Č. 12235.
Jazykové právo: 1. Může povinnost předložiti vstupenky před jejich použitím úřadu k okolkování pro dávku ze zábav míti vliv na jazykovou stránku vstupenek? — 2. K výkladu § 128 odst. 3 úst. list. — 3. Předpis čl. 71 odst. 2 jazyk. nař. je ve shodě se zákonem.
(Nález ze dne 28. prosince 1935 č. 4090/33.)
Věc: Spolek »Erz und Mittelgebirgsverein mit dem Sitze in Prag« v P. (adv. JUDr. František Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra (odb. r. Dr. V. Chalupný) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bez důvodnost.
Důvody: Magistrát hl. města Prahy odepřel rozhodnutím ze 17. dubna 1928 okolkovati pro dávku německé vstupenky k zábavě z důvodu, že podle nař. presidia rady hl. města Prahy mohou býti k okolkování pro dávku ve zábav přijímány jen vstupenky s textem českým, ježto jednací řečí obce pražské jest jazyk československý. St-lovo odvolání v instančním postupu min. vnitra rozhodnutím z 25. dubna 19291 zamítlo jako bezdůvodné.
O stížnosti uvážil nss:
Žalovaný úřad, zamítaje st-lovo odvolání, uvedl v důvodové části svého rozhodnutí k vývodům odvolání toto: Námitka, že výměr zsp-é jest v rozporu s § 128 odst. 3 úst. list., založená na tvrzení, že jest nezákonné každé opatření, jímž se někomu zabrání, ať přímo či nepřímo, používati ve stycích soukromých a obchodních některého jazyka, jest bezpodstatná, neboť z práva § 128 odst. 3 úst. list. zaručeného nelze naprosto nic vyvoditi pro otázku, v jakém jazyku musí býti vyhotoveny listiny, podání atd., předkládají-li se úřadu k úředním účelům, resp. k úřednímu jednání. Otázku tuto možno posuzovati jedině s hlediska jazyk. zák. č. 122/1920 Sb. a jazyk. nař. č. 17/1926 Sb. Okolnost, že je někdo v soukromém styku oprávněn vyhotoviti písemnost v jazyku menšinovém, nemá za následek, že úřad je povinen písemnost onu přijmouti k úřednímu jednání, i když nejsou dány podmínky § 2 a § 3 odst. 4 jazyk. zák. Soukromý styk přestává právě tam, kde jde o styk s úřadem. Odvolání ostatně neprávem popírá, že výhrada § 128 odst. 3 úst. list., podle níž možno užívati ve stycích soukromých a obchodních jakéhokoliv jazyka pouze v mezích všeobecných zákonů, nedotýká se jazyk, zákona. V přítomném případě jde o opatření, vydané na základě platných předpisů (§ 3 odst. 4 jazyk. zák. a contr. a čl. 71 odst. 2 jazyk. nař. a contr.), a má-li opatření to za následek obmezení práva spolku, užívati německého jazyka při stycích soukromých a obchodních, jde tu o obmezení v mezích zákona a nelze se proti tomu účinně brániti ve stížnosti formulovanou námitkou v tom smyslu, že jakékoliv obmezení tohoto práva jest nepřípustno, když, jak právě uvedeno, není právo to právem absolutním a neobmezitelným. K tvrzení odvolání, že vstupenky k okolkování předložené nejsou podáním, podotýká min. vnitra, že vstupenky tyto jsou integrující součástí podání, nikoliv ovšem proto — což z napadeného rozhodnutí by mohlo býti dovozováno, jak to právě činí stěžující si spolek —, že se v § 8 odst. 1 vzorných pravidel o vybírání obecní dávky ze zábav mluví o »podání« vstupenek k okolkování, nýbrž z tohoto důvodu, že žádost strany o okolkování vstupenek učiněnou ústně neb písemně, nebo třeba podávající se z konkludentního činu, totiž právě z předložení těchto vstupenek k okolkování spolu s výpočtem dávky podle § 8 odst. 1 vzor. prav., lze vyříditi vůbec jenom tehdy, jsou-li předloženy vstupenky, a jenom v tom rozsahu, pokud jsou předloženy. Úřad dávku předpisující musí totiž znáti obsah každé vstupenky, poněvadž tato obsahuje údaje potřebné pro předpis dávky na ni připadající, její kontrolu a event. vrácení dávky. Údaje, které každá vstupenka musí obsahovati, jsou stanoveny v pravidlech o vybírání dávky (vlád. nař. č. 143/1922 Sb.). Okolnost ta nasvědčuje tomu, že jsou to sdělení, určená také pro úřad, ne jen pro obecenstva. Zda by vstupenky měly býti kolkovány podle poplat. tarifu, netřeba v tomto jazykovém sporu řešiti. Jsou-li tedy vstupenky k okolkování předložené integrující součástí podání, platí o jejich jazykové úpravě totéž, co platí o jazykové úpravě podání samého, a stačí v tomto ohledu poukázati na odst. 1 důvodů napadeného rozhodnutí, jejichž správnost nebyla popřena. Z uvedeného pak také vyplývá, že vstupenky nejsou pouhým objektem úředního jednání, který se úřadu předkládá jen za tím účelem, aby tento na něm umístil svou značku, aniž by potřeboval slovní údaje na vstupence znáti.
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí jednak, že porušuje ustanovení § 128 odst. 3 úst. list. o užívání jazyků v životě soukromém, jednak že není také v souhlase s předpisy jazyk, zákona.
V ohledu prvém dovozuje nezákonnost nař. rozhodnutí takto: V daném případě nejde, jak za to má žal. úřad, o styk úřední, nýbrž o styk soukromý podle odst. 3 § 128 úst. list., v němž se stanoví, že občané Čsl. republiky mohou v mezích všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoliv jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se tisku a jakýchkoliv publikací nebo ve veřejných shromážděních lidu. Prodejem vstupenek do zábavy dostává se pořadatel zábavy s osobami vstupenky kupujícími zajisté do soukromého styku, v němž možno v mezích všeobecných zákonů užívati volně jakéhokoliv jazyka. Prodává-li někdo zboží, je pro ustanovení § 128 odst. 3 úst. list. zcela bez významu, je-li návod k užívání napsán v jazyku státním nebo v nějakém jazyku menšinovém, a totéž platí i, prodávají-li se vstupenky do zábavy. Na tomto stavu nemůže nic změniti okolnost, že pořadatel zábavy předloží vstupenky před konáním zábavy obecnímu úřadu (magistrátu) k okolkování, ježto tato okolnost nemůže nic změniti na rázu k okolkování předložených vstupenek. Stanoví-li totiž právní řád, že mají všechny vstupenky před použitím býti úřadu předloženy, děje se tak výhradně jen z důvodů technického rázu. Zdráhá-li se tedy úřad okolkovati vstupenky s jiným než českým textem, jako je tomu v daném případě, porušuje ustanovení odst. 3 § 128 úst. list., neboť jediné obmezení volného užívání jazyků ve styku soukromém spočívá v tom, že se může díti v mezích všeobecných zákonů. Takovým všeobecným zákonem není však jazyk, zákon, neboť tyto obmezující zákony musí býti všeobecného rázu, t. j. nesmí činili rozdílu mezi národností, rasou a náboženstvím obyvatelů a nesmí obsahovati obmezení práva používati toho kterého jazyka. Slova: »v mezích všeobecných zákoník znamenají jen, že právo používati nějakého jazyka v tisku a všeobecných shromážděních jest obmezeno všeobecnými zákony o trestních činech na poli tisku a shromáždění. Nebyl tedy oním ustanovením míněn jazyk, zákon.
Ale tyto vývody stížnosti neprokazují nezákonnost nař. rozhodnutí. Toto, potvrzujíc správnost stanoviska magistrátu hl. m. Prahy, že mu je možno přijímati k okolkování jen vstupenky s českým textem, poněvadž jednacím jazykem obce pražské je jazyk československý, nedotýká se tím nikterak ustanovení odst. 3 § 128 ústavní listiny, neboť nevyslovuje, že st-l je povinen při nabízení a prodeji vstupenek do připravované jím zábavy osobám soukromým, tedy ve styku soukromém, používati jazyka československého, nýbrž konstatuje toliko, že st-l, dožaduje se od magistrátu hl. m. Prahy okolkování vstupenek na připravovanou zábavu, tedy ve styku úředním, byl povinen předložiti magistrátu hl. m. Prahy vstupenky pořízené v jazyku státním. Že by pak jazyk vstupenek jako předmětu soukromého styku mohl býti libovolný, ježto použití ustanovení odst. 3 § 128 úst. list. vzhledem k jeho znění nemůže býti obmezeno předpisy jaz. zákona, z ustanovení odst. 3 § 128 úst. list. neplyne. Neboť stanoví-li se v odst. 3 § 128 úst. list., že »státní občané republiky Československé mohou v mezích všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoliv publikacích nebo ve veřejných shromáždění lidu«, znamená to a může znamenati jen tolik, že státní občan československý může volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních atd., pokud tomu nepřekážejí předpisy zákonů, upravujících právní poměry státních občanů v různých jejich vztazích.
Nutno tedy v daném sporu přihlížeti i k ustanovením jazyk, zákona, pokud upravuje právní poměry státních občanů po stránce jazykové v jejich styku s úřady, a zkoumati v mezích námitek stížnosti, má-li zamítavý výrok nař. rozhodnutí v ustanoveních těch dostatečnou oporu.
Co se toho týče, nutno nejprve konstatovati, že stížnost uznává, že podle ustanovení jazyk, zákona a vydaného k němu nařízení ze 3. února 1926 č. 17 Sb. jednacím jazykem hl. města Prahy je jazyk československý a že tudíž úřady hlavního města Prahy nejsou povinny přijímali podání v německém jazyku, resp. jsou oprávněny odmítnouti německý připiš, resp. podání.
Stížnost snaží se však podvrátiti správnost stanoviska vysloveného žal. úřadem v nař. rozhodnutí, že vstupenky jsou integrující součástí podání, jímž dožaduje se strana okolkování připojených vstupenek, a činí tak těmito vývody:
a) Podle čl. 3 jazyk. nař. za podání ve smyslu jazyk, zákona a tohoto nař. jest považovati ústní neb písemnou žádost za úřední výkon, i každé ústní neb písemné sdělení. Vstupenky zaslané k okolkování nejsou žádostí, nejsou také sdělením. Žádostí jest jen připiš, kterým pořadatel sděluje, že se bude konati zábava, a žádá, aby přiložené vstupenky byly okolkovány.
b) Vstupenky nelze považovati také za přílohy v technickém smyslu slova. Příloha jest spisem, jenž jest podstatnou součástkou podání a slouží k tomu, aby jí byl vykonán vliv na rozhodnutí. Vstupenky však nejsou doklady o skutečnostech, tvrzených žádostí o okolkování, nemají žádného vlivu na vyřízení žádosti a nejsou tedy přílohami.
c) Když by vstupenky byly přílohou podání v technickém smyslu slova, stačí, připojí-li se ke vstupenkám, pořízeným v jazyku menšinovém, jako zvláštní příloha překlad jedné vstupenky, ježto všechny vstupenky svým obsahem se shodují, a není zákonného podkladu pro požadavek, aby originály vstupenek byly sepsány v jazyku českém, neboť není ustanovení, že originály příloh v českém jazyce musí býti sepsány.
d) Stanovisko, že vstupenky jsou integrující součástí podání, je v rozporu se zněním, smyslem a duchem zákonných ustanovení. Zcela nerozhodným pro posouzení sporné otázky jest obsah pravidel o vybírání obecních dávek. Tato pravidla nejsou zákonnými ustanoveními; mají ráz technických předpisů a nelze z nich proto vyvozovati, že vstupenky jsou podání, resp. integrující součást podání.
e) Vstupenky jsou předmětem úředního jednání, neboť vyřízení žádosti spočívá právě v okolkování vstupenek. Jazyk, zákon a vydané k němu nařízení nemá však ustanovení o jazyku předmětu úředního jednání, a nutno proto míti za to, že v tom ohledu není žádného obmezení v užívání jazyků.
Nss, zkoumaje důvodnost této části stížnosti, shledal, že není vůbec třeba, aby zaujal jakékoliv věcné stanovisko k vývodům stížnosti citovaným pod body a), b), c), ježto žal. úřad v nař. rozhodnutí nevyslovil, že vstupenky, předkládají-li se k okolkování, jsou podáním (ve smyslu čl. 3 jazyk. nař.), a nevyslovil též, že jsou přílohami podání v technickém smyslu slova, a nemají tedy pro spor žádného významu úvahy stížnosti, že vstupenky nejsou přílohami podání v technickém smyslu slova, stejně jako vývody, jak by s hlediska ustanovení jazykových předpisů bylo na věc pohlížeti, kdyby vstupenky bylo lze pokládati za přílohy podání v technickém smyslu slova.
K vývodům stížnosti citovaným pod bodem d) sluší uvésti:
Stížnost namítajíc, že je v rozporu se zněním, smyslem a duchem zákonných ustanovení stanovisko žal. úřadu, že vstupenky jsou integrující součástí podání, jímž strana se dožaduje okolkování vstupenek, námitku tu blíže nekonkretisuje a neodůvodňuje. Neodpovídá tedy formulace této námitky předpisu § 18 zákona o ss a nebylo možno věcně se jí zabývati.
Pokud pak dále tvrdí, že pro posouzení otázky, jsou-li vstupenky integrující součástí podání, je obsah pravidel o vybírání obecních dávek zcela nerozhodný, poněvadž pravidla ta nemají povahu zákonných ustanovení, nýbrž jsou jen technickými předpisy, z kterých nelze nic dovozovati, stačí k tomu poznamenati, že žal. úřad své stanovisko ze zmíněných pravidel nedovozuje. Neboť žal. úřad v nař. rozhodnutí praví, že vstupenky jsou integrující součástí podání, nikoli ovšem proto, že se v § 8 odst. 1 vzor. prav. o vybírání obecní dávky ze zábav mluví o podání vstupenek k okolkování, nýbrž z toho důvodu, že žádost strany o okolkování vstupenek, učiněnou ústně neb písemně, nebo třeba podávající se z konkludentního činu, totiž právě z předložení těchto vstupenek k okolkování spolu s výpočtem dávky podle § 8 odst. 1 vzor. prav. lze vyříditi vůbec jenom tehdy, jsou-li předloženy vstupenky, a jenom v tom rozsahu, pokud jsou předloženy, poněvadž úřad dávku předpisující musí znáti obsah každé vstupenky, ježto obsahuje údaje potřebné pro předpis dávky na ni připadající, její kontrolu a eventuelní vrácení. Míjí se tedy stížnost tímto vývodem svého cíle.
Ježto pak je nesporno, že obecní dávka ze zábav se předpisuje na podkladě údajů vstupenek, padá tím i důvodnost vývodů citovaných pod bodem e), neboť pak zmíněná okolnost svědčí, že předmětem úředního jednání je výpočet a předpis dávky ze zábav dle údajů vstupenek a že v okolkování vstupenek možno spatřovati jen úřední označení, ke kterým vstupenkám úřad při předpisu dávky přihlížel.
Stížnost vytýká konečně, že žal. úřad neposuzuje správně ustanovení úst. list., jakož i poměr soukromého styku k úřednímu styku, když v důvodové části nař. rozhodnutí praví, že z práva §em 128 odst. 3 úst. list. zaručeného nelze naprosto nic vyvoditi pro otázku, v jakém jazyku musí býti vyhotoveny listiny, podání a pod., předkládají-li se úřadu k úředním účelům, resp. k úřednímu jednání, otázku tu že možno posuzovati jedině s hlediska jazyk, zákona a jazyk, nař., a dále když vyslovuje, že okolnost, že je někdo v soukromém styku oprávněn vyhotoviti písemnost v jazyku menšinovém, nemá za následek, že úřad je povinen písemnost onu přijmouti k úřednímu jednání, i když nejsou dány podmínky § 2 (§ 3 odst. 4) jazyk. zák., poněvadž soukromý styk přestává právě tam, kde jde o styk s úřadem. K odůvodnění této výtky uvádí:
Když úst. list. připouští neomezené používání menšinového jazyka v soukromém styku, nelze jaz. zákona používati způsobem odporujícím znění a duchu ustanovení § 128 odst. 3 úst. list. a znemožniti účel tohoto ustanovení. To by však byl důsledek právního názoru nař. rozhodnutí. Úkon soukromého styku nestane se úkonem úředního styku tím, že se k němu připojuje úřední výkon. V takovém případě musí překlad býti spojením a vyrovnati kolisi mezi ústavně zaručeným jazykovým právem pro soukromý styk a jazykovým právem platným pro styk úřední. Nemůže však jedno právo býti rušeno právem jiným, neboť jazyk, právo pro styk soukromý platí vedle jazyk, práva pro styk úřední. Uvádí-li žal. úřad v nař. rozhodnutí, že volné používání jazyků v soukromém styku je přípustné jen v mezích všeobecných zákonů, mezi něž zahrnuje i jazyk, zákon a odvolává se v tom ohledu na § 3 odst. 4 jazyk. zák. a na »argumentum a contrario« z čl. 71 odst. 2 jazyk. nař., namítá se, že toto ustanovení je neplatné, ježto není vydáno v duchu jazyk. zák. a nelze proto ustanovení toho použiti, nehledě ani k tomu, že ustanovení jazyk. zák. a jazyk. nař. pro posouzení sporné otázky jsou irelevantní.
Tyto výtky stížnosti založeny jsou podle svého obsahu na náhledu stížnosti, že jazyk, zákon není zákonem, v jehož ustanoveních by mohlo volné užívání jakéhokoliv jazyka ve stycích soukromých a obchodních po smyslu předpisu odst. 3 § 128 ústavní listiny doznati nějakého omezení, a že povinnost předložiti vstupenky před jich použitím úřadu k okolkování nemůže míti vlivu na jazykovou stránku vstupenek, ježto jsou určeny jen pro soukromý styk.
Ale nesprávnost tohoto náhledu byla již svrchu prokázána. Námitka neplatnosti čl. 71 odst. 2 jazyk. nař. je vznesena neprávem, když předpis čl. 71 odst. 2 jazyk. nař. není než parafrází předpisu odst. 2 § 2 jazyk. zák. s ohledem na předpis odst. 4 § 3 jazyk. zák.
Je tedy stížnost podle toho, co uvedeno, v celém obsahu bezdůvodná a bylo ji proto zamítnouti.