Čís. 16512.

Význam neplacení úroků hlavním dlužníkem pro otázku, zda byl věřitel liknavý (§ 1364 obč. zák.) ve vymáhání dluhu, byl-li věřitel podle úmluvy s hlavním dlužníkem oprávněn prohlásiti pro případ nevčasného placení úroků celou pohledávku ihned za splatnou.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1937, Rv II 199/36.)
Žalující Spořitelní a záloženský spolek ve V. poskytl Josefu Š., majiteli pily ve V., roku 1922 zápůjčky na tři dluhopisy v celkové částce 30000 Kč. Při splatnosti uvedené zápůjčky roku 1926 ponechal mu žalobce poskytnutou zápůjčku na jeho požádání na další čtyři léta a rovněž roku 1930 poskytl žalující spolek Josefu Š. tutéž zápůjčku znovu na další čtyři léta, vystaviv vždy nový dlužní úpis, poslední ze dne 4, března 1930. Podpisem dlužního úpisu ze dne 4. března 1930 i dřívějšího dluhopisu z roku 1926 se žalovaný zavázal pro připadl úplného nebo částečného nesplnění dlužníkem v dluhopise převzatých závazků, že jako rukojmí a plátce splní rukou společnou a nedílnou s dlužníkem jeho závazky. Proti žalobě, jíž se žalující spolek domáhal na žalovaném rukojmím a plátci zaplacení 30000 Kč s příslušenstvím, namítl žalovaný mimo jiné, že se přes to, že byla pohledávka žalujícího spolku proti hlavnímu: dlužníku již dávno splatná, žalobce nedomáhat na hlavním dlužníku zaplacení dluhu, že touto liknavostí žalobce zavinil, že žalovaný pro majetkový stav hlavního dlužníka nemůže uplatniti úspěšně pohledávku proti němu a namítl proto k započtení vzájemnou pohledávku ve výši zažalovaného nároku. Soud prvé stolice uznal podle žaloby, neuznav k započtení namítanou vzájemnou pohledávku po právu. Odvolací soud ji uznal po právu a zamítl žalobu. Důvody: Po právní stránce je prvý soud správného názoru, že žalovaný při uplatňování svého nároku na náhradu škody podle § 1364, poslední věta, obč. zák. má dokázati jen, že se dluh stal v určité době splatným a že věřitel jej na hlavním dlužníku nevymáhal, neboť i podle výkladu v Klanigově Komentáři k § 1364 obč. zák. jest věřitel povinen pečovati a ničeho nezanedbati, aby dosáhl uspokojení od hlavního dlužníka, aby nemusil dokročiti na rukojmí (podle rozh. č. 7699 Sb. n. s. i na rukojmí a plátce). Tato věřitelova povinnost má v zápětí, že je věřitel rukojmímu odpověden, když rukojmí jest věřitelovou liknavostí zkrácen ve svém postižním nároku proti, hlavnímu dlužníku. Věřitelova liknavost tu jest, když s vymáháními pohledávky váhá, a je bezvýznamné, zda zavinil takovouto liknavost, či nikoli. Váhavost se týká vymáhání pohledávky, když po splatnosti pohledávky neupomínal hned dlužníka a nežádal zaplacení od rukojmích. V souzené věci je členskou knížkou a výpisem z obchodních knih žalujícího spolku a podle výpovědí svědka Josefa Š. zjištěno, že v letech 1928 až 1929 hlavní dlužník Josef S. nezaplatil dlužné úroky, nýbrž že je zaplatil až 29. června 1930, avšak ne celé, takže zůstal dlužen nedoplatek 312 Kč 50 h. Podle dlužního úpisu ze dne 4. března 1930 se v takovémto případě stane ihned splatnou celá ještě dlužná částka zápůjčky i s úroky. Nejpozději však musila splatnost nastati dne 31. prosince 1930, kdy hlavní dlužník opět nezaplatil splatné úroky a zůstal je dlužen celý rok 1931. Není tedy pochyby, že splatnost nastala a tím i povinnost žalujícího spolku plynoucí z § 1364, poslední věty, obč. zák. a z ustanovení §§ 21, lit. d), 32, 33 stanov, totiž nejen sledovati stále majetkové poměry dlužníků, ale i v případě nebezpečí a ohrožení zápůjčky ihned učiniti potřebné kroky. Proto si žalující spolek vyhradil také v dlužním úpisu ze dne 4. března 1930 jednak právo písemného vyzvání dlužníka kdykoliv k zaplacení do čtyř neděl po doručení vyzvání, jednak že nastane ihned splatnost celé zápůjčky, nebude-li dodržena splátka na jistině nebo na úrocích (v souzeném případě tedy jen úroková splátka), jednak v případě zhoršení majetkových poměrů dlužníka právo výpovědi na čtyři neděle a dáti pohledávku knihovně zajistiti. Poněvadž spolek nepoužil ani jednoho z uvedených svých oprávnění, jest odůvodněn závěr, že nedbal svých povinností. Mimo to však má odvolací soud za dokázáno, že v druhé polovici roku 1930 a ještě roku 1931 byla pohledávka žalujícího spolku v celé částce dobytná proti hlavnímu dlužníkovi. Nehledíc na movité jmění nastalo další zadlužení nemovitého jeho majetku 15. května 1930 částkou 120000 Kč, pak bylo vloženo další právo zástavní teprve 24. února 1932 pro pohledávku asi 10000 Kč, 25. března 1932 bylo zaznamenáno právo zástavní pro 11.318 Kč 55 h, 23. června 1932 pro 1597 Kč 30 h, 23. února 1933 pro 50000 Kč a žalující spolek teprve 28. března 1933 zajistil svou pohledávku. Hodino ta nemovitého majetku hlavního dlužníka Josefa Š. byla oceněna roku 1929 na 610500 Kč, svědek Jan M. ocenil jeho zásoby v letech 1930 a 1931 na 400000 Kč, podle zprávy vyrovnacího správce v srpnu 1932 byly nemovitosti se zásobami a zařízeními oceněny na 226274 Kč 10 h a v dražebním řízení 4. srpna 1933 na 344435 Kč. Kdyby se tedy byl žalující spolek v druhé polovici 1930 nebo roku 1931 postaral o knihovní zajištění své pohledávky a kdyby byl vedl exekuci na pohledávky Josefa Š. a na jeho zásoby, byl by došel úplné úhrady. Z toho je zřejmé, že by byl žalující spolek při náležité bedlivosti dosáhl úplného uspokojení své pohledávky z majetku hlavního dlužníka a že žalovaný by nebyl přišel ke škodě. Žalující spolek však ani před vyrovnáním, ani po vyrovnacím řízení nedělal nic na. záchranu své pohledávky, ač sám přihlásil úrokový nedoplatek ve výší 5245 Kč 20 h nehledíc na zamyšlený postup pohledávky Josefa Š. 20000 Kč. Pro úplnost se podotýká, že tvrzení žalujícího spolku, že nebylo o zaplacení úroků v letech 1928 a 1933 obav, poněvadž prý měl Josef Š. za obcí V. pohledávky a souhlasil, aby z výnosu těchto pohledávek bylo spolku zaplaceno, co je dlužen na úrocích, nic nemění na tom, že ve skutečnosti nebyly úroky včas zaplaceny, a nebylo ani tvrzeno, že by byly úroky vyžádány od obce V. a že by byly pohledávky Š. za obcí spolku postoupeny, anebo jakým způsobem vůbec byly tyto pohledávky Š. zajištěny pro splatné úroky ze zápůjčky. Nemůže tudíž toto nedostatečné tvrzení nijak ospravedlniti liknavost spolku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce vytýká, že nebyl připuštěn důkaz o jeho tvrzení, že o zaplacení úroků v letech 1928 až 1933 nebylo obav, protože hlavní dlužník Josef Š. měl pohledávky za obcí V. za každoroční dodávky materiálu a práce a souhlasil s tím, aby bylo z výnosu jeho pohledávek žalujícímu družstvu splaceno, co byl dlužen na úrocích. Nezáleží však na tom, zda žalující družstvo mělo nebo mohlo míti důvodné obavy o dobytnost úroků, neboť pří úrocích šlo celkem jen o poměrně malé částky. Význam neplacení úroků hlavním dlužníkem je docela jiný, totiž zda z této liknavosti hlavního dlužníka mohlo a mělo žalující družstvo usuzovati na to, že se majetkové poměry dlužníkovy zhoršovaly tou měrou, že by mohlo býti ohroženo vymáhání dlužné jistiny, a zda proto mělo podle příslušného ustanovení dlužního úpisu ze dne 4. března 1930 prohlásiti celou dlužnou sumu za splatnou. S toho hlediska nebylo třeba zjistiti, zda měl hlavní dlužník pohledávky za obcí dostačující k úhradě úroků a zda byl ochoten postoupiti ony pohledávky žalobci. Na rukojmím uplatňujícím nárok podle § 1364 obč. zák. jest, aby tvrdil a prokázal nedobytnost postižního nároku, zavinění věřitele podle § 1295 obč. zák. a příčinnou souvislost mezí tímto zaviněním a nedobytností postižního nároku (srov. rozh. č. 9313 Sb. n. s.). Nedobytnost postižního nároku jest mezi stranami nesporná. Zavinění žalujícího společenstva záleží v tom, že nepoužila příslušného ustanovení dlužního úpisu a že neprohlásilo celou zápůjčku za splatnou a co nejdříve ji ne vymáhalo, když podle zjištění odvolacího soudu hlavní dlužník, který již nápadně dlouho prodléval s placením úroků za rok 1929, neplatil úroky za druhé pololetí 1930 počátkem roku 1931. Podle zjištění odvolacího soudu, učiněného na základě výpovědi svědka Jana M., měly Š-ovy zásoby dříví ještě roku 1931 hodnotu 400000 Kč. Jeho nemovitý majetek byl tehdy zatížen podle výpisu z pozemkové knihy pohledávkou jeho manželky 20000 Kč, Č. banky 110000 Kč a Spořitelny města S. 120000 Kč. I kdyby byla v částce svědkem M. uvedené snad zahrnuta i cena nemovitosti dlužníkovy, stačila tato hodnota tehdy zajisté k úhradě všech dluhů v celkové částce 280000 Kč, čítaje v to pohledávky žalujícího družstva, při čemž jest zdůrazniti, že nebylo ani tvrzeno, že by v této době tu bylo ještě dalších dluhů knihovně nezajištěných. Je tedy schváliti úsudek odvolacího soudu, že by žalující družstvo bylo dosáhlo úplné úhrady, kdyby bylo svou pohledávku vymáhalo žalobou a exekucí již roku 1931, k čemuž pro dlužníkovu liknavost s placením úroků a podle uvedeného ustanovení dlužního úpisu oprávněno a při péči předpokládané v § 1297 obč. zák. také povinno. Posoudil tedy odvolací soud sporný případ správně též po právní stránce.

Citace:

č. 16512. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 628-631.