NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 13259.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 16 ř. zák.).
Zákonem není vyloučena dohoda stran, že dosavadní remunerace nebude na příště vyplácena.
(Rozh. ze dne 8. února 1934, Rv I 91/34.)
Žalobkyně byla zaměstnána jako úřednice u žalované společností a byla jí vyplácena počínajíc podzimním veletrhem 1921 pravidelně remunerace po každém veletrhu až do jarního veletrhu 1930. Za podzimní veletrh 1930, za jarní a podzimní veletrhy 1931 a za jarní veletrh 1932 nebyla žalobkyni remunerace vyplacena. Proti žalobě o zaplacení těchto remunerací namítla žalovaná, že žalobkyně prohlášením ze dne 18. listopadu 1931 výslovně svolila k tomu, by za podzimní veletrh 1930 a za oba veletrhy 1931 nebyla jí vyplacena poveletržní odměna, jež dříve představovala částečně dobrovolnou odměnu, částečně náhradu za práci přes čas, a souhlasila s tím, aby dosavadní její nárok na práci přes čas byl splacen a uhrazen tím, že počínajíc jarním veletrhem budou jí, pokud bude ve službách žalované, opětně vypláceny poveletržní odměny, jimiž však budou kryty i veškeré nároky za práci přes čas, a že žalobkyně vzala na vědomí, že výši těchto odměn určí správní rada, a rozhodnutí jejímu se výslovně podrobila. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Jestliže žalobkyně svolila k tomu, by odměna byla stanovena správní radou dle finančního výsledku veletrhu, nemohla jí jako zaměstnankyni nebýti neznámá finanční tíseň žalované strany a musela proto počítati s tím, že příště nedostane se jí snad odměny vůbec. Pakliže však přes to prohlásila, že se podrobuje rozhodnutí správní rady vždy plně a bez námitek, učinila tak dobrovolně, vážně, určitě a srozumitelně (§ 869 obč. zák.) a jest remunerací ve smyslu tohoto prohlášení považovati jen za dobrovolnou odměnu, na niž žalobkyně nemá nárok. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud se týče periodické remunerace, dovozuje dovolatelka, že na ni měla právní nárok hned od počátku služebního poměru jako na součást svého služebního platu. Ale v tomto sporu nejde o to, zdali žalobkyně měla nárok na remuneraci v dřívější době hned od počátku svého služebního poměru, nýbrž jde jen o to, zdali podpisem prohlášení ze dne 18. listopadu 1931 svolila k tomu, by nárok na remuneraci za čtyři veletrhy — t. j. za podzimní veletrh roku 1930, za jarní a podzimní veletrhy v roce 1931 a za jarní veletrh v roce 1932 — byl smluvně nově upraven způsobem naznačeným v tomto prohlášení. Toto prohlášení bylo pro žalobkyni závazné a jde ještě jen o jeho výklad. Po té stránce schvaluje dovolací soud právní úsudek odvolacího soudu, že žalobkyně, projevivši dobrovolným podpisem onoho prohlášení svůj souhlas k tomu, by jak dosavadní veletržní odměny, pokud nebyly vyplaceny, tak i příští takové odměny byly určeny správní radou žalované firmy podle jejího volného rozhodnutí, jemuž se žalobkyně vždy plně a bez námitek podrobuje, projevila takto jasně svou vůli, že veletržní odměny, o něž tu jde, mají býti považovány za dobrovolnou odměnu, na kterou žalobkyně nemá právní nárok. K tomu jest uvésti, že ustanovení § 16 zák. ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. zák. o periodické remuneraci stanoví jen vykládací pravidlo pro případ, že zaměstnanci již přísluší nárok na poskytnutí remunerace, a že zákon sám na ně nárok neposkytuje. (Rozh. čís. 10661 sb. n. s.) Není tedy zákonem vyloučeno smluvní ujednání stran, že dosavadní remunerace nebude vyplácena.

Citace:

Čís. 13259. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 176-177.