Č. 876.

Pozemková reforma: * Státní pozemkový úřad není oprávněn rozhodovati o sporném nároku, kterým se domáhá děkan z titulu svého deputátu reluice dávek odváděných velkostatkem podrobeným úřední správě.
(Nález ze dne 8. června 1921 č. 7358.)
Věc: Fra Rudolf Hardegg v Praze (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (za zúčastněnou stranu adv. Dr. Jos. Choc z Prahy) stran reluování deputátu děkana Strakonického.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné. Důvody: Velkopřevor Maltánského řádu Josef C. W. listinou ze dne 28. února 1797 stanovil administrátorovi neb děkanu, činným v duchovní správě Strakonické, i jejich zástupcům pro budoucí časy navždy z velkostatku Strakonic od 1. března 1797 roční peněžní a naturální služné. Podnětem pro tuto úpravu služného bylo, jak se v listině praví, nařízení král. česk. zemského gubernia v Praze ze dne 4. listopadu 1796, podle kterého držitelé duchovního beneficia byli povinni zemskému úřadu odevzdati přesný seznam výtěžků svého beneficia.
Dnem 1. června 1917 ujal se správy Strakonického beneficia děkan Dr. Josef M. Když od 18. srpna 1919 byla po rozumu nařízení ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. uvalena na Strakonický velkostatek vnucená správa, podal si dne 23. září 1919 žádost, aby deputát příslušející mu dle instrumentu ze dne 28. února 1797 byl za dobu od 1. června 1917 do 1. září 1919 reluován na podkladě maximálních cen, a aby od 1. září 1919 byl mu vyplácen dle běžných cen ve stejnoměrných měsíčních lhůtách. Státní pozemkový úřad, opíraje se o ustanovení § 14 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., vydal dne 17. června 1920 pod čís. 13.033/20-III. rozhodnutí, že Dru Josefu M. přísluší za dobu od 1. června 1917 do 31. května 1920 podle instrumentu ze dne 28. února 1797 nedoplatek reluovaného deputátu 39616 K 99 h, že tento nedoplatek má býti úřední správou Strakonického velkostatku z jeho výnosu zapraven, a že od 1. června 1920 má deputát býti reluován a vyplácen dle běžných cen tržních, jen ryby a dříví že jest žadateli odevzdávati in nátura. V důvodech se praví toto: Dle fasí děkanského obročí v Strakonicích, jež uloženy jsou u zemské politické správy v Praze, jest deputát vyplácený Strakonickému beneficiátu in nátura resp. in reluto částí jeho dotace (kongruy). Když velkostatek byl v roce 1907 propachtován, byla část deputátu reluována na podkladě tehdejších běžných cen penízem 5000 K ročně. Dr. Josef M., když se ujal správy strakonického beneficia, učinil u převora návrh na úpravu reluta podle cen tehdy plativších. Návrh byl přijat a na rozdíl cen splaceno v nepravidelných lhůtách 9000 K, a slíbena další splátka 3000 K, jež však od úřední správy velkostatku nebyla již poukázána k výplatě. Na závazku takto založeném ničeho nemohla změniti válka a zákonné předpisy upravující výživu jednotlivcovu, poněvadž závazek nepříčí se ani dobrým mravům ani není nemožným (§§ 878 a 879 o. z. o.). Nastala jen změna obsahu plnění. Výpočet nedoplatku reluta v částce 39616 K 99 h jest založen na maximálních, resp. směrných a tržních cenách předmětů, jež bylo odváděti.
Proti tomuto rozhodnutí je podána stížnost. — — — — — — — — — —
Nejvyšší správní soud vzhledem k námitce stěžovatelově, že žalovaný úřad naříkaným výnosem rozhodl o nároku, který patří na pořad práva, musil se v prvé řadě obírati otázkou právní povahy naříkaného rozhodnutí a vycházel v tomto směru z těchto úvah:
Zákon ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. (zákon záborový) ukládá v § 6 osobám, které podle občanského práva jsou oprávněny hospodařiti na zabraném majetku, pokud nebude státem převzat, za povinnost hospodařiti na něm řádně. Po rozumu tohoto předpisu byl pak o následcích porušení povinností řádného hospodaření na majetku státem zabraném, avšak dosud nepřevzatém vydán zákon ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. Řádným hospodařením ve smyslu jeho rozumí se vynaložení veškeré péče, práce a nákladů nutných k tomu, aby ze zabraného majetku dosaženo bylo výtěžků hospodářských, úměrných jeho povaze a jakosti, a majetek sám se vším příslušenstvím aby byl stále udržován v dobrém stavu a neztenčený (§ 1 leg. cit.). Zákon chce tedy chrániti zájmy výroby a integritu majetku, který stát později převezme, aby provedl pozemkovou reformu. Vedle zabezpečení zásobování lidu potravinami a jinými předměty potřeby (§ 18 čís. 4 leg. cit.) a podstatného ulehčení převzetí zabraného majetku (§ 12 č. 6 leg cit.) jest to odpomoc nedostatku řádného hospodaření a tedy zajištění výroby a integrity majetku, jež jsou hlavním úkolem úřední správy (srov. § 12 čís. 1, 2, 3 a 5 leg cit.).
Výtěžky docílené úřední správou jest v důsledku toho obrátiti k zajištění řádného hospodaření. Zákon dává tomuto stanovisku jasný výraz ustanovením § 16 leg. cit., že čistý výnos, vykázaný každoročně ve vyúčtování schváleném pozemkovým úřadem, může býti vydán oprávněné osobě jen potud, »pokud ho není potřeba k zabezpečení řádného chodu hospodářství v příštím hospodářském roce«. Jest tedy z docílených výtěžků správy platiti jen to a jen tolik, co jest nezbytné k dosažení účelu zákonem vytknutého a disposici osoby oprávněné hospodařiti na majetku stíženém úřední správou s výtěžky správy jest obmeziti jen potud, pokud je to nutné k řádnému vedení hospodářství. V souhlasu s tímto principem předpisuje také § 16 leg. cit., že z výtěžků správy platí úřední správce jednak náklady úřední správy vyměřené pozemkovým úřadem, jednak ostatní výdaje správy majetku. Nemá při tom přesného ustanovení o tom, co jest rozuměti pod pojmem »ostatní výdaje správy«. Hledíc však na hořejší výklady a na povahu platů, jež zákon vypočítává exemplifikativně mezi výdaji správy majetku (veřejné dávky, daně, pachtovné, úrazové a nemocenské pojištění, úroky, anuity a pod.), pak náklady dle §§ 2 a 3 leg. cit. a výživné vlastníkovo, jest pod pojmem výdajů správy majetku zahrnouti, pokud zákon jisté výdaje sám nepočítá mezi výdaje správy, nejen obvyklé režijní náklady, které berou se v kalkul toho kterého roku při hospodářství na velkých statcích, nýbrž i jiné splatné dluhy, jsou-li prokázány. Ležíť to již v pojmu řádného hospodaření, uspokojovati dospělé dluhy existentní, vyvarovati se tak vedení sporu a exekuce, a nezatěžovati zbytečnými útratami hospodaření na statcích.
Důsledkem toho je dojista i nepochybným právem orgánů vedoucích úřední správu a majících pečovati o to, aby tato požadavkům řádné, hospodářské správy vyhovovala, poukazovati k zaplacení z výtěžků úřední správy ony pohledávky věřitelů, jež jsou shledány za likvidní.
Poukaz takový, řízený úřadem na orgán správy, nutno pokládati za opatření ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě, jež podléhá přezkoumání tímto tribunálem.
Avšak nepochybně přes meze tohoto administrativního opatření by sahal každý výrok, kterým by Státní pozemkový úřad způsobem autoritativním rozhodoval o sporné likvidnosti určitých nároků ať na podstatu statku ať na jeho výtěžky vznesených a tím si opatřoval nedostávající se likvidnost pohledávek, jichž úhrada se z plodů statku žádá. O existenci a obsahu takových sporných nároků smí rozhodovati jen úřad nebo soud k tomu po zákonu příslušný a výroku jeho musí vyčkati i správa statku, není-li tu zvláštních zase jen hospodářských důvodů, nutících uvarovati se sporu, a tedy výrok ten buď sama vymoci nebo vymožení jeho přenechati vlastníku spravovaného statku.
Úvahy tyto aplikovány na sporný případ vedou k těmto závěrům:
Nesporné je, že na Strakonický velkostatek byla uvalena po rozumu nařízení ze dne 16. června 1919 č. 341 sb. z. a n. vnucená správa, na niž ode dne 4. března 1920, kdy nabyl účinnosti zákon ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., platila a platí ustanovení tohoto zákona (§ 19 leg. cit.). Jako orgán, jenž ze zákona nabyl všeobecného zmocnění k zastoupení majetku podrobeného úřední správě (§ 14 leg. cit.) a jenž také správu vede (§ 15 leg. cit.) a na ni dohlíží (§ 21 leg. cit.), rozhodl žalovaný úřad k žádosti Dra Josefa M., že ze Strakonického velkostatku závazky, jež velkopřevor maltánského řádu Josef C. W. listinou ze dne 28. února 1797 vůči administrátorům neb děkanům, činným v duchovní správě Strakonické na sebe vzal, jest za dobu od 1. června 1917 plniti v penězích podle maximálních resp. směrných a běžných cen, jen ryby a dříví že jest dále tak, jako se dosud dělo, in natura odváděti. Toto rozhodnutí jest svojí právní podstatou sice poukazem, aby z výtěžků úřední správy vyrovnány byly nároky toho kterého věřitele, tedy správním aktem, kotvícím především v ustanovení § 16 leg. cit. a nestojí v důsledku toho dle hořejších výkladů meritornímu přezkoumání aktu toho v cestě předpis § 3 lit. a) zákona o správním soudě, ale vedle toho obsahuje i výrok další, výrok, který sahá daleko přes meze tohoto pouze administrativního opatření, jež by samo o sobě bylo odůvodněno v předpisu § 16 leg. cit.
Aby zjistil likvidnost nároků Dra Josefa M., obrátil se totiž žalovaný úřad s dotazem na zemskou politickou správu v Praze. Odpověď její vyzněla přípisem ze dne — v ten rozum, že úřad tento přenechává státnímu pozemkovému úřadu, poukázati úřední správu velkostatku, aby plnila od zavedení vnucené správy, t. j. od 18. srpna 1919 deputát příslušející Strakonickému beneficiáru in natura nebo dle tržních cen platných té doby po dohodě s děkanem v penězích, při čemž podotkl, že není závady ani v tom směru, aby pohledávka děkanova z doby před 18. srpnem 1919 byla z pokladny velkostatku uhrazena. Jak zástupce stěžovatelův, tak i zástupce soukromého účastníka ve svých přednesech při veřejném ústním líčení souhlasili v tom, že zemská politická správa v přípisu tomto neučinila rozhodnutí o nároku Dra Josefa M. na reluici jeho deputátu, a ani nejvyšší správní soud v odpovědi zemské politické správy rozhodnutí takového již proto viděti nemohl, že připiš mluví všeobecně o plnění deputátu in natura a ponechává eventuelní úpravu jeho v penězích budoucí dohodě stran. Při tomto stavu věci neměl žalovaný úřad průkazu o likvidnosti nároků Strakonického děkana, jenž by mu byl dán autoritativním výrokem úřadu k rozhodování o nároku tomto povolaného.
Žalovaný úřad mohl arciť uvážiti a dle výsledku této úvahy — bez újmy práva vlastníkova, jemuž tím jinak ani ve věci samé ani co do formálního provedení jeho stanoviska nesmělo býti prejudikováno — zaříditi, zda a pokud možno či nutno prozatím až do pravoplatného rozhodnutí o tomto nároku použíti výtěžku statku k eventuelnímu budoucímu povinnému jeho plnění.
Ale žalovaný úřad se neobmezil na opatření pohybující se jen v těchto úzkých mezích, nýbrž, jak znění jeho rozhodnutí dokazuje, sám ihned beze všech výhrad vyslovil, že Dru Josefu M. přísluší za dobu od 1. června 1917 do 31. května 1920 nedoplatek reluovaného deputátu per 39616 K 99 h a že od 1. června 1920 má deputát býti reluován dle běžných cen a měsíčně vyplácen až na ryby a dříví, které jest odváděti in natura.
K rozhodování o reluici deputátu, který dle listiny ze dne 28. února 1797 má býti plněn in natura, není však žalovaný úřad kompetentní a rozhodnutí jeho je proto nezákonné.
Poukaz k výplatě peněžitých nároků Strakonického děkana z výtěžků vnucené správy na tomto protizákonném podkladě proti vůli vlastníka spravovaného statku učiněný, jeví se proto rovněž nezákonným.
Z těchto důvodů slušelo naříkané rozhodnutí zrušiti dle § 7 zákona o správ. soudě.

Citace:

č. 876. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 606-610.