Čís. 4308.

Změnily-li se podstatné poměry, lze se domáhati změny důchodu právoplatně přisouzeného.
(Rozh. ze dne 29. října 1924, Rv I 1258/24.)
Žalobce utrpěl roku 1911 úraz v provozu žalovaných elektrických podniků a byl mu rozsudkem ze dne 6. října 1914 přiznán důchod ročních 3200 K. Žalobu, jíž domáhal se roku 1923 zvýšení důchodu na ročních 18000 Kč, oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: První soud právem zamítl žalobu z důvodu, že se jí žalobce domáhá nároku, o němž již právoplatně bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 6. října 1914. Odvolatel neprávem uplatňuje, že tu nejde o týž nárok na náhradu škody, o němž tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, nýbrž o nárok na zvýšení odškodného, to jest ročního důchodu, o kterémž ovšem již oním právoplatným rozsudkem bylo rozhodnuto. Než právoplatnost tohoto rozsudku vztahuje se i na výši tam přiřknutého důchodu a jest uplatňování zvýšení tohoto důchodu na témže skutkovém a právním základě, uplatňováním věci již právoplatně rozhodnuté. Skutečnost, že následkem znehodnocení peněz má onen důchod pro žalobce nyní mnohem menší cenu, než měl v době vynesení onoho právoplatného rozsudku, nemůže býti pro žalobce novým právním důvodem pro nové uplatňování nároku na týž důchod ve vyšší částce, nebo-li na zvýšení tohoto důchodu. Znehodnocení peněz a z toho vyplývající znehodnocení důchodu jde na vrub věřitele jako náhoda, která se v jeho osobě přihodila, a její důsledky nemohou stíhati dlužníka, poněvadž on této náhody nezavinil. Řečeným právoplatným rozsudkem byl žalobci důchod ročních 3200 přisouzen ve starých korunách rakousko-uherských. Dle §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 186 sb. z. a n. jest následkem rozluky měn veškeré peněžité pohledávky, jež splatné byly v nynějším území republiky Československé v korunách rakousko-uherských, nyní platiti v korunách československých a sice v témže počtu. Tímto zákonným ustanovením jest rovněž sankcionováno, že případná ztráta, vyplývající z nastalého znehodnocení čsl. koruny v poměru ke koruně rakousko-uherské, stíhá věřitele. Žalovaný může tudíž žádati zaplacení řečeného důchodu jen v korunách československých, na zvýšení důchodu z důvodu nastalého znehodnocení peněz nemá nároku.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc odvolacímu soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud míní, že soud prvé stolice právem zamítl žalobu z důvodu, že se jí žalobce domáhá nároku, o němž bylo již rozhodnuto právoplatně rozsudkem ze dne 6. října 1914, že právoplatnost tohoto rozsudku vztahuje se i na výši tam přiknutého důchodu a že jest uplatňování zvýšení tohoto důchodu na témže skutkovém a právním základě uplatňováním věci právoplatně již rozhodnuté. Dále míní odvolací soud, že znehodnocení peněz a z toho vyplývající znehodnocení důchodu jde na věřitelův vrub jako náhoda v jeho osobě se přihodivší, jejíž důsledky nemohou stíhati dlužníka, poněvadž on této náhody nezavinil. Nelze tento právní názor odvolacího soudu sdíleti v jeho šíři. Rozsudkem shora uvedeným rozhodnuto bylo s hlediska §u 411 c. ř. s. právoplatně jenom o tom, že žalobci přísluší proti žalovaným podnikům nárok na odškodnění, ale, pokud jde o výši odškodného, má rozsudek ten význam i účinek pouze dočasný vzhledem ku §u 406 c. ř. s. Tento rozlišuje u nároků na výživné důchodové částky již splatné a částky, jichž splatnost teprve nastane po vydání rozsudku, které výjimkou z pravidla §u 406 — prvá věta c. ř. s. mohou také býti přiznány žalobci. Tedy mohou býti přiznány, ale také nemusí, nýbrž mohou býti přisuzovány třeba pro každý rok zvláště. Z toho plyne, že přisouzení jich pro budoucí časy má význam jenom dočasný a podmíněný, dočasný se zřením na poměry, za kterých byl poškozenému přisouzen určitý důchod, podmíněný právě okolnostmi a poměry, podle kterých byl poškozenému důchod přisouzen v určité výši. Z toho plyne, že právní moc rozsudku není na závadu ani změněnými okolnostmi odůvodněnému požadovanému zvýšení, ani snížení, ba ani úplnému zastavení důchodu. Nesmí býti přehlíženo, že podle §u 1325 obč. zák. přísluší při úrazech tělesných poškozenému v. z. o., § 1325, že důchod zmrzačeného nahražuje mu kapitál, spočívající v jeho pracovní schopnosti a síle, nebo v jiných jeho osobních přednostech, pokud se nedá škoda bezprostředně (vyléčením) napraviti. Proto také není zapotřebí, by v rozsudku bylo výslovně vyjádřeno, že se důchod přisuzuje pouze na dobu nezpůsobilosti ku práci, neboť to se rozumí samo sebou. Podstatným předpokladem rozsudku o nároku na úrazový důchod jsou okolnosti, které byly směrodatny pro jsoucnost a objem nároku v době rozhodnutí prvé stolice (§ 406 prvá věta c. ř. s.) rozsudek platí tedy (§ 7 obč. zák.) podle zásady §u 936 obč. zák. pro budoucnost pouze s výhradou rebus sic stantibus. Toť je zásada, kterou si zákon o úrazovém pojištění v §u 39 (říšsk. zák. 1/1888) osvojil výslovně a byť i obdobné použití tohoto zvláštního zákona podle §u 7 obč. zák. bylo v tomto případě vyloučeno, přece jen je na místě, aby k němu bylo po- ukázáno. Zcela nepřípadně odvolává se odvolací soud na předpis §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 166 sb. z. a n., kdyžtě nejde o to, aby dovolatel dostal místo původních korun rakouských koruny československé, nýbrž o to jde, by se jeho odškodnění, nemá-li stěžejní zásada §u 1323 obč. zák. obrácena býti v niveč, přizpůsobilo a usměrnilo nynějším a od času § 406 prvá věta c. ř. s. pronikavě změněným poměrům hospodářským. Právní názor, že znehodnocení peněz za tohoto stavu jest náhodou, postihující podle § 1311 obč. zák. poškozeného, nemá opory v zákoně. Bude tedy potřebí obírati se okolnostmi, které by požadované zvýšení ospravedlňovaly, ale v prvé řadě bude odvolacímu soudu ještě přezkoumati otázku promlčení, kterou pominul mlčením.

Citace:

č. 4308. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 521-523.