NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 2433.

Ustanovením §u 10, odstavec třetí, konkursního řádu uznána přípustnost zajišťovacího převodu i dle občanského práva.
(Rozh. ze dne 27. března 1923, Rv I 1522/22.)
Žalobci domáhali se, by byly z exekuce vyloučeny věci, k nimž dle svého tvrzení nabyli práva vlastnického, ježto na ně byly převedeny ku zajištění jich pohledávky. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud uvedl v důvodech: Odvolací soud má za to, ze právní jednání, označená jako »zajišťovací převlastnění«, jednak proto, že zákon nezná nabytí vlastnického práva ku zajištění pohledávek, jednak proto, že úmluvy o zajišťovacím převlastnění jsou úmluvami na oko, nemohou nikdy tvořiti platný důvod k nabytí práva vlastnického. Jednání taková jest naopak posuzovati dle jich pravé právní povahy. I konkursní řád zastává totéž hledisko, ježto nepřiznává v §u 10 t. zv. zajišťovacímu převlastnění plných účinků nabytí práva vlastnického, považuje nároky věřitelů za odlučovací, nikoliv vylučovací.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud nesdílí názoru odvolacího soudu, že smlouva, osvědčená prohlášením ze dne 13. října 1921, jíž Arnošt H. převádí své svršky na žalobce ku zajištění jejich pohledávky, není platným nabývacím důvodem vlastnického práva. Dle §u 10 (3) konk. ř. platí ustanovení daná o reálních věřitelích také o osobních věřitelích, kteří nabyli určitých kusu majetku dlužníkova k zajištěni svých pohledávek. Z tohoto ustanovení plyne, že konkursní řád předpokládá možnost platného převodu zajišťovacího, a z toho dlužno dovozovati, že tím uznává i jeho přípustnost dle občanského práva, neboť nemělo by zřejmě smyslu, by konkursní řád ustanovoval právní normy pro případy, které dle platného hmotného práva vůbec nemohou nastati. Ani názor, že zajišťovací převod vlastnictví jest právním jednáním na oko, jež dle jeho pravé povahy dlužno pokládati za zastavení věci k pojištění zápůjčky (§ 916 obč. zák.), není odůvodněn: strany chtějí převodu vlastnictví, nikoliv zastavení, poněvadž onen poskytuje věřiteli větší jistoty a snazšího uspokojení, nežli jinaké způsoby zajištění. Avšak nižším soudům jest dáti za pravdu v tom, že nedostává se v tomto případě druhé náležitosti převodu práva vlastnického, totiž odevzdání věcí Arnoštem H-em žalobcům. Dovolání tvrdí, že věci byly odevzdány prohlášením dle §u 428 obč. zák. Dle tohoto ustanovení musí se však prohlášení toho, kdo věc na jiného přenáší, že ji převádí do vlastnictví přijímatele a že ji budoucně bude míti jménem tohoto, státi způsobem prokazatelným. Zcizitel musí tuto svou vůli projeviti způsobem, znatelným nejen přejímateli, nýbrž i třetím osobám, tedy osvědčiti listinou nebo projeviti před svědky, rozdílnými od osoby přejímatele. To se v tomto případě nestalo. Dle zjištění prvého soudu, proti němuž nebylo brojeno, nebyl při předání věcí Josefu S-ovi nikdo přítomen a nebylo ani tvrzeno, že byla o předání sepsána listina, předání to osvědčující. Že věci, o jejichž vyloučení z exekuce se žádá, byly později opatřeny nápisy, jimiž byly označeny za majetek banky, přišlo by v úvahu jen s hlediska odevzdání znameními dle poslední věty §u 427 obč. zák.; tento způsob odevzdání není však v tomto případě přípustným, poněvadž jsou to věci, které bylo možno odevzdati z ruky do ruky.

Citace:

č. 8951. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 670-671.