NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 11136.

Promlčení nároku zaměstnance proti zaměstnavateli na náhradu škody, an jím nebyl včas přihlášen k pensijnímu pojištění, počíná se te- prve doručením výměru pensijního ústavu o vyměření pensijního důchodu.
(Rozh. ze dne 31. října 1931, Rv II 30/31.)
Zaměstnanec domáhal se na zaměstnavatelce náhrady škody, ježto ho nepřihlásila k pensijnímu pojištění již dne 1. ledna 1909, nýbrž teprve dne 1. července 1920. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce jest hledíc k dovolatelčiným vývodům řešiti jen otázku, od kdy se počal v souzeném případě běh tříleté promlčecí lhůty podle § 1489 obč. zák. Odvolací soud vyslovil názor, že počátek promlčecí lhůty jest počítati teprve od doby, kdy byl žalobci doručen výměr pensijního ústavu ze dne 9. dubna 1926, protože teprve z něho mohl žalobce poznati, na jakých základech a v jaké výši jest mu pensijní důchod vyměřen a jakou škodu trpí tím, že nebyl žalovanou firmou přihlášen k pensijnímu pojištění jíž v roce 1909. Dovolatelka se snaží dovoditi, že se promlčecí lhůta počala již dnem nápadu renty, v souzeném případě dnem 11. března 1926, protože žalobce, nemoha se podle § 2 obč. zák. omlouvati neznalostí řádně vyhlášených zákonů, musil znáti předpisy upravující pensijní pojištění a mohl si na jejich základě sám vypočítati svůj starobní důchod a důsledkem toho i výši škody v den nápadu renty. S dovolatelčiným názorem nelze souhlasiti. Podle stálé judikatury nejvyššího soudu počíná se promlčecí lhůta § 1489 obč. zák. teprve skutečnou znalostí rozsahu škody, a to znalostí tak úplnou a bezpečnou, že vystačí k podání řádné žaloby (§§ 178, 226 c. ř. s.); pouhou možnost vědomosti nelze klásti na roven skutečné znalosti (viz rozhodnutí čís. 2607, 3082, 4389, 5088, 5409, 5701, 6860, 9755 sb. n. s.). Pro počátek promlčecí lhůty § 1489 obč. zák. není tedy rozhodný předpis § 2 obč. zákona, že se nikdo nemůže omlouvati neznalostí zákonů řádně vyhlášených, nemá také rozhodující význam, zda bylo snad abstraktně možné, vypočítati již ke dni 11. března 1926 žalobcův starobní důchod na základě zákonů a nařízení upravujících pensijní pojištění, nýbrž záleží jen na tom, kdy žalobce skutečně nabyl takové vědomosti o rozsahu škody, jež mu byla způsobena, by mohl podati řádnou žalobu. V té příčině jest souhlasiti s náležitě odůvodněným názorem odvolacího soudu, že žalobce mohl seznati a také seznal rozsah své škody teprve z výměru pensijního ústavu ze dne 9. dubna 1926 a že teprve od doručení tohoto výměru žalobci jest počítati promlčecí lhůtu § 1489 obč. zák. Na věcné správnosti tohoto názoru nic nemění, uvedl-li odvolací soud právnicky nepřesně, že výměr ze dne 9. dubna 1926 jest považovati »v jistém směru i za konstitutivní a činící právo mezi stranami«. Pro tento spor není rozhodné, kdy se počíná promlčení pojištěncova nároku proti pensijnímu ústavu, protože nejde o nárok ze zákona o pensijním pojištění proti pensijnímu ústavu, nýbrž jde o nárok na náhradu škody proti zaměstnavateli pro opomenutí včasné přihlášky k pensijnímu pojištění. Není posléze třeba obírati se úvahami dovolání o tom, co by se bylo stalo, kdyby žalobce nebyl žalovanou firmou přihlášen k pensijnímu pojištění ani dne 1. července 1920, ano jest nesporné, že žalobce byl toho dne přihlášen. Ježto den podání žaloby — 30. března 1929 — spadá ještě do doby před uplynutím tříleté promlčecí lhůty, která se počala až po dnu 9. dubna 1926, posoudil odvolací soud věc správně po stránce právní, uznav, že promlčení nenastalo.

Citace:

Č. 11136. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 428-430.