NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9666.

Zaměstnanci veřejní: Státní zaměstnanec, který vystoupil ze služby, nemá nároku na vrácení pensijních příspěvků zaplacených za dobu služby.
(Nález ze dne 11. února 1932 č. 2045.)
Věc: Dr. Jaroslav P. v J. proti ministerstvu spravedlnosti o vrácení pensijních příspěvků z důvodů resignace.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem presidia vrchního soudu v Praze z 22. března 1929 byla přijata resignace st-lova na místo askultanta u krajského soudu v Jičíně. Na to žádal st-1 podáním z 8. dubna 1929 o vrácení pensijních příspěvků v částce 2154 Kč, jež mu byly sraženy s platů služebních za dobu od 1. ledna 1926 do 31. března 1929, spolu s úroky a bez jakékoliv srážky.
Žádosti té nevyhovělo presidium vrchního soudu v Praze a v dalším postupu žal. úřad nař. výnosem z těchto důvodů: »Nehledíc k tomu, že st-1 přijatou resignací pozbyl veškerých nároků z dřívějšího služebního poměru, jest stížnost nesprávného náhledu o povaze pensijních příspěvků. Pensijní příspěvky státních zaměstnanců nejsou prémií pro starobní zaopatření jednotlivého státního zaměstnance nebo jeho rodiny, nýbrž všeobecnou všem státním zaměstnancům uloženou dávkou, která má sloužiti k částečnému krytí celkového nákladu pensijních a zaopatřovacích požitků. V případě dobrovolného opuštění služby nemá zaměstnanec nároku na vrácení příspěvků«.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí nss uvážil:
Na sporu jest otázka, má-li státní zaměstnanec, který vystoupil ze státní služby, nárok na to, aby mu byly vrácený pensijní příspěvky za dobu služby zaplacené. Stížnost dovozuje tento nárok argumentací, že pensijní příspěvek jest součástí služebního platu, na který zaměstnanec má nárok v plném rozsahu, a z něhož si dává srážeti pensijní příspěvek dobrovolně proto, že a pokud reflektuje na pensijní zaopatření. Vystoupí- li ze služby, zaniká důvod, proč se část jeho služebního platu srážela, a zaměstnanec má nárok, aby mu tyto částky ze služebního platu zadržené byly nyní vyplaceny.
Argumentace tato spočívá na nesprávném právním názoru.
Je pravda, že pensijní příspěvek se sráží se služebního platu zaměstnancova. Avšak tyto srážky nejsou závislé na vůli zaměstnancově, nýbrž jsou v § 165 plat. zák. kategoricky nařízeny zcela bez zřetele na to, zda zaměstnanec je s nimi srozuměn čili nic, a reflektuje-li na pensijní zaopatření či nikoli. Pensijní příspěvek má právě — jak bylo dovoděno již v nál. Boh. A 3729/24 — povahu veřejné dávky, která jest obligatorně uložena státním zaměstnancům všeobecně k částečné úhradě celkového nákladu na zaopatřovací požitky: okolnost, že se platí nepřímo srážkou se služebního platu, místo aby zaměstnanec ji platil přímo sám, na věci nic nemění. A právě proto, že pensijní příspěvek není smluvním plněním, kterým si zaměstnanec pojišťuje svoje zaopatřovací požitky, nýbrž veřejnou dávkou, kterou po zákonu přispívá obligatorně k částečné úhradě celkového pensijního břemena státu, nemůže — když tu není výslovného předpisu tak stanovícího — okolnost, že vystoupením ze služby svého zaopatření státem se vzdává, sama o sobě založiti titul pro vrácení pensijních příspěvků jím zaplacených, a to ani s hlediska domnělého bezdůvodného obohacení státu; neboť stát nepřijal tento pensijní příspěvek jako plnění pojišťující pensijní zaopatření zaměstnance příspěvek zaplativšího, nýbrž jako všeobecnou dávku k úhradě celkového náladu na pensijní zaopatření státních zaměstnanců.

Citace:

č. 9666. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 372-373.