Č. 3594.

Obecní dávka z motor, doprav, prostředků: * Nároku na osvobození od dávky obecní z držení motorových dopravních prostředků dle § 2b) vzorných pravidel (Příl. k nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb.) nepozbývá oprávněný obchodník s motorovými vozidly, používá-li vozů, určených k prodeji, toliko k jízdám za účelem předvedení jich koupěchtivým nebo přemístění jich z jedné části závodu do jiné místně odlišné.
(Nález ze dne 10. května 1924 č. 7372).
Věc: V. W. v D. proti okresní správní komisi v Karlových Varech o dávku z motorických dopravních prostředků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 30. ledna 1923 přihlásil st-l u obec. úřadu v D. 5 nákladních automobilů a 1 osobní systému »Puch« o 14 HP výkonnosti trvalé a 38 HP výkonnosti nejvyšší. Na to mu byla předepsána z osobního auta dávka za dobu od 1. října do 31. prosince 1922 per 1218 Kč 75 h a za dobu od 1. ledna do 31. prosince 1923 per 4875 Kč. Ze spisů vychází, že za základ bylo vzato 38 HP, ovšem není patrno, zdali tato okolnost byla se st-lem sdělena.
V odvolání dovozoval st-l, že ve zmíněném voze jel od 1. října do 31. prosince 1922 toliko dvakráte, že jej má jen na prodej, že není s to platiti dávku z vozů. sloužících jedině jeho obchodu, a to tím méně, když jde pouze o jízdy za účelem předvádění vozů koupěchtivým. Ostatně nenáležejí vozy jemu, neboť dluhuje Sch-ově bance v K. V. 200.000 Kč a firmě F. 60.000 Kč. Starosta obce vyžádal si na to policejní zprávu, v niž uvedeno, že st-l byl několikráte viděn při jízdách ve zdaněném voze, že však se nedá zjistiti, zda šlo o jízdy výdělečné či soukromé z jeho garáže v D. do prodejních místností v K. V. Na to obec. zastupitelstvo v D. odvolání zamítlo.
V dalším odvolání podaném k osk-i v K. V. obracel se st-l jednak proti předepsání dávky samé, jednak proti její výši. V prvém směru poukazoval na § 2 d. ř. (příl. nař. z 12. srpna 1921 č. 143 Sb.), dle něhož obchodníci s automobily jsou od uvedené dávky osvobozeni a tvrdil, že veškeré vozy drží jedině za účelem prodeje a že roku 1923 ve zdaněném voze ani jednou nejel; v příčině druhé odvolával se na § 6 cit. předpisu, uváděje, že zmíněné vozidlo přivezl do garáže v D. teprve 3. října 1922 a že již 15. dubna 1923 je odvezl do svého obchodu v K. V., takže pro zdanění jeho ie rozhodnou toliko tato doba. Nad to má toto auto jen 14 HP, takže by dávka činila za 1 rok toliko 625 Kč a tudíž za 6½ měsíců jen 338 Kč.
Osk nařídila obci D., aby znalecky dala zjistiti, kolik koňských sil zdaněný vůz skutečně má. Znaleckým posudkem inž. K. Sch. bylo pak zjištěno, že vůz, o nějž tu jde, čítá 20.09 HP. Ze spisů není zřejmo, zdali tento posudek sdělán byl za účasti st-le, ani zdali s ním byl jeho obsah před vydáním nař. rozhodnutí sdělen. Na to osk rozhodnutím z 29. října 1923 nevyhověla odvolání st-lovu z důvodu, že dle § 2 d. ř. jsou osvobozena od dávky jen taková vozidla, která, jsouce určena k prodeji, nacházejí se nepoužita v držení oprávněných obchodníků s automobily. St-l, jak sám udal v rekursu a jak také policejně bylo zjištěno, zdaněného vozu používal k jízdám. Pokud jde o výšku předepsané dávky, doporučil žal. úřad obci tuto dávku vypočítati jen z 20.09 HP a snížiti ji proto ročně na 1488 Kč 50 h.
Toto rozhodnutí bylo st-li obcí sděleno s podotknutím, aby nyní pravoplatně předepsanou dávku ve zmíněném sníženém ročním výměru za dobu od 1. října do 31. prosince 1922 a za dobu od 1. ledna 1923 do 8 dnů pod následky exekuce zaplatil.
Proti tomu směřuje stížnost, obracející se jednak v zásadě proti přípustnosti dávky vůbec, jednak proti její výši.
Nss uvažoval o ní takto: Co do osvobození od dávky je rozhodným předpis § 2 lit b) pravidel o vybírání obecní dávky z drženi motorických dopravních prostředků, jenž zní: »Dávka se neplatí z vozidel, která jsouce určena k prodeji, jsou nepoužívaná v držení oprávněných obchodníků s motorovými vozidly«.
Z tohoto ustanovení plyne, že cit. norma činí osvobození od dávky závislým na třech momentech: jednak aby šlo o vůz určený k prodeji, jednak aby byl v držení oprávněného obchodníka s motorickými vozidly a konečně aby ho nebylo používáno. Existence prvých dvou předpokladů není brána žal. úřadem v pochybnost a lze ji tudíž považovati za zjištěnou. Spor zaostřuje se toliko na zodpovědění otázky, zdali vůz, o nějž tu jde, lze ve smyslu dávk. řádu míti za nepoužívaný čili nic. Žal. úřad odpovídá na tuto otázku záporně, vycházeje dle znění nař. rozhodnutí ze stanoviska, že vozidla jest používáno, podnikají-li se jím nějaké jízdy vůbec. Stížnost tvrdí opak, uvádějíc, že pod pojem takového používání nemůže spadati předvádění vozu koupěchtivým nebo doprava jich ze závodu do jiného za účelem prodeje a tvrdí, že st-l jinakých jízd se sporným vozem nepodnikal. To uváděl st-l, třebas se zcela přesně nevyjadřoval, i v řízení admin., jestliže tvrdil s poukazem na § 2 d. ř., že se sporným vozem v r. 1923 žádnou jízdu nepodnikl a že vůbec svými vozy jezdí za účelem jich předvádění koupěchtivým, převážení jich k vůli obchodu z garáže v D. do K. V.
Nss má za to, že výklad, který dává rozhodné normě st-l, nutno uznati za správný. V § 1 rozeznává cit. dávk. řád jednak motorová kola a automobily nákladní; v § 5 pak stanoveno, že držitelé vozů jsou povinni oznámiti obci, zdali se jich používá k účelům osobním či nákladním. Z těchto ustanoveni plyne, že za používaná považuje zákon toliko taková vozidla, kterých skutečně jest používáno k některému z obou účelů uvedených v § 5, totiž k dopravě osob neb nákladů. Vozy, ohledně nichž tento účel a způsob skutečného užívání zjištěn není, nelze proto považovati za používané ve smyslu cit. § 2 lit. b) Proto nepadá na váhu, zdali se s jednotlivými vozy podnikají příležitostně nějaké jízdy, jen když účel těchto jízd není právě doprava osob neb nákladů. Jestliže tudíž oprávněný obchodník s vozy, které jsou v jeho držení, podniká jízdy za jiným než uvedeným účelem, jmenovitě aby je předvedl koupěchtivým nebo převezl z jedné části závodu do jiné, místně odlišné, pak nelze mluviti o tom, že by jich používal ve smyslu cit. § 2 lit. b) a tím pozbyl nároku na osvobození od dávky tímto předpisem stanoveného.
Avšak právě takový případ st-l tvrdí a tvrdil jej již v řízení admin. Žal. úřad však považoval pro odůvodnění svého stanoviska za dostatečné zjištění, že st-l vůbec s vozem, o nějž tu jde, nějaké jízdy konal. Tento názor jest, jak dovozeno, mylný. Jím veden nepovažoval žal. úřad za nutné konati šetření o tom, jakého druhu ony jízdy byly a skutková podstata sporného případu zůstala proto v rozhodném směru kusou. Nedostatek tento znemožňuje nss-u spolehlivé posouzení jak zákonitosti nař. rozhodnutí, tak i účinnosti obrany st-lem přednesené a nutno jej tudíž kvalifikovati jako podstatnou vadu řízení.
Poněvadž však tato vada byla, jak dovozeno, zaviněna mylným pojetím příslušné právní normy, jest použití § 7 zák. o ss plně odůvodněno. Co do výše sporné dávky, která předpokládá její principielní oprávněnost a přijde tudíž teprve in eventum, že by totiž námitce prvé vyhověno nebylo, v úvahu, nutno rovněž postup žal. úřadu při vyšetřování základů vyměřovacích jmenovitě v ohledu počtu koňských sil zdaněného auta (§1 č. 1) a doby rozhodné (§ 6) pro výměru dávky označiti za vadný, ježto úřad skutkovou podstatu všech námitek st-lem v tomto směru uplatněných předmětem svého šetření neučinil.

Citace:

Čís. 9604. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 197-198.