Čís. 4392.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Pro zařazení zaměstnance do té které skupiny jest v zásadě rozhodnou jeho poslední skutečně vykonávaná služba. Nepoužil-li však zaměstnavatel zaměstnance ze své vůle k vyšším službám, ač jmenováním a zvýšením platu uznal jeho způsobilost k nim, jest zaměstnance zařaditi do této vyšší skupiny.

(Rozh. ze dne 20. listopadu 1924, Rv I 1138/24).
Žalobce domáhal se na žalovaném majiteli panství placení zaopatřovacích požitků dle skupiny sedmé. Oba nižší soudy přiznaly žalobci zaopatřovací požitky pouze dle skupiny třetí, jež byl též žalovaný uznal.
Nejvyšší soud přiznal žalobci zaopatřovací požitky dle skupiny šesté.
Důvody:
Žalobcem uplatněný dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. ''nesprávné právní posouzení věci) jest opodstatněn. Jest zjištěno, že žalobce byl dekretem ze dne 1. listopadu 1918 jmenován lesním dozorcem (Forstwart) s platem revírního lesního 1600 Kč ročně a s příslušnými kvinkvenálkami, že však přes toto své jmenování a zvýšení dosavadního platu i nadále konal pouze služby hajného první třídy. Soud odvolací v souhlase se soudem prvé stolice zastává názor, že dle předpisu § 10 zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. a podle vysvětlivek k tomu ustanovení ve vládním nařízení ze dne 13. května 1921 čís. 189 sb. z. a n. pro zařazení žalobce jako bývalého zaměstnance na velkém statku pozemkovém do některé ze skupin zaopatřovacích požitků, v tabulce uvedených, jest jedině rozhodnou jeho posledně skutečně vykonávaná služba, a přisoudil žalobci zaopatřovací požitky podle 3. skupiny tabulky jako hajnému první třídy. Arciť odpovídá tento názor doslovu právě citovaných norem a jest také ve většině případů správným. Avšak pro řešení tohoto zvláštního případu pravidla §u 10 zákona nelze použíti. V materiáliích není uvedeno, proč pro zařazeni bývalých zaměstnanců na velkém statku pozemkovém do některé ze skupin zaopatřovacích požitků, v tabulce uvedených, má býti rozhodnou posledně konaná služba. Zákonodárný důvod tohoto ustanovení jest v technice zákona. Služební poměr zaměstnanců, o které jde, nebyl a není dosud jednotně upraven, jako na př. služební poměr státních nebo samosprávných zaměstnanců. Při množství zaměstnavatelů a nedostatku předpisů rázu donucovacího jednotliví zaměstnavatelé upravili služební poměr svých zaměstnanců nikoliv dle jednotného systému a dle stejných zásad, nýbrž způsob úpravy byl různým jak co do výše platů a postupových lhůt, tak co do titulů, jež zaměstnancům při stejném způsobu zaměstnání náležely. Jednotná úprava jejich zaopatřovacích požitků zákonem ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. musila proto nutně vycházeti z jiných, spolehlivějších směrnic a jako taková jevila se nejvhodněji právě posléze konaná služba. Tyto služby zákon podle jejich vlastnosti a hodnoty roztřídil do 11. skupin, podle nichž pak stanovena výše zaopatřovacích požitků. Při tom nesmí býti přehlíženo, že tím se měla překonati obtíž, jež se stavěla jednotné úpravě v cestu proto, že jednotlivé systémy úpravy služebního poměru u různých zaměstnavatelů se od sebe odlišovaly. Shora uvedená ustanovení ukazují pouze cestu, kterou jest nejsnadněji spravedlivě zaopatřovací požitky určiti, neřeší však zároveň pochybnosti, jež se vyskytují při postupu podle ní. Nelze také uvésti žádný rozumný důvod, proč by mělo pravidlo, že rozhoduje posléze konaná služba, platiti také při řešení otázky, která služba jest rozhodnou, když bývalý zaměstnanec konal jinou službu, než jaká byla na dotyčném velkostatku při jeho postavení, titulu a platu obvyklou. Zákon ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. stanoví, do které skupiny sluší zaměstnance zařaditi, když je jisto, že způsob jeho zaměstnání jest v úplné shodě s jeho postavením, platem a titulem, náležejícím mu podle konkrétní faktické úpravy služebního poměru na velkém statku pozemkovém, kde jest zaměstnán, neřeší však otázky, která služba rozhoduje, když zaměstnanec nekonal služby, kterou by dle svého postavení (titulu a platu) měl konati, nýbrž jinou službu. Předpokládá se totiž obyčejný případ, že bývalý zaměstnanec vykonával skutečně onu službu, jež mu náleží. V tomto sporu jde však o takový mimořádný případ. Žalobce byl dekretem ze dne 1. listopadu 1918, jehož pravost strany uznaly, bez omezení povýšen na lesního dozorce. Uvádí-li se v dekretě, že byl jmenován za svou zdatnou činnost v lesní službě lesním dozorcem (Forstwart) v revíru S. a že mu byl přiznán základní plat revírního lesního — tedy ještě vyšší, než by mu byl podle služební hodnosti náležel — s pětiletými přídavky, byl jím služební poměr k zaměstnavateli nově upraven. Nešlo tedy pouze o poctu žalobci prokázanou, nýbrž o skutečné jeho povýšení. Přes to nekonal od té doby služby lesního dozorce, nýbrž zastával na dále službu hajného první třídy. Dle zákona spadá služba hajného první třídy, kterou posléze konal, do kategorie 3 tabulky, služba lesního dozorce (Forswart), kterou dle svého posledního jmenování měl konati, do 6. kategorie. Rozhodnutí sporu závisí tedy dle shora uvedených úvah na řešení otázky, na čí vrub jde okolnost, že žalobce nekonal služby, která mu dle povýšení náležela. Dle zásad občanského zákona nemá sice zaměstnanec zpravidla nároku vůči zaměstnavateli na určitý způsob zaměstnání. Avšak na druhé straně nemůže také býti pochybnosti o tom, že nedostatečné zaměstnání nebo zaměstnání jiným způsobem není zaměstnanci na újmu, neboť zásada §u 1155 obč. zák. (nové znění), že zaměstnanci náleží také úplata za služby, ke kterým nedošlo, když zaměstnanec byl je ochoten konati, ale pro okolnosti, jež se vyskytly na straně zaměstnavatele, je konati nemohl, platí obdobně také pro ostatní jeho nároky, tedy i pro jeho nárok na zaopatřovací požitky podle zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. Když je jisto, že žalovaný zaměstnavatel nepoužil služby žalobce jako lesního dozorce z vlastní vůle, tedy pro okolnost, vyskytnuvší se v jeho osobě, ač jmenováním jeho lesním dozorcem a mimořádným zvýšením platu jeho způsobilost k tomuto služebnímu povolání uznal, ano vyznamenal, jest nepochybně oprávněn závěr, že žalobce tím nepozbyl nároku na zařazení do oné skupiny zaopatřovacích požitků, která mu dle jeho posledního jmenování lesním dozorcem náleží, neboť i při ukončení své činné služby toto služební postavení měl a plat podle něho pobíral. Rozsudky, obou nižších soudů neposoudily věc po stránce právní správně, přisoudivše mu zaopatřovací požitky pouze podle 3. skupiny a nikoliv podle 6. skupiny tabulky.

Citace:

č. 4392. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 655-657.