Čís. 1436.
Vrácen-li odvolacím soudem podle prvého odstavce čís. 2 § 496 c. ř. s. spor na soud prvé stolice, nelze v doplňovacím řízení přednésti nové skutečnosti a důkazy, aniž změniti žalobu.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1922, Rv I 693/21.)
Dle původního žalobního žádání domáhal se žalobce zaplacení peníze, ježto konal pro žalovaného práce právnické včetně hotových výloh. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Na odvolání žalovaného
byl rozsudek prvého soudce usnesením odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvé stolice k doplnění jednání v tom směru, zda žalovaný objednal sepsání dluhopisu u žalobce sám, pokud se týče, učinil-li tak úvěrní ústav za něho a na jeho příkaz, a aby pak na podkladě zjištění v tomto směru znovu rozhodl, a to z toho důvodu, že žalovaný ve sporu namítal, že žalobce nekonal pro něho prací právnických a že nebyl jím k nim zmocněn. V následovavším po té řízení před soudem prvé stolice doplnil žalobce žalobu v ten smysl, aby v případě, že by nebylo uznáno dle původního návrhu ať již částečně nebo zcela, byl žalovaný uznán povinným vrátiti žalobci dluhopis nepodepsaný s neporušeným kolkem, anebo aby mu nahradil za dluhopis výlohy s jeho sepsáním a čistopisem spojené. Procesní soud prvé stolice takto změněné žalobní žádosti vyhověl, odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Usnesením soudu odvolacího ze dne 27. prosince 1920 bylo procesnímu soudu prvé stolice nařízeno doplnění jednání dle prvého odstavce čís. 2 § 496 c. ř. s. pouze v tom směru, zdali žalovaný objednal sepsání dluhopisu u žalobce sám, pokud se týče, zdali tak učinil úvěrní ústav za žalovaného a na jeho příkaz. Dle výslovného a jasného znění druhého odstavce tohoto § 496 tedy soud prvé stolice měl omeziti další ústní jednání na toto doplnění; procesní soudce prvé stolice měl podle §§ 180 a 182 c. ř. s. při doplňovacím ústním přelíčení o to pečovati, aby strany při tomto přelíčení přednesly to a jen to, čeho k nařízenému doplnění bylo třeba. Ustanovení prvé věty § 179 c. ř. s., dle níž strany jsou oprávněny v prvé stolici až do konce ústního přelíčení přednésti nová skutková tvrzení, jakož i ustanovení § 235 c. ř. s. o změně žaloby jsou předpisem druhého odstavce § 496 c. ř. s. omezena, když ústní jednání děje se jen za účelem doplnění dle prvého odstavce čís. 2, § 496. Z toho následuje, že žalobce nebyl oprávněn, v doplňovacím řízení před prvním soudcem doplniti žalobní žádost způsobem, uvedeným v protokole ze dne 27. ledna 1921, neboť základem doplnění, nařízeného soudem odvolacím, měla zůstati žalobní žádost původní, znějící na zaplacení 672 K 40 h za konané právnické práce. Na doplnění žalobní žádosti, obsažené v protokole ze dne 27. ledna 1921, neměl tedy procesní soudce první stolice vůbec hleděti a měl v novém rozsudku rozhodnouti toliko o žalobní žádosti původní, bera při tom ovšem patřičný zřetel na výsledky doplnění řízení, soudem odvolacím nařízeného. Ono doplnění žalobní žádosti jest nepřípustno bez ohledu na to, zdali snad by dle § 235 c. ř. s. doplnění to mohlo býti uznánopřípustným čili nic, jakož i bez ohledu na to, že soudce prvé stolice nerozhodl usnesením o tom, zdali doplnění to připouští dle § 235 c. ř. s. čili nic. Vzhledem na to jest nerozhodno, že žalovaný v odvolacím řízení nevytýkal nedostatek usnesení takového a neučinil v této příčině v řízení odvolacím žádného návrhu; soud odvolací pak nepochybil, když nevrátil věc prvému soudu za tím účelem, aby rozhodl usnesením o otázce přípustnosti doplnění žalobní žádosti, žalobcem učiněného. Žalobce spatřuje v tomto opominutí soudu odvolacího vadu řízení dle § 503 čís. 2 c. ř. s., ale dle toho, co bylo zde výše uvedeno, činí tak neprávem. Zamítající rozsudek soudu odvolacího vyhovuje vzhledem na hořejší úvahu věci i zákonu. Nedůležito jest, zdali, jak dovolatel tvrdí, rozsudek tento byl při ústním prohlášení svém odůvodněn jiným právním míněním, než tím, které jest obnaženo v písemném rozsudku soudu odvolacího; vždyť právní mínění tohoto soudu není pro dovolací soud závazno v tomto sporu a rozsudek nemusí býti nesprávný, když nesprávně jest odůvodněn, neboť může i přes toto nesprávné odůvodnění vyhovovati zákonu a je-li tomu tak, musí v opravném řízení potvrzen býti příslušným soudem vyšší stolice, i když jest k němu připojeno odůvodnění nesprávné. Ostatně jest podle §§ 416 a 463 c. ř. s. rozsudek soudu odvolacího vůči stranám účinným teprve doručením písemného vyhotovení a soud jest ústním prohlášením rozsudku vázán toliko v příčině rozhodnutí samého, nikoli co do důvodů k němu připojených.