NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9870.

Pošta: * Uznávací a evidenční poplatek za udělení koncese ke zřízení a provozování soukromého telefonního zařízení má povahu dávky veřejnoprávní a nepodléhá promlčení ani podle analogie předpisu o. z. o., ani podle ustanovení zák. z 18. března 1878 č. 31 ř. z.
(Nález ze dne 3. května 1932 č. 18094/31.)
Věc: Báňská a hutní společnost v Brně (adv. Dr. Jar. Hampl z Mor. Ostravy) proti ministerstvu pošt a telegrafů (vrch. odb. r. Dr. Vilibald Helbing) o dodatečný předpis uznávacích a evidenčních poplatků telefonních.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 18. února 1928 udělilo ředitelství pošt a telegrafů v Opavě stěžující si společnosti novou koncesní listinu ke zřízení a provozování soukromého telefonního zařízení v jejích závodech — Č. 9870 —
v T. a předepsalo jí v čl. 5 odst. 5 a 6 této listiny z částí zařízení, jež st-lka v době předchozí zřídila a provozovala bez úřední koncese, za dobu od 1. dubna 1910 do 31. prosince 1927 uznávací a evidenční poplatky podle dřívějších koncesních podmínek úhrnnou částkou Kč 79962,50.
Odvolání, jež st-lka z výměru toho podala a v němž namítala, že poplatky jí předepsané jsou podle § 1480 o. z. o. z velké části promlčeny, žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl z těchto důvodů: Poplatky uznávací a evidenční za koncesovaná soukromá zařízení telefonní jsou předpisovány na základě výhradného práva státu zřizovati na území státním telegrafy a telefony (telegrafní regál). Stát propůjčuje výkon tohoto práva koncesí, tudíž aktem veřejnoprávním, z čehož vyplývá, že poplatky uznávací a evidenční, předpisované státem při příležitosti koncese soukromého telefonního zařízení, jsou povahy veřejnoprávní. Na poplatky veřejnoprávní nevztahují se však ustanovení o. z. o. o promlčení. Poplatek veřejnoprávní zaniká promlčením pouze tehdy, je-li tento právní následek výslovně stanoven zákonem. Neexistuje však zákon, kterým by bylo stanoveno promlčení poplatků uznávacích a evidenčních. Specielní zákon z 18. března 1878 č. 31 ř. z. zavedl sice promlčení pro některé druhy finančních nároků státních, avšak poplatky uznávací a evidenční nenáleží k žádnému druhu poplatků v tomto zákoně taxativně vyjmenovaných.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané musil se nss na prvém místě zabývati námitkou, že předepsané poplatky nemají rázu poplatků veřejnoprávních, nýbrž poplatků soukromoprávních.
Pro otázku tuto je jedině rozhodným, na jakém základě žal. úřad poplatky ty st-lce předepsal. V daném případě neučinil tak na základě soukromoprávní úmluvy nebo jinakého titulu soukromoprávního, nýbrž výhradně za své úřední pravomoci vrchnostenské, ukládající subjektu, jeho pravomoci podrobenému, aby zaplatil poplatek, k jehož složení je po jeho názoru podle platných norem povinován za to, že mu byla udělena vrchnostenským aktem koncese k tomu, aby si zřídil a provozoval soukromý telefon. Nemůže tedy býti sporu o tom, že st-lce byly sporné poplatky předepsány jako poplatky veřejnoprávní, na čemž nic nemůže měniti okolnost, že se žal. úřad k odůvodnění svého práva, poplatky ty předpisovati, odvolal na výhradné právo státu zřizovati telegrafy a telefony, o kterémžto právu tvrdí st-lka, že nemá vůbec zákonného podkladu, resp. že by tu mohlo jíti jen o monopol rázu soukromoprávního, neboť okolnosti tyto mohly by býti rozhodny jen pro posouzení otázky, zda žal. úřad byl oprávněn st-lce uvedené poplatky vůbec předpisovati, resp. byl-li oprávněn žádati je pouze jako úplatu soukromoprávní a tedy nikoli ve formě úředního rozhodnutí, nýbrž pouze ve formě prohlášení strany, avšak pro otázku právní povahy poplatků, jak byly st-lce předepsány, jsou bez právního významu. Vzhledem k tomu, že stížnost v tomto směru svoji námitku výslovně formuluje jen v ten smysl, že předepsané poplatky mají povahu poplatků soukromoprávních, mohl by nss po této stránce přestati na — Č. 9870 —
tom, co shora uvedl. Leč ani tenkráte, kdyby námitku stížnosti bylo lze chápati tak, že sporné poplatky nesměly st-lce jako veřejnoprávní býti vůbec předpisovány, nebylo by lze jí dáti za pravdu.
Telefon, právě tak jako telegraf, pošta a v nejnovější době rádio, jest zařízením, jež má sloužiti k tomu, aby umožnilo dorozumívání se obyvatelstva, zejména na větší vzdálenosti, na podkladě širším, tedy bez potřeby dopravovati dotčenou zprávu zvláštním poslem. Právo zřizovati a provozovati takové zařízení — mimo rozšiřování zpráv tiskem, jež bylo upraveno zákony specielními — bylo již ode dávna vyňato ze soukromoprávní sféry jednotlivců a bylo normativně upraveno jako zvláštní regál, t. j. toto právo bylo vyhraženo státu, nikoli ovšem jako pouhý fiskální monopol rázu hospodářského, nýbrž jako výhradné právo výsostné. Na tomto základě spočívá zejména také dosud platný poštovní zákon, vydaný patentem z 5. listopadu 1837 č. 47 sb. zák. pol. z r. 1838 a stejně také dv. dekret z 25. ledna 1847, č. 2581 Sb. zák. pol. č. 9 o zřizování telegrafů. Dlužno tu poukázati na úvodní slova obou těchto norem, jež neodůvodňují zřízení dotčených regálů ohledy fiskálními, nýbrž výhradně zájmy veřejnými, zejména zájmy veřejné správy (viz úvodní slova cit. dv. dekr. z r. 1847: 9/1847 sb. z. p.). Třeba že tyto normy nemluvily — a nemohly mluviti — o rozšiřování zpráv telefonem, přece dlužno v nich spatřovati všeobecně vyslovenou zásadu, že zřizování a provozování jakýchkoli zařízení, sloužících ke zprostředkování zpráv na širším základě, má nadále zůstati vyňato z okruhu soukromých práv jednotlivců a má býti vyhraženo státu, kterážto výhrada postihovala následkem toho i bez zvláštního zákonného předpisu také rozšiřování telefonem. Lze proto základ práva státní správy, nedovolovati zřizování a provoz takovýchto zařízení, tedy i telefonu vůbec, resp. práva povolovati taková oprávnění jen ve formě koncesí a za určitých podmínek, zejména též za podmínky placení určitých poplatků, spatřovati již v obou shora citovaných normách základních. Je proto stížnost v tomto prvém bodě bezdůvodná.
Zbývá tedy jen zkoumati druhou námitku, v níž st-lka dovozuje, že uznávací a evidenční poplatky, jež jí byly předepsány, podléhaly z části promlčení i v tom případě, kdyby bylo lze je uznati za poplatky veřejnoprávní. Zde dlužno předem zdůrazniti, že zánik práva promlčením pro jeho nevykonávání není v našem právním řádě něčím samozřejmým, nýbrž že platí jen tam, kde stanoven byl positivní normou. To platí nejen pro obor práva soukromého, jak o tom svědčí předpisy §§ 1451 a násl. o. z. o., nýbrž i v právu veřejném, zejména též finančním (srov. Myrbach, Grundriss des Finanzrechts, 2. vyd. str. 130). Že předpis § 1480 o. z. o. o promlčení zadrželých ročních dávek platí jen ohledně dávek rázu soukromoprávního a nikoli také pro dávky veřejnoprávní, zejména finanční, je jak ve vědě, tak i v praxi všeobecně uznáváno (srov. Myrbach na uv. místě) a došlo ostatně v zákonodárství positivního potvrzení tím, že ohledně promlčení většiny dávek veřejnoprávních byla — Č. 9870 —
za účinnosti občanského zákona vydána ustanovení zvláštní, ponejvíce zcela odchylná.
Dlužno tedy zkoumati, zda některá z těchto specielních norem vztahuje se také na dávky, o něž v daném případě jde. St-lka dovolává se tu zák. z 18. března 1878 č. 31 ř. z.Zákonem tímto bylo upraveno promlčení přímých daní, platů z měr dolových a výhradných kutišť, daní potravních, tax, kolků a přímých poplatků. Jak st-lka sama připouští, mohly by z berní zde vyjmenovaných přijíti v úvahu jen taxy a přímé poplatky. Při řešení této otázky nelze ovšem postupovati způsobem, jejž navrhuje st-lka, snažíc se z terminologie dnešního zákonodárství a dnešního stavu finanční vědy dovoditi, že poplatky jí předepsané spadají pod ustanovení cit. zákona, nýbrž dlužno zkoumati, co rozuměl zákonodárce r. 1878 výrazem »taxy«, resp. »přímé poplatky«.
Pokud jde o přímé poplatky, dlužno z obsahu zákona, jenž mluví o »kolcích a přímých poplatcích«, usouditi, že tímto výrazem chtěl označiti výhradně onen druh dávek, jejž právě tímto výrazem označuje tehdy již plativší poplatkový zákon z 9. února 1850 č. 50 ř. z., jenž se na dávky, o něž tu šlo, beze vší pochyby nevztahuje. Dávky tyto nelze však po názoru soudu subsumovati ani pod pojem »tax« ve smyslu zák. z r. 1878 o promlčení. Také zde navazoval zákonodárce zřejmě na terminologii tehdy platného zákona z 27. ledna 1840 o kolcích a taxách. Tento zákon však nepoužívá výrazu »taxy« k označení jakýchkoli dávek, jež se vybírají za udělení nějakého úředního oprávnění, jak mylně za to má stížnost, nýbrž označuje tímto názvem výhradně ony dávky, jež zde v dílu druhém (v § 133 pod čís. 1 až 6 a pak dále v oddílech prvém až pátém) taxative vypočítává. Že pod tyto zde vypočítané taxy nespadají dávky, o něž tu jde, o tom nemůže býti sporu. Že také zákon z r. 1878 o promlčení neměl se vztahovati na dávky toho druhu, o jaké v daném případě jde, t. j. na dávky vybírané ministerstvy resortními, to vyplývá z genese tohoto zákona. Podle původního znění vlád. návrhu (viz posl. sněm. sez. VIII. příl. č. 712) měl tento zákon upravovati jen promlčení daní přímých a potravních, tax, kolků a přímých poplatků. Že tím byly míněny jen berně — a tedy také taxy — vybírané státními úřady finančními, podává se z prováděcí klausule v § 11 tohoto návrhu, podle níž měl provedením tohoto zákona býti pověřen výhradně min. fin. Když pak během dalšího projednávání této osnovy rozšířena byla ustanovení její též na promlčení měrného a kutebného, tedy dávek vybíraných úřady báňskými, podléhajícími tehdy min. orby, byla také prováděcí klausule rozšířena, avšak zase jen tak, že vedle min. fin. má zákon ten provésti také min. orby, nikoli však také ministři resortů jiných. Ostatně dostalo se tomuto pojetí zák. č. 31/1878 autentického potvrzení zák. z 10. února 1907 č. 30 ř. z. o vojenské taxe, jež rovněž nebyla vybírána úřady finančními, nýbrž úřady politickými v resortu min. zem. obrany (viz § 8 bod 3 a čl. IV.). V § 9 bodu 6 tohoto zák. se stanoví, že co se týče promlčení vojenské taxy, má býti obdobně šetřeno ustanovení zák. z 18. března 1878 č. 31 ř. z. Kdyby se zák. č. 31/1878 na taxy vybírané ministerstvy resortními přímo vztahoval, bylo by cit. ustanovení zbytečné, rozhodně by však nemohlo nařizovati obdobné použití zák. z r. 1878. Proto nařídil-li tento zákon pouze obdobné použití cit. zákona, dal tím na jevo, že se tento zákon ani na taxy vybírané ministerstvy resortními nevztahuje, z čehož plyne, že se tím méně může vztahovati na jiné dávky, vybírané ministerstvy resortními, jež ani nejsou jako taxy označeny. Z vývodů těchto se tedy podává, že ustanovení zák. č. 31/1878 o promlčení některých berní se na uznávací a evidenční dávky telefonní nevztahuje. Ježto pak st-lka se v tomto směru jiných ustanovení zákonných nedovolává, je stížnost její i v této části bezdůvodná.

Citace:

č. 9870. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 879-883.