Čís. 1251.

Loupež ve smyslu §§ 192 a 194 tr. zák. jest dokonána již tím, že se pachatel věci skutečně zmocnil, třebas se mu nepodařilo držbu uloupené věci si zabezpečiti a věc si přivlastniti.
V tom, že předseda porotního dvoru soudního překročil dobu, nutnou dle okolností k přednesu právního poučení, nelze spatřovali zmatečnost.
(Rozh. ze dne 19. července 1923, Kr I 437/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního jako porotního soudu v Praze ze dne 22. května 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže dle §§ 190, 192, 194 tr. zák. — mimo jiné z těchto důvodů:
Opodstatněn není ani důvod čís. 8 §u 344 tr. ř. Lze jej uplatňovati jen tehdy, udělil-li předseda porotcům nesprávné právní poučení ve směru §§ 325 a 327 tr. ř. Přezkoumání tohoto poučení lze arci provésti jen v tom případě, když jeho obsah je obsažen v protokolu o hlavním přelíčení. Tomu zde tak není a nežádal ani obhájce, ač k tomu byl dle §u 325 tr. ř. oprávněn, aby právní poučení bylo v protokolu uvedeno v patrnost. Nemá proto zrušovací soud po ruce onoho podkladu, na základě něhož by mohl posouditi, zda bylo právní poučení porotců správným či nikoli. Nehledě k tomu bylo poučení předsedy, že loupež byla dokonána tím, že skutečný pachatel Sch. nabyl na chvilku držení tašky, úplně správným. Dle §u 192 tr. zák. opodstatňuje již odebrání, odnětí věcí z držby dosavadního držitele přitěžující okolnost, že věc byla skutečně uloupená. Byla proto loupež ve smyslu §§ 192 a 194 tr. zák. dokonána již tím, že se obžalovaný Sch. tašky s obsahem skutečně zmocnil, takže na tom, že se mu nepodařilo držbu uloupené věci si zabezpečiti a věc si přivlastniti, s hlediska zákona nezáleží; nevyžadujeť přitěžující okolnost dokonané loupeže dle §u 192 tr. zák. momentu přivlastnění si uloupené věci. Uvedl-li proto předseda odchylné právní stanovisko obhajoby na pravou míru, odpovídalo to zákonu a byl k tomu nejen oprávněn, nýbrž i povinen. Přednes předsedův má býti sice vyčerpávající, ale též co nejstručnější, leč překročení doby, dle okolností případu k přednesu nutné, není pod sankcí zmatečnosti a nelze k výtce stížnosti, že přednes při tak jednoduchém případě trval neobyčejně dlouho, přihlížeti, i kdyby odpovídala skutečnosti.

Citace:

č. 1251. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 335-336.