Čís. 16531.

Postup odvolacího soudu a stran, rozhodl-li soud prvé stolice o mezitímním návrhu určovacím (§§ 236, 259 c. ř. s.), který sám neprávem věcně upravil.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1937, Rv I 2159/36.)
V řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala nároku (oceněného na 300 Kč), aby žalovaní byli uznání povinnými dovolili žalobkyni nebo jejímu zmocněnci přezkoumání a opis všech knih a písemností žalovaných, přednesli žalovaní, že mají zájem na tom, aby bylo zjištěno, že 1. smlouva sjednaná dne 6. března 1923 zemřelým manželem žalobkyně a žalobkyni samou s žalovanými není společenskou smlouvou, 2. že odst. 7 dotčené smlouvy platí jen pro uplatnění práva příslušícího podle odst. 5 Zemřelému žalobkyninu manželovi a žalobkyni, 3. že žalobkyně vypověděla uvedenou smlouvu a že proto byla ona smlouva přeměněna ze společenské smlouvy o smlouvu o zápůjčku, 4. že žalobkyni byla jíž část nedoplatku 40000 Kč vyplacena a 5. že proto není již možno užiti ani odst. 5, ani odst. 7 řečené smlouvy a že tudíž vznáší mezitímní návrh na určení uvedených právních poměrů a práv, na jejichž existenci nebo neexistenci zcela závisí rozhodnutí žalobní žádosti. Soud prvé stolice zamítl žalobu, o mezitímním návrhu rozhodl pak tak, že se určuje, že žalobkyně nemá podle odst. 5. č. 3 smlouvy ze dne 6. března 1923 práva požadovati na žalovaných opis bilance a předložení potřebných dokladů. Odvolací soud na odvolání žalobkynino odmítl její odvolání, týkající se žalobního nároku, k odvolání o mezitímním návrhu určovacím pak uznal právem, že se zamítá mezitímní návrh, že se zjišťuje, že žalobkyně nemá podle odst. 5. č. 3 smlouvy ze dne 6. března 1923 práva požadovati na žalovaných opis bilance a předložení potřebných dokladů a napadený rozsudek doplňuje tak, že se další určovací žádost shora pod 1. až 5. uvedená zamítá a že žalovaní jsou povinni nahraditi žalobkyni 7/8 útrat soudu prvé stolice a útrat odvolacího řízení.
Nejvyšší soud zrušil na dovolání žalovaných rozsudky nižších soudů, týkající se mezitímního návrhu určovacího vyjma výrok o útratách první a druhé stolice, odmítl žalobkynino odvolání, pokud čelilo proti nevyřízení mezitímního návrhu určovacího, a důsledkem toho změnil rozhodnutí odvolacího soudu v otázce útrat tak, že se náklady řízení všech tří stolic navzájem zrušují.
Důvody:
Odvolací soud zdůraznil správně v napadeném; rozsudku, že mezitímní určovací návrh toho znění, o němž soud prvé stolice v odstavci 2. svého rozsudku rozhodl, totiž »že žalobkyně nemá práva požadovati na žalovaných podle odst. 7 č. 3 smlouvy ze dne 6. března 1923 opis bilance a předložení potřebných dokladů«, žalovaní vůbec neučinili, — což ostatně též žalovaní v dovolání připouštějí — a že procesní soud nebyl oprávněn sestaviti si nějaký enunciát ze skutečného určovacího návrhu žalovaných, neboť nešlo o pouhou stylistickou, nýbrž o odchylnou věcnou úpravu onoho návrhu. Ale odvolací soud pochybil, dospěv k úsudku, že bylo změnou prvého rozsudku zamítnouti takový vůbec neučiněný mezitimní návrh určovací, naopak měl jej zrušiti, poněvadž neměl podkladu v návrzích stran, o nichž měl procesní soud jediné rozhodnouti. Neučinil-li tak soud druhé stolice, bylo dovolání žalovaných vyhověti potud, že slušelo zrušiti výroky obou nižších soudů učiněné o tomto domnělém bodu mezitímního návrhu určovacího, aniž bylo naříditi o něm další jednání a rozhodnutí. Ale odvolací soud pochybil i v tom, že rozsudek prvého soudu doplnil tím, že zamítl skutečně učiněný mezitímní určovací návrh žalovaných. Procesní soud o něm vůbec nerozhodl, aniž je z jeho rozsudku patrno, proč tak neučinil. I kdyby se připustilo, že na vyřízení mezitímního návrhu určovacího (§§ 236, 259 c. ř. s.) má nárok nejen strana tento návrh učinivší, nýbrž i odpůrce, mohl by tehdy, nerozhodl-li o něm) procesní soud v rozsudku, žádati toliko o doplnění rozsudku: ve smyslu § 423 c. ř. s., nikoli však tomuto opominutí odporovati odvoláním. Neprávem dovozuje odvolací soud z ustanovení § 496 c. ř. s. oprávnění, aby sám doplnil rozsudek prvého soudu samostatným výrokem o nároku, o němž prvý soud vůbec nerozhodl. Odvolací soud měl proto správně odmítnouti žalobkynino odvolání, pokud směřovalo proti nevyřízení řečeného mezitímního návrhu určovacího. Jeho výrok byl proto také v té příčině zrušen a bylo vysloveno odmítnutí oné části žalobkynina odvolání. Podotýká se, že nebylo lze odvolání v té příčině pokládati ani za včas podaný návrh podle § 423 c. ř. s., neboť nebyl učiněn ve lhůtě osmidenní, ježto rozsudek prvého soudu byl právnímu zástupci žalobkyninu doručen dne 23. listopadu 1935, odvolání však podáno osobně teprve dne 3. prosince 1935. Bylo proto rozhodnuto, jak se stalo.

Citace:

č. 16531. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 676-677.