NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5007.

Státní zaměstnaci: * Samostatné výdělečné zaměstnáni manželky státního zaměstnance jest skutečností, která může odůvodniti použití § 6, odst. 3 zákona č. 394/22 beze zřetele k tomu, trvá-li toto zaměstnání po celý kalendářní rok či nikoli.
(Nález ze dne 12. října 1925 č. 18294/24).
Věc: Ferdinandi Z. v Praze proti ministerstvu železnic o drahotní přídavky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním poukazem z 3. dubna 1924 zastavil žal. úřad st-li drahotní přídavky dle druhé třídy rodinné a předepsal nesprávně vyplacené drahotní požitky k náhradě od 1. ledna 1923 a to, jak plyne ze spisů, z toho důvodu, že jeho manželka jest od dubna 1921 stále zaměstnána s měsíčním platem 1550 Kč. Dne 30. dubna 1924 oznámil st-l, že jeho manželka od 30. dubna 1924 není výdělečně činnou a ježto její celkový hrubý příjem za rok 1924 činí 6200 K, prosil o přiznání drahotního přídavku dle II. stoupnice od 1. ledna 1924. Nař. rozhodnutím žádosti této vyhověno nebylo s odůvodněním, že pro posouzení otázky, zda st-lova manželka výdělečnou činností získala více než zákonem stanovené minimum, jest rozhodným, zda měsíční příjem převedený na rok dosáhne výše nad toto minimum.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost vznáší na spor jedinou právní otázku, totiž zda pro posouzení samostatnosti výdělečné činnosti manželky státního zaměstnance jest rozhodným měsíční příjem manželčin převedený na důchod roční, či skutečný roční příjem její, a hájí stanovisko, že předpoklady pro přiznání drahotního přídavku nutno posuzovati dle kalendářních let, čili že rozhodným jest příjem za celý kalendářní rok a nikoli příjem měsíční převedený na rok.
Názoru tomuto nemohl nss přisvědčiti. Zákon z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. stanoví v § 6, odst. 3, že ženatým státním zaměstnancům, jejichž manželky jsou samostatně výdělečně činné, přísluší drahotní přídavek ve výměře stanovené pro zaměstnance odvovělé.
Zákon sám pojem »samostatné výdělečné činnoisti« blíže neurčuje, vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. pak determinuje jej v ten rozum, že manželkami samostatně výdělečně činnými rozuměti jest ženy, které pravidelnou činností (na př. samostatným živnostenským, obchodním nebo hospodářským podnikáním, služebním poměrem, atd.) nikoli však vedlejším zaměstnáním podřadného rázu získávají samostatný příjem. Za podřadné zaměstnání kvalifikována jest taková výdělečná činnost, ze které neplyne čistý roční příjem přes 10000 Kč. Výslovného ustanovení v tom směru, že rozhodným jest čistý příjem manželky státního zaměstnance za rok kalendářní, jak za to má stížnost, ani zákon č. 394/22 ani vl. nař. 34/23 neobsahují.
Citované normy neskytají však také žádné opory pro výklad takový. Podle platného právního řádu jest obsah nároku na služební požitky a zejména také pro nárok na drahotní přídavky kalendářní rok bez jakéhokoli právního významu. Služební požitky nevyplácejí se ročně, nýbrž měsíčně a'jest jak pro počátek a výši výplaty vždy rozhodným toliko stav, daný na konci každého měsíce předcházejícího den výplaty (§§ 47 a 48 služ. pragm. a § 3 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z.). Výjimka co do výplaty místních přídavků přípustná dle § 48, odst. 2 služ. pragm. tu nepadá na váhu, stejně jako zmocnění dané vládě k výplatě požitků státních zaměstnanců ve čtvrteltních lhůtách napřed dle § 18 zák. č. 394/1922 jen potvrzuje pravidlo posud platné.
Jsou proto úřady poukazující nejen oprávněny, nýbrž i povinny, aby pro každý měsíc zvláště zkoumaly, jsou-li tu předpoklady pro nárok na výplatu služebních požitků zaměstnancových a musí, jak nss již nálezem Boh. 1622 adm. vyslovil, poukazovati zaměstnanci požitky zvýšené od prvního dne měsíce nejblíže následujícího po tem, kdy se dostavily skutečnosti nárok na zvýšení odůvodňující, stejně jako zase požitky od 1. dne v měsíci snížiti, když nastala v předchozím měsíci událost, zakládající dle zákona toliko nárok na požitky snížené.
Takovou událostí jest i nastoupení samostatné výdělečné činnosti manželkou státního zaměstnance ve smyslu § 6 odst. 3 zák. č. 394/1922, a nutno proto každý měsíc zvláště zkoumati, zda manželka činnost takovou provozuje či nikoliv.
Ze znění čl. V. odst. 14 vlád. nař. č. 34/1923 neplyne také, že manželka státního zaměstnance ročního příjmu přes 10000 Kč skutečně docíliti musí, nýbrž jest ustanovení tomu rozuměti tak, že zaměstnání manželčino jest toho rázu, že z něho resultuje roční příjem přes 10000 Kč. Jakmile manželka státního zaměstnance do zaměstnání takového vstoupí, nastane skutečnost, která odůvodňuje použití § 6, odst. 3 zák. č. 394/1922, a jest pak nerozhodno, zda v zaměstnání tom skutečně bude pokračovati celý rok, resp. celý další kalendářní rok či nikoliv.
Z úvah těchto plyne bezdůvodnost stanoviska stížnosti, že nutno příjmy manželek státních zaměstnanců posuzovati za ten který kalendářní rok pro sebe, a musila proto stížnost býti jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 5007. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 308-309.