Čís. 14255.

S hlediska § 2 aut. zák. nezáleží na tom, zda řidič zodpovídá podle všeobecných zásad občanského zákoníka za vlastní zavinění.
Mohl-li řidič silostroje vynaložením možné opatrnosti zabrániti úrazu dítěte, nepřichází v úvahu případné spoluzavinění rodičů dítěte z důvodu opomenutého dozoru.
(Rozh. ze dne 21. března 1935, Rv I 588/33.) Žalobce domáhá se na žalovaném náhrady škody, tvrdě, že žalovaný jet na svém motocyklu tak rychle a neobezřetně, že čtyřletý žalobce byl jím, když na dané znamení uskočil stranou, zachycen, několik metrů vlečen a zraněn. Nižší soudy neuznaly žalobní nárok důvodem po právu, prvý soud mimo jiné z těchto důvodů: Žalovaný dával včas výstražné znamení, jel rychlostí, jež nedosahovala ani 15 km, a jíž ani místo nehody nevyžadovalo, byl pánem své rychlosti, neopatrnou jízdou zranění žalujícího nezavinil, a k zranění došlo pouze náhodou tím, že dítě, byvši bez dozoru ponecháno sobě v jízdní dráze vběhlo žalovanému nenadále do cesty.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce změnil rozsudky nižších soudů a uznal, že žalobní nárok je důvodem po právu.
Důvody:
Žalovaný, jenž jeda motocyklem přejel a zranil 4letého žalobce, vyvinoval se podle § 2 zákona ze dne 9. srpna 1998 čís. 168 ř. z. tvrdě, 1. že nezletilý žalobce mu skočil do cesty, 2. že rodiče žalobcovi zanedbali svoji povinnost, nechavše své dítě bez dozoru. Vyviňuje se tedy tím, že vinu na úrazu mají poškozený sám a jeho rodiče, tedy třetí osoby, za něž neručí. Vyvinovací důkaz v onom směru musí selhati, neboť o zavinění 41etého dítěte jako osoby, která s právního hlediska nemá vůli, nelze mluviti (§ 21, 248, 1308 obč. zák., rozh. Gl. U. 5639 a sb. n. s. čís. 7614). Žalobce byl s dvěma jinými soudruhy v jízdní dráze, když žalovaný dával výstražné znamení a k dětem se blížil rychlostí 15 km nepřevyšující, a hoši měli možnost i čas se uhnoutii na chodník podle nich, jakž plyne z toho, že druzí dva hoši tak také učinili. Žalovaný spatřil nezletilého žalobce na vzdálenost asi 50 kroků. Podle nižších soudů žalobní nárok není důvodem po právu, jelikož žalovaný na nehodě nemá viny, an neměl příčiny zmírniti rychlost pod 15 km. Toto právní posouzení není však správné, neboť nesejde na tom, zda žalovaný »má vinu«, t. j. zda zodpovídá podle všeobecných zásad občanského' zákoníka za vlastní zavinění (§ 1294, 1297, 1299 obč. zák.), nýbrž jen na tom, zda se podle § 2 zák. o jízd. silostroj. vyvinil. A s tohoto hlediska jest usouditi, že žalovanému nepodařilo se vyviniti, neboť, nehledíc k všeobecným předpisům o ručení za náhradu škody podle § 1297, 1299 obč. zák., plynula i ze zvláštního předpisu o jízdě motorovými vozidly, tedy z § 45 nařízení čís. 81/10 ř. z. pro žalovaného povinnost, viděl-li již na vzdálenost 50 kroků malé děti, mezi nimi i čtyřletého žalobce před sebou v jízdní dráze, tedy osoby, o nichž musil předpokládati, že zanedbají pozornost u jiných rozumných osob zpravidla předpokládanou, učiniti veškerá opatření; měl tedy výstražná znamení opakovati, nesměl v jízdě pokračovati, nýbrž měl ji zmírniti a po případě, pozoroval-li, že děti nemíní silnici včas opustiti, nebo že jsou v rozpacích, bezpodmínečně zastaviti. Nemůže se za dané situace vyvinovati tím, že žalobce »z nenadání skočil pod motocykl«, nebo že »utíkaje, vběhl náhle přímo před motocykl«, neboť, že se to mohlo státi, zavinil jen žalovaný tím, že nešetřením platných předpisů a příkazů opatrnosti všeobecně předpokládané nechal přiostřiti situaci tak, že pak bylo již možné jen jednání z nenadání, tedy jen náhlé a nerozvážené pohybování jak jeho, tak i žalobce. Správně proto uplatňuje dovolání důvodem čís. 4 § 503 c. ř. s., že se žalovanému důkaz podle uvedeného § 2 nezdařil. Kdyby se řidič byl tak zachoval, jak bylo podle shora uvedeného jeho povinností, nebylo by vůbec k úrazu došlo, takže případné spoluzavinění rodičů žalobce by nebylo již v příčinné souvislosti s úrazem, aspoň ne v tak blízké, že by pro posouzení spojitosti s praktického hlediska, platného ve všedním životě, přicházela v úvahu. Spoluzavinění rodičů tu není již proto, že matka žalobcova, chtějíc se postarati o dohled nad žalobcem, to v den úrazu pro náhlou nemoc učiniti nemohla, že tedy měla dobrou vůli vykonati dozor, ježto z nedostatku povinného dozoru by byla práva jen při nedostatku této dobré vůle (viz rozh. sb. n. s. čís. 12312). Nebylo tudíž příčiny k rozdělení náhradní povinnosti ve smyslu posl. odstavce § 2. aut. zákona.

Citace:

č. 14255. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 263-265.