Čís. 11156.Zadržovací právo podle § 471 obč. zák. není právem věcným, ani právem na přednostní uspokojení, jež by po případě bylo lze uplatniti podle § 258 ex. ř. (Rozh. ze dne 19. listopadu 1931, Rv I 1288/30.) Žalobkyně, faktorka ručního vyšívání, pracovala ve mzdě pro firmu W. V exekuci proti firmě W. bylo u žalobkyně zabaveno prádlo, zpracované z materiálu dodaného jí firmou W. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném svém právním zástupci náhrady škody, mimo jiné proto, že neuplatnil její přednostní zástavní právo k zabavenému prádlu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů: Zadržovací právo podle čl. 313 až 315 obch. zák. nepřichází v úvahu, poněvadž, nehledíc k tomu, že žalobkyně není obchodnicí, nejde o oboustranný obchod. Žalobkyně to ostatně ani netvrdí, nýbrž opodstatňuje žalobu poukazem k ustanovení § 471 obč. zák., podle něhož může, kdo je povinen vydati věc, k zajištění svých dospělých pohledávek vzniklých způsobem tam uvedeným, ji zadržeti s tím účinkem, že může býti odsouzen k vydání jen proti vzájemnému plnění z ruky do ruky. Nejde tedy o právo věcné pokud se týče právo na přednostní uspokojení, jež by po případě bylo lze uplatniti podle § 258 ex. ř., a byla žalobkyně tímto zadržovacím právem chráněna jen proti své dlužnici firmě W., proti ostatním jejím věřitelům jen potud, že nemusila dopustiti soudní zabavení věcí, jež zadržovala (§ 262 ex. ř.). Než žalobkyně dopustila zabavení věcí u ní jsoucích, a to podle zjištění prvého soudu odvoláním nenapadeného dříve, než se v této příčině obrátila na žalovaného jako svého právního zástupce, a tím zavinila si případnou škodu sama. Podle toho, co uvedeno, nezáleží na tom, že žaloba podle § 258 ex, ř. žalovaným nebyla podána a že nárok žalobkyně nebyl přihlášen a uplatňován při rozvrhovém roku.