NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10657.

Postup pohledávky, o niž jest zahájen spor mezi postupitelem a postoupeným dlužníkem, pro případ, že postupitel ve sporu zvítězí, není postupem pod výminkou. Soudní smír, jímž byla pak pohledávka ve sporu uznána jest v rozsahu smíru vítězstvím postupitele ve sporu a působí jako kumulativní novace i ve prospěch postupníka.
(Rozh. ze dne 30. března 1931, Rv II 189/30).
Žalovanému byla proti Františku K-ovi povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání pohledávky 10000 Kč, jež příslušela dlužníku proti Aloisů K-ovi, a to na základě soudního smíru, uzavřeného dne 17. prosince 1928 ve sporu. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se Jan F. nepřípustnosti exekuce na pohledávku, tvrdě, že mu František K, dne 25. září 1928 postoupil onu pohledávku 10000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby mimo jiné z těchto důvodů: Námitka žalované strany, že pohledávka ze smíru nebyla žalující straně postoupena, jest bezpodstatná. Zjištěno jest sice postupní listinou, že pohledávka, kterou měl František K. za Aloisem K-em, byla postoupena již dne 25. září 1928, kdežto smír mezi oběma stranami uzavřen byl teprve dne 19. prosince 1928, avšak v platném právu uznáno jest zcizení rei litigiosae s účinky soukromoprávními za sporu (§ 234 c. ř. s.) a mylný jest i další názor žalované strany, že smírem pohledávka Františka K-a teprve vznikla. Vždyť novace má ráz nejen privativní, nýbrž i kumulativní, a v souzeném případě byla žalované straně postoupena táž pohledávka, která byla zažalována, o které ve sporu jednáno, a která pak smírem ze dne 19. prosince 1928 byla jen utvrzena. Vždyť žalována byla pohledávka Kč 10000 z důvodu navrácení kupní ceny, ve stejné výši a z téhož důvodu byla Františku K-ovi ve smíru přiznána, takže smír jest vlastně podrobením se žalobnímu nároku. Má proto soud za prokázáno, že pohledávka Františka K-a, byvši řádně žalující straně postoupena, stala se vlastnictvím žalující strany a jest proto vedení exekuce na tuto pohledávku ve smyslu § 37 ex. ř. nepřípustné. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Není správný názor odvolání, že pohledávka původní zažalovaná postupitelem a pohledávka ze smíru nejsou totožné a že pohledávka ze smíru nemohla býti žalobci postoupena, poněvadž jí v čase postupu ještě nebylo. Již z ustanovení poslední věty § 1379 obč. zák. plyne, že řečený smír má ráz kumulativní, nikoliv privativní a není pochybnosti ani o tom, že postoupená pohledávka smírem nezanikla, by jím pozbyl postup účinnosti. Poněkud jiný by býval právní stav, kdyby postupitel byl smírem získal méně, než co žalobci postoupil, poněvadž žalobce by pak v poměru k postupiteli nebyl povinen smír ujednaný bez jeho souhlasu uznati, ale v souzeném případě získal smírem právě tolik, kolik postupitel postoupil žalobci, takže i tato obtíž je tu vyloučena. Neopovídá skutečnosti, že napadený rozsudek vychází z názoru, že smír, o nějž tu běží, má zároveň ráz novace privativní a kumulativní, poněvadž rozsudek jen všeobecně uvádí, že novace může míti ráz kumultativní i ráz privativní, ale výslovně správně zdůrazňuje, že novace, jíž se zabývá, má ráz jen kumulativní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o právní posouzení věci, dovozuje dovolatel: 1. že postup pohledávky Františkem K-em Janu F-ovi byl podmíněným, že byl vázán na podmínku vítězství Františka K-a ve sporu Ck II a 503/28 a že smír ve sporu tom uzavřený není vítězstvím ani té ani oné strany, a 3. že původní sporný právní poměr mezi Františkem K-em a Aloisem K-em byl smírem ze dne 17. prosince 1928 prohlášen za zrušený, že tento smír nemá povahu novace kumulativní podle § 1379 obč. zák., nýbrž že jest v něm spatřovati narovnání podle § 1380 obč. zák., že jím zabavená pohledávka teprve vznikla a nemohla tedy před tím býti postoupena žalobci. S dovolatelovými právními vývody nelze souhlasiti. Ze zjištění prvého soudu, že František K. řekl Janu F-ovi, že mu postupuje svou pohledávku za Aloisem K-em pro případ vítězství ve sporu, neplyne , ještě, že se postup stal pod výminkou ve smyslu §§ 897, 696 obč. zák., a odvolací soud výstižně vyložil, že šlo ve skutečnosti o samozřejmý předpoklad. Ani v postupní listině ze dne 25. září 1928, jež byla hned potom sepsána a Františkem K-em podepsána, není o nějaké výmince postupu zmínky. Ostatně smír uzavřený ve sporu Ck II a 503/28 byl pro Františka K-a ve skutečnosti vítězstvím co do částky 10000 Kč, o kterou jde, neboť se jím Alois K. zavázal, že vrátí Františku K-ovi 10000 Kč, to jest stejnou částku, jež byla zažalována. Nejvyšší soud schvaluje také názor nižších soudů, že soudním smírem co do částky 10000 Kč byla dosavadní obligace mezi Františkem K-em a Aloisem K-em beze změny v právním důvodu a ve věci hlavní utvrzena zřízením nové obligace nesoucí se k témuž plnění, že tudíž šlo o platební slib, novaci kumulativní, pro kterou mluví též domněnka § 1379 obč. zák. Po té stránce odkazuje se dovolatel na správné důvody nižších soudů, jež nevyvrátil. Rozhodnutí čís. 3405 a 3503 sb. n. s., na něž poukazuje dovolání, nedopadají na souzený případ, any mají zcela jiný skutkový a právní základ. K vývodům dovolatelovým se ještě připomíná, že v tomto sporu nejde o otázku, mohl-li by někdo jiný než strany nabýti práv z exekučního titulu vzniklého ve sporu, nýbrž jde jen o to, byla-li žalovaným exekučně zabavená pohledávka totožnou s pohledávkou postoupenou již před tím žalobci, dále že předmětem postupu mohou býti podle § 1393 obč. zák. a § 234 c. ř. s. i pohledávky sporné, a že dovolatelem zdůrazňovaná okolnost, že postoupený dlužník Alois K. byl o postupu vyrozuměn teprve po uzavření smíru, nepodporuje nijak stanovisko jím hájené, nýbrž spíše nasvědčuje tomu, že se postup a vyrozumění o něm vztahovaly právě na pohledávku smírem utvrzenou.

Citace:

Čís. 10657. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 458-460.