Čís. 9604.


Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Nelze shledávati příhodu v dopravě v tom, že motorový vůz neměl na zadním vchodu ochranné zařízení, by bylo zabráněno vypadnutí člověka za jízdy, šlo-li o nový vůz elektrické dráhy, při nichž byly závory při vstupu na zadní plošinu zrušeny.
Není příhodou v dopravě, sestoupí-li cestující před zastávkou na stupátko vozu pouliční dráhy, by po zastavení vozu mohl ihned seskočiti.

(Rozh. ze dne 1. února 1930, Rv I 929/29).
Žalobce vypadl za jízdy z vozu pouliční dráhy a poranil se. Žaloba o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Předpokladem povinnosti k náhradě škody jest podle § 1 zákona ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. zák., o který žalobce žalobní žádost opírá, že bylo způsobeno tělesné poškození neb usmrcení člověka příhodou v dopravě, to jest událostí, která se odchyluje od normálního provozu vozby, která o sobě jest s to člověka poškoditi neb usmrtiti a udála se mimo osobu poškozeného. Bylo proto na žalobci, by prokázal, že jeho poranění bylo způsobeno příhodou v dopravě. To žalobce neprokázal. Podle zjištění nižších soudů motorový vůz, na němž byl žalobce, sebou netrhl a žalobce z vozu nevypadl následkem kromobyčejného trhnutí vozem, jak tvrdí, nýbrž proto, že mu, když stál na stupátku, uklouzla noha. Tímto zjištěním jest dovolací soud vázán. Nelze shledávati příhodu v dopravě ani v tom, že motorový vůz na zadním vchodu neměl ochranné zařízení, by vypadnutí člověka za jízdy bylo zabráněno, ano podle zjištění nižších soudů takového ochranného zařízení bylo sice použito při starých vozech, při nových vozech elektrických drah však byly závory při vstupu na zadní plošinu po levé straně ve směru jízdy zrušeny, takže není ničím od pravidla se odchylujícím, že motorový vůz, v němž žalobce jel, nebyl tímto zařízením opatřen. Není odchylky od normálního provozu ani v tom, že se žalobce bez nutkavé příčiny za jízdy postavil na stupátko vozu, jak nižšími soudy bylo zjištěno. Nevyhovovalo by sice vzhledem k zákazu pravidelnému provozu, kdyby průvodčí vozu dal znamení k odjezdu nebo dovolil, by se v jízdě pokračovalo, dokud nastupující osoby jsou ještě na stupátku; sestoupí-li však osoba před zastávkou na stupátko, by po zastavení vozu ihned mohla seskočiti, jest to sice jednání neopatrné, ba přímo zakázané, avšak není to příhodou v dopravě, nýbrž svémocným činem zpravidla neodvratitelným, za který odpovídá, kdo tak se zachová. Nebyla-li však prokázána příhoda v dopravě, není třeba obírati se další otázkou, zda ji zavinil žalobce sám anebo zdá je tu jiný vyviňovací důvod podle § 2 cit. zák.
Citace:
Čís. 9604. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 197-198.