, k jichž udílení se rada městská zmocňuje, na výši úhrnných řádných i mimořádných požitků náležejících podle úpravy městskému úřednictvu stejné kategorie, stejné doby služební a stejného stavu rodinného . . . . . .
IV. Úpravy platové sub I. až III. navržené nedotýkají se dosavadního právního poměru učitelstva k obci pražské, zejména pokud se týče jeho postavení výpomocného, zatímního, definitivního a pod. nevzcházejí tudíž z hořejších ustanovení po této stránce učitelstvu žádné nové nároky.
Dle zásad v této předloze navržených budou vypracována radou městskou podrobná pravidla v provádění platných úprav a v souhlase s nimi provedeny budou též příslušné změny v dosavadních listinách zakládajících, statutech a normativech . . . .«.
Výměry ošr-y v Praze byly st-lům vyměřeny požitky jednak podle předpisů zákonných, jednak podle tak zvané úpravy městské, zejména podle cit. usnesení měst. zast. z 15. prosince 1919.
Proti těmto dekretům podali st-lé rozklady, ve kterých s poukazem na § 32 osnovy zákona z roku 1913, na §§ 37 a 38 zák. č. 274/1919 a na výnosy zšr-y v Praze z 15. ledna 1920 č. III A 831/115, č. 124297/1919 a z 9. dubna 1920 č. II A:454/323 ai 1919, č. 3602 žádali, aby jim při výměře požitků dle úpravy městské zůstal zachován jim příslušející nárok na t. zv. vyrovnávací čtvrtletí a na neodečtení čekatelského roku (úhrnem 5 roků).
Zšr na základě svého sborového usnesení z 19. října 1921 rozhodnutím ze 14. listopadu 1921 stížnostem st-lů nevyhověla z důvodu, že nař. výměry bylo zákonným předpisům učiněno zadost, při čemž vycházela z názoru, že výhody resp. nadlepšení v příjmech, které obec pražská učitelům národních škol pražských poskytuje, mají povahu osobních přídavků dobrovolně obci udílených a kdykoliv odvolatelných, spočívajících pouze na usnesení obecního zastupitelstva.
Další rekursy st-lů byly nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí zšr-y zamítnuty.
O stížnosti uvážil nss takto:
I. Zúčastněná obec pražská ve svém odvodním spise nejprve vytýká domnělou nepřípustnost stížnosti, poněvadž st-lé proti výměrům ošr-y svého času prý nepodali v čas rekurs, nýbrž opožděně pouhý rozklad, takže meritorní rozhodnutí vyšších stolic ve věci, jež v 1. stolici vešla v moc právní, jest zmatečné a po právu neexistující.
Námitkou touto nemohl se nss zabývati, jak plyne z těchto úvah:
Podle §§ 2 a 18 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 může nss zákonitost nař. rozhodnutí zkoumati toliko v mezích stižných bodů stížností formulovaných, není však věcí strany zúčastněné, aby sama tvrdila nezákonnost nebo vadnost rozhodnutí, které stížností druhé strany jest bráno v odpor. Naopak jest v řízení před nss-em toliko úkolem strany zúčastněné, aby obhajovala svých práv, kterých nabyla právě tím, že nař. rozhodnutí bylo vydáno a tak, jak bylo vydáno. Zúčastněná strana stojí tedy v řízení před nss-em na straně žal. úřadu, a jest úkolem jejím, aby, hájíc právní posici svoji, obhajovala nař. rozhodnutí, nikoliv však aby proti nař. rozhodnutí brojila.
Nelze se tu dovolávati ani předpisu § 21 cit. zák. o ss, poněvadž dle tohoto ustanovení má soud hleděti jen k námitkám věci rozsouzené, jež stojí v cestě stížnosti k nss-u podané, nikoli k námitce věci rozsouzené, jež snad bránila žal. správnímu úřadu věcí meritorně se zabývati. Přehlédl-li správní úřad, že jeho judikování stojí v cestě právní moc rozhodnutí v téže věci již vydaného, jest věcí strany, jež se domnívá, že z právní moci onoho rozhodnutí nabyla práv, aby před nss-em nové rozhodnutí v téže věci vydané brala v odpor, a nss může se pak v mezích §§ 2, 5, 6, 7 a 8 svého zák. námitkou takovou zabývati.
Z toho jde, že v řízení před nss-em není strana zúčastněná v zásadě oprávněna namítati, že nař. rozhodnutí stála v cestě právní moc rozhodnutí stolice nižší a vyvozovati z toho bezdůvodnost nebo nepřípustnost stížnosti na nss. O výjimečný případ, kdy se procesní situace utvářila takovým způsobem, že řečená námitka byla by jedinou možnou obranou práv strany zúčastněné (srov. nál. Boh. 3518 adm.), tentokráte nešlo. Neboť v daném případě nic nebránilo radě městské, aby byvši — jak ze správních spisů jde — o rozhodnutí zšr-y se strany okr. škol. rady zpravena, námitku rei judicatae vznesla v rekursu na min. škol. a — kdyby min. o rekursu takovém bylo záporně rozhodlo, stěžovala si k tomuto soudu. II. Totéž platí i o oněch vývodech odvodního spisu zúčastněné strany, které nař. rozhodnutí vytýkají nezákonnost nebo vadnost v jiných směrech, zejména pokud popírají příslušnost školských úřadů k rozhodování o této věci. Nemohl tedy nss ani k této obraně zúčastněné strany hleděti.
III. Z úřední povinnosti musil se ovšem nss zabývati otázkou, zda žal. úřad k vydání nař. rozhodnutí byl příslušný; neboť má-li nss ke stížnosti strany zkoumati zákonitost konkrétního rozhodnutí správního úřadu (§ 2 zák. o ss), musí nejprve zkoumati, zda výrok stížností naříkaný, jest skutečně »rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu«, zda tedy pochází jednak vůbec od úřadu správního, jednak od správního úřadu k jeho vydání příslušného.
Nss však neshledal, že by žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí, byl překročil svoji kompetenci resp. že by k nař. výroku nebyl příslušný.
St-lé domáhali se svými opravnými prostředky toho, aby jim na základě jejich služebního poměru jakožto učitelů veř. škol národních přiznány byly určité platové výhody.
Zkoumaje tento jimi vznesený nárok, rozhodoval tedy žal. úřad v pořadu instančním předepsaném §em 44, posl. odst. zák. o dozoru ke školám (z 24. února 1873 č. 17 z. z. ve znění zák. z 24. června 1890 č. 46 z. z.) o sporných nárocích učitelských osob na veř. školách národních a jejich veřejnoprávního služ. poměru, upravovaného školskými zákony. Pro tuto povahu nároků těch nemá významu, zda uplatňovaný nárok plyne přímo z některého zákona školského anebo z normy jiné, v daném případě z usnesení obecního zastupitelstva. Neboť usnesení obecního zastupitelstva hl. m. Prahy z 15. prosince 1919, o jehož provedení tu jde, vydáno jest zřejmě na základě předpisu § 27 cit. zák. o dozoru ke školám, podle něhož zastupitelstvu obecnímu v městech tvořících o sobě okres školní přísluší »obstarávati správu veřejného školnictví« a zejména též »starati se o plat učitelstva, dávati jemu osobní příplatky a odměny. . . .«.
Funkce ob. zastupitelstva v těchto směrech konané jsou tedy součástkami správy veř. školství a s hlediska správy školské předmětem instančního po případě dozorčího rozhodování úřadů školských. Tím ovšem není nikterak bráněno tomu, aby příslušná opatření ob. zastupitelstva byla v mezích zákonných předpisů ob. zřízení resp. městských statutů a zákonů doplňujících (viz na př. obecní novelu finanční z roku 1921) k odvolání poplatníků nebo po případě finanční komise obecní učiněna předmětem přezkoušení se strany úřadů samosprávných, s hlediska hospodářství obecního.
Že ostatně šlo tu o věc specificky školskou, jde i z toho, že východiskem sporu tohoto před úřady školskými byly výměry okr. škol. rady v Praze, a že st-lé svůj tvrzený nárok opřeli také o jiné předpisy školské, zejména o § 32 osnovy zákona z r. 1913, o § 37 a 38 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. a o některé výnosy zšr-y, o kterýchžto předpisech bude pojednáno ještě doleji sub IV, 7.
Školské úřady byly tedy příslušné, aby o předmětu dnešního sporu instančně rozhodovaly.
IV. Za tohoto stavu věcí bylo nss-u přikročiti k meritu sporu: 1. Žal. úřad zamítl rekursy st-lů z důvodů rozhodnutí zšr-y, která opět stížnostem st-lů nevyhověla z důvodu, že nař. výměry bylo zákonným předpisům učiněno zadost, při čemž vycházela z názoru, že výhody resp. nadlepšení v příjmech, které obec pražská učitelům národních škol pražských poskytuje, mají povahu osobních přídavků dobrovolně obcí udílených a kdykoliv odvolatelných, spočívajících pouze na usnesení ob. zast.
Žal. úřad, zamítaje rekursy st-lů, vycházel tedy z právního názoru, že st-lům jimi uplatňované nároky nepříslušejí, poněvadž jejich nároky na zákonné požitky dotčeny nejsou a poněvadž nemohou vůbec míti na základě pouhého usnesení ob. zast. nároku na požitky vyšší.
Tento názor zračící se v odůvodnění nař. rozhodnutí resp. v odůvodnění předchozího rozhodnutí zšr-y není správný, jak plyne z těchto úvah:
2. Mezi stranami není sporu o tom, že st-lům dostalo se oněch požitků, které jim jako normální příslušejí na základě obecných předpisů zákonů školských. St-lé však tvrdí, že jsouce členy učitelstva veř. škol obecných a občanských mají nárok na výhody poskytnuté obcí pražskou usnesením ob. zast. z 15. prosince 1919, a že i při výměře těchto výhod mají nárok na takové počítání své služební doby, které jim jinak povšechně přísluší.
Na základě uvedeného již předpisu § 27 zák. o dozoru ke školám, jehož se i odvodní spis zúčastněné obce pražské dovolává, »přísluší pražskému zastupitel., aby dávalo učitelstvu osobní příplatky a odměny.«
Lze beze všeho přiznati — jak ostatně uznává i replika st-lů — že obec pražská není povinna upravovati požitky pražského učitelstva způsobem příznivějším, než jak všeobecnými zákony školskými (zákony ve smyslu formálním) a normami zákony ty platným způsobem doplňujícím jest nařízeno a že tedy zejména nebyla povinna usnésti se na příznivější úpravě platu učitelstva. Leč usnesl-li se příslušný zástupčí orgán obce pražské na takovéto příznivější úpravě, pak má usnesení to povahu legis specialis ve smyslu materielním a stává se pravotvorným základem nároků učitelů na poskytnutí výhod v mezích tohoto usnesení.
3. V daném případě možno ponechati neřešenu otázku, zda by ob. zastupitelstvo usnášejíc se o podobné výhodnější úpravě požitků učitelstva mělo úplnou volnost, zejména, zda by (též zřetelem k předpisu § 30, posl. odst. českého zák. o právních svazcích učitelstva z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. ve znění zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z.) ob. zastupitelstvo mohlo usnesením svým určité učitele nebo určité kategorie učitelstva z výhod těch vyloučiti. Neboť i kdyby bylo možno obecnímu zastupitelstvu přiznati právo k takovéto nerovnoměrné úpravě, tolik je jisto, že by se tak bylo musilo státi již v usnesení samém (viz též § 27 zák. o dozoru ke školám, jenž mluví o obecním zastupitelstvu) a nikoliv teprve při provádění onoho usnesení ob. zastupitelstva orgány jinými. Výhradu podobnou, která by st-le z usnesené t. zv. úpravy městské vylučovala resp. nárok jejich nějak omezovala, nss v usnesení měst. zastupitelstva neshledal.
4. Naopak zní — nehledě k některým výhradám, které tu nemají významu — usnesení pražského měst. zastupitelstva z 15. prosince 1919 zcela povšechně, že »platy učitelstva veř. škol obecných a občanských« . . . . mají býti (buďte) »upraveny podle analogie platů měst. úřednictva tak, že zákonné . . . . požitky . . . doplní se . . . . na výši úhrnných řádných a mimořádných požitků náležejících podle nové úpravy měst. úřednictvu stejné kategorie . . . .«.
5. Z uvedeného usnesení ob. zastupitelstva nabyl tedy každý člen učitelstva, u něhož podmínky tam uvedené jsou splněny, právní nárok na to, aby dostal požitky zlepšené podle tohoto usnesení, a nelze za správné uznati stanovisko zúčastněné strany, jakoby ono usnesení ob. zastupitelstva bylo toliko zmocněním městské radě, aby tato — městská rada — konstitutivní akty jednotlivému učiteli výhodu nějakou přiznala nebo nepřiznala. Neboť již podle § 27 zák. o dozoru ke školám, povolování takových výhod přísluší obecnímu zastupitelstvu, nikoliv radě městské, a mimo to nelze ani textem cit. usnesení takovýto výklad podepříti.
6. Že dále st-lé jakožto definitivně ustanovení zvláštní učitelé náboženství na školách národních v Praze jsou příslušníky »učitelstva veřejných škol obecných a občanských« — kteroužto jejich vlastnost ostatně ani žal. úřad ani zúčastněná strana v zásadě nepopírá, jest po názoru nss-u podle platného stavu zákonného jasno. Stačí poukázati zejména již na systematiku zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., kde v čl. I. až VII. a v oddílu prvním (§§ 1 až 14) se mluví povšechně o učitelstvu a učitelích, kdežto v oddílu druhém pojednávajícím o příjmech »učitelstva« v činné službě rozeznávají se jednotlivé kategorie učitelstva tak, že §§ 15 a 16 pojednávají (obsahem a dle nadpisu) o učitelích literních, § 17 (opět tak) o zvláštních učitelích náboženství, §§ 18 až 21 o učitelkách ženských ručních prací atd., tak že již z toho je zřejmo, že zákon paritní, tedy nyní hlavní zákon platový, tam, kde mluví povšechně o učitelích nebo učitelstvu, zahrnuje tímto názvem všechny uvedené kategorie a sám čítá zvláštní učitele náboženství k učitelstvu národních škol.
Stejné stanovisko zaujímalo ostatně již také zákonodárství starší, jak je zřejmo z toho, že zák. o právních svazcích učitelstva z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. posléze ve znění zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z. jednak mluví o učitelích ve smyslu souhrnném, jednak o jednotlivých kategoriích učitelstva (viz na př. § 20, odst. I., II. a III., § 26, § 30, § 50 a jiné).
Když tedy usnesení ob. zastupitelstva z 15. prosince 1919 zvláštní učitele náboženství z výhod tímto usnesením normovaných výslovně nevyloučilo (při čemž s poukazem na to, co shora sub 3. uvedeno, soud nezkoumal, zdali výluka taková je vůbec přípustná), pak nabyli též st-lé z usnesení toho právní nárok na takovouto úpravu svých požitků, jaká usnesením tím byla poskytnuta všemu učitelstvu.
7. Zbývá tedy již jen rozluštiti vlastní jádro sporu, zda st-lům při výměře požitků dle t. zv. úpravy městské měla či neměla služební doba býti počítána beze srážky roku čekatelského a s připočtením t. zv. studijního čtyřletí.
V tomto směru uvažoval soud takto:
St-lé dovolávají se ve stížnosti a dovolávali se již v řízení správním toho, že jim jednak na základě § 32 osnovy zákona o platech učitelstva z r. 1913 jednak na základě §§ 37 a 38 zák. paritního jakož i na základě výnosů zšr-y z 9. dubna 1920 č. II. A:454/323 ai 1919, z 15. ledna 1920 č. III. A:831/115 ai 1919 a z 19. května 1922, č. III A:509/189 ai 1921 přísluší právní nárok na shora zmíněný způsob počítání doby služební vůbec při stanovení zákonných požitků a že jim proto musí doba služební býti počítána stejně i při vyměření požitků podle tak zvané úpravy městské.
Žal. úřad neřešil otázku, zda st-lé skutečně mají právní nárok na to, aby jim za účelem vyměření t. zv. požitků zákonných služební doba uvedeným vhodnějším způsobem byla počítána.
Proto nemůže také ani nss vzhledem k předpisům §§ 5 a 6 svého zák. v tomto stadiu sporu otázku tu rozřešiti.
Pro úplnost budiž tu jen poukázáno na to, že podle právního názoru vysloveného již nál. nss-u Boh. 4033 adm. osnova zákona o platech učitelských z r. 1913, jak jest obsažena ve vynesení zšr-y v Praze z 24. července 1918 č. II. A:3622/51614, nezakládá sama o sobě pro osoby učitelské vůbec žádného právního nároku na jednotlivé výhody v ní stanovené, a že jednotlivá osoba učitelská mohla nároku na konkrétní výhodu nabýti teprve individuelním přiznáním se strany kompetentního úřadu; proto mohly výhody podle této osnovy ve smyslu §§ 37 a 38 zák. paritního býti učiteli zachovány také jenom potud, pokud šlo o výhody individuelně přiznané. Pokud pak jde o uvedené výnosy zšr-y, bude padati na váhu, zda výnosy ty lze považovati za pravotvorné akty či snad jen za pouhé instrukcionelní pokyny pro úřady podřízené, při čemž by v případě poslednějším opět záleželo na tom, zda ta která výhoda byla jednotlivému učiteli (katechetovi) individuelně přiznána.
Nechať však věci se mají tak či onak, tolik jest jisto, že — jelikož usnesení ob. zastupitelstva z 15. prosince 1919 žádnou omezující výhradu co do způsobu počítání doby nečiní, — jest každému členu učitelstva při vyměření požitků podle tohoto usnesení jeho služební dobu počítati týmž způsobem, na jaký má nárok při vyměření požitků normálních (t. zv. zákonných).
Z toho jde, že i st-lům jest dobu služební při t. zv. úpravě městské na základě cit. usnesení počítati tak, jak se jim po právu počítá při vyměření požitků tak zvaných zákonných, jinými slovy, že by jim příslušelo shora zmíněné výhodnější počítání doby služební (studijní čtyřletí plus rok čekatelský) i při úpravě městské, jestliže nabyli právo na uvedené výhodnější počítání doby služební při vyměření požitků t. zv. zákonných.
Otázku, zda tomu tak jest nebo není, nss, jak již podotčeno, sám — když úřad tak neučinil — rozřešiti nemůže.
Nař. rozhodnutí tedy jak v ohledu právním tak skutkovém zůstalo v podstatných směrech neúplným a to zřejmě proto, poněvadž žal. úřad resp. zšr vycházela z právního názoru, že st-lům vůbec za žádných okolností nepřísluší právní nárok na požitky podle t. zv. úpravy městské.
Tento názor odporuje však, podle toho co shora (viz IV, 2, 4, 5, 6 a 7) řečeno, zákonu.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, a bude nyní věcí žal. úřadu, aby řídě se shora vyloženými právními názory nss-u, uplatňované nároky st-lů znovu posoudil.

Citace:

č. 4237. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1029-1035.