Č. 12131.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: I. Stačí přihláška posluhovačky, učiněná manželkou majitele domácnosti, k založení pojistného poměru vůči tomuto? — II. Je zaměstnání ženy nezaměstnaného dělníka jako posluhovačky hlavním nebo vedlejším zaměstnáním?
(Nález ze dne 12. listopadu 1935 č. 19225/35.)
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVII. 87 Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v P. proti okresnímu úřadu v Prešově o pojistné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním výměrem č. 507 předepsala stěžující si okr. nemoc, pojišťovna v P. Mikuláši š. v B. pojistné nemocenské, invalidní a starobní částkou 94175 Kč za Žofii N. za měsíc květen 1932. Z tohoto platebního výměru se Mikuláš Š. odvolal, žal. úřad dal pak vyslechnouti odvolatele a vyžádal si zprávu četnické stanice v B., načež vydal nař. rozhodnutí, jímž v odpor vzatý platební výměr pojišťovny zrušil z těchto důvodů: Pojišťovna předepsala pojistné na podkladě přihlášky, učiněné na vyzvání zaměstnance pojišťovny manželkou odvolatelovou. Odvolatel tuto přihlášku neuznává za učiněnou jím samým, resp. osobou jím k tomu zmocněnou. V nedostatku takového zmocnění či pověření zaměstnavatelova neuznává se přihláška za učiněnou. Ohledně pojistné povinnosti pracovního poměru Žofie N. bylo vyšetřeno, že jmenovaná je manželkou zednického dělníka, která se zabývá převážně vedením domácnosti svého manžela, u odvolatele konala práce jako posluhovačka denně asi 5 hodin za 100 Kč měsíční mzdy. Vzhledem k celkové sociální situaci Žofie N. má se tedy považovati za základ její existence členství v domácnosti jejího manžela a práce u odvolatele byly vedlejším jejím zaměstnáním, proto toto zaměstnání pojištění nepodléhá. Námitka pojišťovny, že v době od ledna do května 1932 neměla rodina jmenovaného jiného příjmu než mzdu od odvolatele, neobstojí pro odůvodnění pojistné povinnosti, neboť jednotlivá zaměstnání mají se s celoroční hospodářskou činností zaměstnance srovnávati a nikoliv samostatně posuzovati. V rámci celkové hospodářské situace Žofie N. není však možno tuto posluhu u odvolatele za hlavní její zaměstnání považovali.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto: — — —
Proti hledisku žal. úřadu, že k přihlášce Žofie N. nelze přihlížeti, poněvadž nebyla učiněna zaměstnavatelem, resp. osobou jím k tomu zmocněnou, uplatňuje stížnost, že šlo o zaměstnání osoby ve společné domácnosti manželů, kde pracovní sílou pomocnice v domácnosti disponuje hlavně manželka za souhlasu manželova, takže oba manžely jest vzhledem k jejich rovnoprávnosti v domácnosti považovati za rovnoprávné zaměstnavatele osoby, zaměstnané v domácnosti. Tomuto stanovisku svědčí po názoru stížnosti i ustanovení § 170 odst. 2 zák. o soc. pojištění, podle něhož manželka ručí za pojistné, které se stalo splatným v době společné domácnosti manželů. Nebylo prý proto k platnému podepsání přihlášky třeba, aby manželka byla zmocněna manželem.
Stížnosti nebylo možno přisvědčiti. O tom, koho sluší pokládati za zaměstnavatele podle zák. o soc. pojištění, jest dán předpis v § 8 cit. zák., kde se praví, že zaměstnavatelem podle tohoto zák. jest osoba, na jejíž vrub jsou vykonávány činnosti pojištěním povinné. Jest to tedy osoba, v jejímž hospodářství se objevují výsledky pracovní činnosti osoby zaměstnané a která nese hospodářské risiko jejích prací a služeb, kdežto skutečnost, kdo pracovní silou osoby zaměstnané efektivně disponuje, nemá tu významu. Nemůže proto na odvolatelovu manželku jen proto, že pracovní silou Žofie N. v domácnosti disponovala, býti pozíráno jako na zaměstnavatelku nebo spoluzaměstnavatelku uvedené pracovnice. Byla by jí jenom tenkráte, kdyby práce Žofie N. byly vykonávány na její vrub nebo aspoň na její společný vrub s manželem. Že by tomu tak bylo, stížnost však netvrdí. Ale pak neprávem namítá, že odvolatelova manželka byla s odvolatelem rovnoprávným zaměstnavatelem Žofie N. Pro svůj názor nemůže se stížnost dovolávati důvodně ani ustanovení 2. odst. § 170, z něhož právě naopak plyne, že manželku zaměstnavatelovu nelze pokládati za spoluzaměstnavatele osoby pracovní, když jí tímto ustanovením bylo za předpokladu zde stanoveného uloženo teprve ručení za pojistné, jež má platiti zaměstnavatel, nikoli přímá platební povinnost jako zaměstnavatelce.
Tím jest vyřízena stížnost, pokud platební povinnost Mikuláše Š. dovozovala z učiněné přihlášky.
V otázce, zda svým zaměstnáním u odvolatele Žofie N. pojistné povinnosti po zákonu podléhala, vytýká stížnost — — — —, že stanovisko okr. úřadu, že zaměstnání posluhovačky bylo vedlejším zaměstnáním Žofie N., jest nesprávné, poněvadž u N. šlo o tříčlennou rodinu, zcela nemajetnou, bydlící v nájemním bytě za 25 Kč, práce posluhovači byly vykonávány denně po dobu asi pěti hodin, kdežto práce v její vlastní domácnosti vyžadovaly nepatrnou dobu, a mzda v posluhování tvořila jediný zdroj příjmů rodiny.
Uplatňujíc, že zaměstnání Žofie N. jako posluhovačky nelze pokládati za její zaměstnání vedlejší, vyloučené z pojistné povinnosti podle ustanovení § 2 odst. 1 zák. o soc. pojištění, vychází st-lka z názoru, že pro otázku, co sluší rozumě ti vedlejšími zaměstnáním podle uvedeného zákona, rozhoduje délka pracovní doby. V tom1 jest však stížnost na omylu. Neboť, jak nss ustáleně judikuje, při řešeni otázky, zda nějaká činnost jest zaměstnáním vedlejším ve smyslu zákona o sociálním pojištění, jest zkoumati, v jakém poměru jest činnost ta k celkové hospodářské a sociální situaci té které osoby, takže rozhodno jest, zda s hlediska hospodářského neb sociálního jeví se činnost, o niž jde, zaměstnáním podružným, t. j. takovým, jež nelze v konkrétním případě s hlediska právě vytčeného hodnotiti za životní postavení a základ existence té které osoby. Podle těchto pojmových znaků vedlejšího zaměstnání není tedy rozhodno, jakou dobu denní, resp. jakou část denní pracovní doby zabírá práce námezdní. Nemůže proto z toho, že práce u odvolatele zabírá Žofii N., jak tvrdí stížnost, více času než práce ve vlastni domácnosti, býti nic vytěženo proti nař. rozhodnutí.
Stížnost ovšem poukazuje i k tomu, že v době, o kterou šlo, tvořila mzda Žofie N. jediný zdroj příjmů rodiny, neboť v době té nebyl manžel Žofie N. vůbec zaměstnán, jak tvrdila st-lka již ve správním řízení. K této námitce odpověděl žal. úřad, že namítaná skutečnost neobstojí pro odůvodnění pojistné povinnosti, poněvadž jednotlivá zaměstnání nemají se
87* posuzovati samostatně, nýbrž mají se srovnávati s celoroční hospodářskou činností zaměstnancovou.
Nazíraje takto na pojem vedlejšího zaměstnání, jest ovšem žal. úřad na omylu. Neboť je-li pravda, co stížnost tvrdila, že v době, o kterou šlo, neměla rodina Žofie N. jiného příjmu než právě mzdu za posluhování, bylo námezdní zaměstnání Žofie N. v této době základem její existence. Pro tuto dobu, jež pro posouzení dané otázky jest jediné rozhodná, nemůže pak přicházeti v úvahu — jak se žal. úřad vyjadřuje — celoroční hospodářská činnost zaměstnancova. Pokládal-li proto žal. úřad tvrzenou skutečnost, že v době, o kterou šlo, neměla rodina Žofie N. jiného příjmu než mzdu z posluhování, za nerozhodnou, vycházel z mylného nazírání na pojem vedlejšího zaměstnání, pročež bylo nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

Č. 12131.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 485-488.