Čís. 124 dis.

Cti a vážnosti stavu se příčí, (omlouval-li advokát nevyúčtování peněz pro cizizemskou stranu došlých tím, že je v Československu obvyklé, že advokáti rozesílají palmární účty koncem roku. Komorní návládní není povinen navrhnouti určitou výměru trestu; učinil-li tak, není kárný senát jeho návrhem vázán.

(Rozh. ze dne 29. prosince 1930, Ds 1 21/30).
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a advokátních kandidátů nevyhověl odvolání obviněného z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 12. května 1930, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem: porušení povinnosti povolání a poškození cti a vážnosti stavu, a odsouzen k pokutě 1000 Kč.
Důvody:
Odvolání napadá jen výrok o vině pol. 2, podle něhož se odvolatel dopustil přečinu poškození cti a vážnosti stavu tím, že nevyúčtování omlouval u cizozemské strany tím, že jest v Československu obvyklé, že advokáti zasílají účty koncem roku, čímž mohl vzbuditi dojem, že jeho jednání jest kryto zvyklostí mezi čsl. advokáty. Vývody odvolatelovy přehlížejí jádro věci, vytýkajíce, že i podle důvodů kárného nálezu jest pravda, že v normálních případech zasílají advokáti obvykle účty koncem roku. Odvolání pomíjí souvislost odsuzujícího výroku pol. 2 s odsuzujícím výrokem pol. 1 a pomíjí, že v důvodech po větě o oné zvyklosti následuje věta, jež prohlašuje za nemístné a nepřípustné, dovolávati se takové zvyklosti, žádá-li strana vydání vyúčtování a palmárního účtu. Důvody kárného nálezu vystihují zcela správně závadnost odvolatelova chování, jenž na naléhavé dopisy klientky, v nichž vyslovuje podivení na tím, že obviněný podává teprve po dvou měsících zprávu o zaplacení 4230 Kč, a dále nad tím, že si srazil 2230 Kč na útraty, a žádá o zaslání specifikovaného účtu v době co nejkratší, odpovídá, že u advokátů v Československu je zvykem, palmární účty rozesílati koncem roku. Tento zvyk nemá nic společného s povinností advokátovou, stanovenou v § 19 adv. ř., podle něhož advokát, srazil-li si — jako v souzeném případě z peněz pro jeho stranu došlých něco na své útraty, musí o tom ihned straně složití účet. Když odvolatel, nezachovav tento předpis, na výzvu strany k vyúčtování přes to poukazuje k onomu zvyku, vzbuzuje tím u strany, která onen předpis nezná, záludně nesprávné přesvědčení, že jeho v pravdě závadné jednání odpovídá zdejšímu právnímu řádu, a u strany, která onen předpis zná, zarážející seznání, že její advokát nešetří zákonných předpisů, upravujících vykonávání jeho povolání, a že je v tom buď svými stavovskými úřady podporován, neb alespoň jejich podporu v tom lstivě předstírá. Takový postup se zřejmě příčí povinnostem cti a vážnosti advokátského stavu. Právem zdůrazňuje kárný soud i to, že se odvolatel vylíčeným způsobem choval proti cizozemské firmě, neboť stav dbalý své vážnosti musí pokládati za zvláště citelné její zlehčení, stavší se v cizině, kde strany nemají na snadě možnost se přesvědčiti, že zlehčující chování nejde na vrub Celého stavu, nýbrž že jde jen na vrub jeho jednotlivého člena. Právě to, že se odvolatel vylíčeným způsobem choval k cizozemské firmě, vrhá na jeho jednání tak špatné světlo a zahanbuje celý advokátský stav tak vážným způsobem, že kárný soud odvolací neshlédává kárným senátem vyslovený trest za nepřiměřený neb upřílišněný, i když se přihliží k nesnázím v povoláni, pro které odvolateli prý nebylo dobře lze, by včas své povinnosti k súčtováni dostál. Nijak na tom nesejde, zda kárný senát překročil míru trestu komorním návladním navrženou, neboť komorní návladní není povinen, navrhnouti určitou výměru trestu; navrhl-li ji, není tím kárný senát (stejně jako jinými jeho návrhy v řízeni o vině nebo trestu) vázán.

Citace:

Čís. 124. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 743-745.